Publikováno: 28.02.11
Počet zobrazení: 9651
 |
|
Autorka článku: Irena Fuchsová
Když jsem tu knihu povídek od italského autora četla, bylo mi asi deset let. „Mária se nemohla dočkat, až bude šťastná vdova a bude chodit s ostatními vdovami k pumpě pro vodu a bude tam s nimi klábosit…“ Šťastná vdova mě tehdy rozesmála, stala se rodinným pokladem a neopustila mě dalších padesát let… |
|
Nespočítala bych, kolikrát jsem použila toto zdánlivě cynické spojení dvou slov. Ze začátku to bylo v rodině, kdy jsem nejenom já byla přesvědčená o tom, že dotyčná je opravdu šťastná, i když je čerstvá vdova. Časem jsem to zkusila v situacích, kdy jsem dotyčnou ženu příliš neznala, pouze jsem cosi slyšela, další si domyslela, a také jsem jí četla v očích. „Já jsem vdova…“ řekla ona a mně stačil pohled a bylo to venku. „Šťastná vdova…“
A pak následovala úplně stejná reakce. Přikývnutí a úsměv. A slova úlevy. I slova radosti, jak teprve teď žije… Nikdo se mi nemůže divit, že mám tahle dvě slova ráda, stejně jako mám ráda bramborový salát. Obložený chlebíček. První cigareta. Hrnek kafe. Moje děti. Tyto dvojice mě nikdy nezklamaly, stejně jako mě nikdy nezklamala šťastná vdova.
Používám ji i třicet let, co jsem s panem Fuchsem, a on si zvykl. Nic jiného mu nezbylo. Ta dvě slova ke mně patří.
Před rokem jsem byla na besedě v ostravské knihovně. Nečekaně tam přišel štáb z televize a natáčeli se mnou rozhovor. „Jezdíte často na besedy na severní Moravu. Jaký vztah máte k našemu kraji,“ zněla jedna z otázek a já ze sebe vychrlila, že mám pocit, že jsem odsud, i když jsem se narodila v Kolíně, že jezdím patnáct let do klimkovických lázní, což je kousek od Ostravy, že mám nakladatele z Vendryně u Třince, že jsem byla na severní Moravě na besedách asi ve třiceti knihovnách, a že mě už často napadlo, až budu šťastná vdova, že se přestěhuju na sever Moravy a dožiju tady…
Za pár dnů to šlo v neděli dopoledne v televizi. Pan Fuchs byl na chalupě, kde v neděli dopoledne dělá jiné věci, a na televizi nekouká, ale já byla doma a dívala jsem se. Hned jak to skončilo, volala mi dcera. „Co tomu říkal táta, šťastná vdovo?“ „Nic, on to neviděl,“ odpověděla jsem a přiznám se, trošinku jsem měla špatný svědomí, protože oni ten rozhovor trochu krátili a moje „šťastná vdova“ tam zazněla secsakra šťavnatě…
Večer pan Fuchs přijel, zeptal se, jaká jsem byla, pochválila jsem se a tím to skončilo. Druhý den šel do města, a když se vrátil, hned ve dveřích spustil. „Ty se prý odstěhuješ do Ostravy, až natáhnu brka?“ Když jsem mu vysvětlila, že jsem použila svoji „šťastnou vdovu“, už to radši nerozváděl…
Šťastná vdova mě neopustila ani po této reportáži, a proč také? Přišlo mi kolem deseti e-mailů – reakcí od žen – šťastných vdov, s několika jinými ženami jsem o tom mluvila, a všechny do jedné mi potvrzovaly, že JSOU šťastné vdovy.
když mi přišlo My jsme tady všechny vdovy, představila skupinku asi dvaceti žen jejich „mluvčí. „Šťastné vdovy,“ upřesnila jsem a většina žen se srdečně zasmála. Ty co se nesmály, měly na tváři výraz, že to tedy není vůbec, ale vůbec hezké, smát se tomu, že jsou vdovy…
„Já, když mi je někdy smutno,“ přiznala se „mluvčí“, „tak si hned vynadám a honem si vzpomenu na všechno ošklivé, co mi kdy udělal, a že toho bylo!“
Aby bylo jasno, nemluvím o ženách, které ovdověly mladé, znám jich několik a vím, že se některé s touhle ztrátou nedokázaly vyrovnat ani po mnoha letech. Nemluvím také o ženách, které měly se svým manželem výjimečný vztah doslova až do smrti jeho, i do smrti své.
Mluvím o ženách, které ovdověly v době, kdy se ženy stávají vdovami a občas se v této době stanou vdovci muži, to ale bývá méně často. Pánové, nechci vám brát iluze o vašich partnerkách, ale když uvážíte, že mi bude šedesát a ještě jsem se nesetkala s dříve narozenou vdovou, která by byla nešťastná, řekněte sami, není to divné? Neměli byste s ním něco udělat? Ano, vy. Protože my opravdu nemůžeme za to, že z nás děláte šťastné vdovy…
Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet
Vaše komentáře
Celkem 5 komentářů (0 komentářů čeká na schválení)
08.03.2013 20:48 Eliška
Dobrý večer, téměř po třech letech od smrti mého muže jsem opět zavítala na tento článek o šťastných vdovách. moc ráda bych odepsala Ale na její komentář z února 2013, ale její mail je asi špatný. Milá paní Alo, jestli můžete, napište mi na můj mail eliskahouskova@seznam.cz, vím dobře, jak Vám je a taky jsem hledala radu a pomoc v té beznaději, a asi jsem pomoc našla, dnes na muže už vzpomínám bez bolesti, najednou zmizela a zůstal jen stesk po něm, který ale nebolí. Už dokážu být šťastná, radovat se ze života kolem sebe, i když samota taky s člověkem občas zamává. Eliška
25.02.2013 00:18 Ala
Eliško,mluvíte mi z duše,také jsem vdova a mám stejné pocity jako vy.Už je to přes rok co jsem sama,ale smutku se zbavit nedokáži,radost se někam odstěhovala.Bude mi 58 let,přesně jak popisujete,hlavou jede film o prožitém životě,vzpomínka se kupí jedna na druhou,vše pěkné co jsme prožili se ve vzpomínkách vrací.Děti ani vnoučata partnera nenahradí,jediné co pomáhá je něčím se zabavit,práce na zahrádce,divadlo,kino,posezení s kamarádkou,ale to jsou jen chvilková úleva na pár hodin.Jestli si chcete psát,ozvěte se na můj mail alstrzavinacteckacz
29.06.2011 10:43 Eliška
Dobrý den, paní Fuksová, vážím si toho, že jste mi odpověděla.
Děkuji. Eliška
28.06.2011 18:19 Irena Fuchsová
Milá Eliško, ale vy přece vůbec nepatříte do kategorie žen, o kterých píšu. Představte si, že jsou ženy, které si nemohou vzpomenout na jedinou šťastnou chvíli se svým manželem, a to jednoduše proto, že šťastné chvíle v jejich manželství nebyly. Taková vdova je opravdu vdovou šťastnou. Váš manžel se stal vaší součástí, protože jste ho přijala celou svou duší, proto vás jeho ztráta tak bolí a určitě ještě chvíli bolet bude. Dovedu si představit, jak vám je. Ale stejně tak si dovedu představit, jak je ženám, pro které jejich muž neměl za celý život jediné slovo lásky. Takové ženy opravdu cítí po jeho odchodu úlevu. A takové ženy si při čtení mého fejetonu řeknou, to je o mně. Ale nebudou o tom mluvit veřejně, protože kolikrát jejich okolí neví, jak špatně se k ní její manžel za svého života choval.
Milá Eliško, představte si, kolik nás na světě je. Víte, kolik různých osudů to je? Jestliže vím od deseti vdov, že jsou šťastné, a vím to, protože mi to řekly, proč by podobných vdov nemohlo být víc? Stejně jako jsou na světě ženy-vdovy, jako jste vy. Ženy, které byly se svým manželem propojeny víc, než si za jeho života myslely. Nezbývá, než vám závidět sílu vaší bolesti, sílu vaší lásky, a obdivovat vašeho zesnulého manžela. Musel to být úžasný muž. Buďte šťastná za roky, které jste s ním prožila, a naučte se zase usmívat a radovat se ze života. Váš manžel by si to určitě přál, věřte mi. Přeju vám úsměv v duši i na tváři a radost ze života. Máte se z čeho radovat. Můžete vzpomínat na svého muže. Vzpomínejte na něho s láskou a s úsměvem. Vždyť my ženy moc dobře víme, že muži nemají slzy a smutek rádi... Vše dobré vám přeje Irena Fuchsová.
28.06.2011 15:21 Eliška
Jsem vdovou přesně rok a měsíc a přestože jsme s mužem v posledních letech neměli právě nejkrásnější vztah, vůbec tomu, co píšete nevěřím. Byly chvíle, kdy se můj muž ke mně choval opravdu hrozně a někdy jsem byla tak naštvaná, že jsem si začala psát deník o tom, jak se ke mně chová. Taky to bylo i proto, že můj muž byl dost nemocný a pokaždé, když jsem jej vezla do nemocnice a bála se o něj, říkala jsem si, že se o něj tolik nebudu bát, když si připomenu, jak se ke mně choval. Dokonce jsem i vyhledala psycholožku, aby mi poradila, jak mám se svým mužem jednat, protože pokaždé ať jsem řekla cokoli, vznikal konflikt. Tenkrát jsem té paní dokonce i řekla, že bych někdy byla ráda, kdyby nebyl. Řekla mi, že bych mohla taky odejít dřív já a na to jsem jí řekla, že by už mi pak přece všechno bylo jedno. Možná, že mi měla říci, jak hodně je to špatné pro toho, kdo zůstane. Nezapomenu na ten strašný den, kdy jsem jej našla mrtvého po tom, co se vrátil z nemocnice a šel si lehnout, protože mu nebylo dobře.
Bylo to a je to pro mne velké neštěstí. Všecko to, co jsem si o něm psala, co mi vadilo, všechno byly jenom prkotiny, hlouposti, které proti tomu, že už není, nelze ani brát vážně.. 25.června to byl rok a měsíc, co se to stalo a mohu vám říci, že jsem od dne jeho smrti nebyla ani den šťastná. Pro mne je to obrovská ztráta, se kterou se dodnes nemohu vyrovnat. Mám hodné děti, krásná vnoučata, domeček se zahrádkou, jsem zdravá, ale ani jedna ta věc mne neutěšuje v tom, že jsem sama, že můj muž odešel. Vstávám a chodím spát stále s pocitem neštěstí a bolesti, cítím se opuštěná, stýská se mi a co je nejhorší, ať dělám co dělám, neustále se mi v hlavě vynořují jednotlivé vzpomínky na všechna hezké věci, které jsme spolu prožili. Marně se tomu bráním, nejde to zastavit. Na špatné věci si vzpomenout vůbec nejde, a ani mne takové vzpomínky vůbec nenapadají, i kdybych o to hodně stála, protože ta bolest se nedá vydržet.Chtěla bych být zase šťastná, z toho že žiju, z dětí, ze zahrady, z krásy kolem, ale nejde to. Právě dneska mám takové deprese, že jsem proplakala dopoledne.
Myslím si, že byste o smrti partnera neměla žertovat, neumíte si představit tu bolest a smutek, které vás čekají. Žásné štěstí a žádná radost. Vím, že jenom čas zahojí tuhle ránu, pokoušela jsem se tu bolest zahnat všeličím, i jiným partnerem, ale nefunguje to, snad jen opravdová láska k jinému muži, ale to je stejné, jako byste vyhrála v loterii, v našem věku. A tak opravdu zbývá jen čas, ale je to kruté. Nejsem šťastná vdova, i když podle vás můj muž pro to dělal první poslední, ale člověk nepočítá s tím, že ve vztahu jsou i moc hezké chvíle a ty na vás začnou vykukovat, když ztratíte partnera, ne ty ošklivé. A pokud někdo o sobě dokáže tvrdit, že je šťastná vdova, i když třeba ztratí manžela poměrně nedávno, pak musím přemýšlet o tom, co to musí být za člověka. Jinak váš článek jsem našla, když jsem přemýšlela jak najít na netu někoho, kdo by mi poradil, co s tím, co bych měla dělat, abych aspoň trochu začala žít normálně, bez každodenního smutku.
Letos mi bude dvaašedesát.
Zanechte komentář:
