Důchodce a duchovní život – Dvojí myšlení

Autor článku: František Benda Schopnost myšlení nám připadá bezesporu jako největší výdobytek přírody v oblasti živých bytostí. Upřednostňuje člověka před jinými tvory tím, že mu umožňuje vymanit se z pouze pudového způsobu života a rozvinout jej naopak do oné pestrosti, která je nám všem tak dobře známa.

Jakkoli je myšlení proces velice složitý, ovládá je již i velmi malé dítě od samého začátku svého života naprosto bezpečně. Zatímco konkrétní a logické myšlení by mu mohlo dělat ještě problémy, při únicích do říše fantazie jsou děcka naprostými přeborníky. I největší utopisté se přece jen snaží ve svých výtvorech jakž takž držet logiky či srozumitelnosti, ale malí rozumbradové si s něčím takovým nedělají ani nejmenší starosti. V říši pohádek se pohybují naprosto bez zábran a prožívají své příběhy tak dokonale, že jim sami věří natolik, že dospělí je proto často podezřívají ze lží. Ale oni nelžou, oni pouze líčí co se odehrává v jejich myslích.

Teprve dospělý věk sváže schopnost myšlení do způsobných, navzájem oddělených otýpek a zaměří je na zcela určité obory. Sami tvůrci pak bývají často udiveni, kam až je jejich uvažování dovedlo. Pokud se nechali vést logikou, odebrali se do světa vědy. Náhodné asociace je zavedly do oblasti umění, a uvažování o možnostech existence vyšších stavů zamířila ke vzniku náboženství a filosofie.

V rámci všeobecné kritičnosti vznikla otázka, do jaké míry je myšlení prospěšné. Je nepopiratelné, že za veškerý pokrok, který můžeme pozorovat vůkol sebe, vděčíme právě jeho schopnostem. Je to ale vždy ve prospěch člověka jako druhu? Zdaleka ne všechny produkty lidského usilování vedly a vedou ke všeobecné spokojenosti. Spíš se zdá, že člověk zdárně usiluje o svůj brzký, dokonalý a nepříliš slavnostní zánik.

Při různých příležitostech jsme seznamováni s některými tvory, ptáky, zvířaty, ale i rostlinami a s jejich udivující schopností přežít statisíce, ba milióny let prakticky beze změny. Jak jen to mohli tak
dokázat? Nebylo to snad tím, že nedokáží myslet? Že jejich vnitřní síly je automaticky znovu a znovu odvracejí od jakéhokoliv pokroku a zaměřují jejich úsilí pouze na dosavadní osvědčené formy?

Nebude to asi s tím myšlením tak jednoduché. I mezi filosofy se občas objevuje názor, že lidstvo nabralo špatný kurs již od dob Galileových, kdy se začalo více zajímat o zpracování zákonů hmoty než o zákonitosti ducha.
Je nesporné, že náš hmotný svět existuje – však se o tom může kdokoliv a kdykoliv přesvědčit. Jak si potom mohou někteří filosofové dovolit tvrdit, že je to pouze naše představa, přelud, iluze, mája? Docházejí ke svému názoru právě tím, že myšlení sice ne zcela odvrhují, ale snaží se je odchýlit zvláštním směrem, a to takovým, který nevede k dalšímu detailnímu rozvíjení fenoménů, nýbrž se snaží dát cestou právě opačnou, k jejich zjednodušování.

Snad by se to dalo naznačit takovouto úvahou. Jestliže je náš svět dvojný, projevující se neustálým rozdvojováním na páry dalších dvojic následných jevů, měl by se každý z těch, se kterým se setkáme, na svém postupu dělit vždy na dvě (minimálně) další možnosti. Při zpětném způsobu chápání by se tedy každá dvojice protiv měla dát shrnout do jednoho výrazu, stojícího nad ní. K tomu by ovšem opět muselo existovat cosi do páru, takže by bylo nutno pátrat po dalším nadřazeném členu a potažmo i po jeho partnerovi – atd. Bylo by to asi složité, a asi by to nevedlo k jednoznačným výsledkům. Je proto mnohem jednodušší použít postup, který – prakticky shodně bez ohledu na dobu či kontinent – vymysleli různí duchovědci a mystikové. Místo abychom se namáhali s analýzou a následnou syntézou chování jednotlivých fenoménů, je mnohem jednodušší snažit se je v jejich důsledku odvrhnout společně, bez ohledu na to, co z čeho pocházejí a k čemu směřují. „Zbavte se vazeb“, říkají, „stejně vás ke štěstí nedovedou. Naopak – znovu a znovu se budete točit dokola (říkají tomu „kolo života“), aniž byste měli naději, že dosáhnete nějakého pocitu spokojenosti, natož štěstí“.

Není divu, že se do toho nikomu nechce. Naše primitivní světská potěšení nám sice neslibují žádné nebetyčné zážitky, ale při jisté střídmosti to ještě jde. Pouze v tom okamžiku, kdy si uvědomíme, že ono „kolo života“ zde jaksi asi přece jen je, může v nás vzniknout snaha seznámit se s tou sférou myšlení blíže, a začneme něco dělat. Je sice dost problematické používat svého myšlení k jeho vlastnímu zániku (a na samém konci zjistit že to vlastně ani nejde), ale metod, jak nastoupit cestu alespoň k nějakým prvním pokusům, se v odborných kruzích nabízí bezpočet.
To už je ale zase jiná kapitola.

Autor: František Benda, Foto: Internet