Důchodce a duchovní život – Dvojí úsilí

Autor článku: František Benda Současný stav na literárním trhu umožňuje získat celkem solidní přehled o duchovním úsilí, jak se rozvinulo v různých dobách a na jednotlivých kontinentech.

V našem prostředí jsme se setkávali hlavně s literaturou hebrejskou, křesťanskou a částečně i súfijskou. Z dálného východu k nám dorazila poměrně nedávno, ale zato v dostatečném množství, literatura jogínská, buddhistická a zenová. Navzdory tomu, že v mnohém vycházejí z obdobných základů, jejich pozdější vývoj je znatelně rozrůznil. Směrů by bylo možno ještě jmenovat povícero. Ty ale buď nepřinášejí nic pozoruhodně nového, nebo pouze rozvíjejí některý aspekt z předcházejících, který se někomu zdál mimořádně důležitý.

Pro nezávislou mysl je zajímavé všímat si společných bodů, které se v jednotlivých přístupech nacházejí, i když – což je pozoruhodné – se tomu jejich vyznavači dost často brání, tvrdíce, že jiné názory než ty jejich se ubírají špatným směrem.
Pozornost připoutávají jmenovitě dvě části duchovního přístupu, a to začátek, tj. každodenní kontakt s tím, co je všeobecně považováno za skutečnost, a konec, tj. závěr cesty, ať už je popisován jako prožívaná zkušenost, či – což se dá dost snadno odhalit – jako předpokládaný závěr, který je spíš zbožným přáním než vlastním prožitkem. Zde se projevuje nebezpečné úskalí víry: ten, kdo uvěřil svým teoretickým vývodům, je natolik přesvědčen, že to nemůže být jinak, takže je vydává za popis skutečnosti.

Všechny jmenované směry (a v souladu s nimi i ony vedlejší) podávají poměrně podrobné návody, jak se má člověk v jednotlivých fázích svého života chovat. Většinou shodné je celkové zaměření: láska, neubližování, milosrdenství a podobné vlastnosti, které směřují k uspořádání společenských vztahů mezi lidmi. Za nimi se ale vlastně skrývá pokora a neprosazování vlastních ambicí, které jsou zase důsledkem projevů, představujících základní vlastnosti života a vedou k počátku všeho, k myšlenkám. Život se na nejnižší úrovni chová samozřejmě pudově, k čemuž ho vede snaha o sebezáchovu; vše ostatní, co následuje, má už svůj původ v myšlence, takže na ni musí být zaměřeno úsilí o jakoukoli další nápravu.

Na založení duchovního úsilí zpracováním myšlenek je založena jóga, jmenovitě v díle Pataňdžaliho (v jeho Jógasútře), která ovšem podává návody teprve pro skutečně usilující. Pro lidi pouze sympatizující musela být tato idea zabalena do snadněji stravitelného materiálu, stejně jako nelze např. pouze vyhlásit jinak samozřejmou směrnici „Čistota půl zdraví“, nýbrž je nutno kolem toho rozvinout dalekosáhlou poznávací a vysvětlující kampaň. Ani tak ale není jisté, dosáhne-li její působení i do nejodlehlejších koutů, kde by to ovšem bylo nejnaléhavěji třeba.

Pro všechny úrovně mysli jsou příjemnější a přístupnější různé příměry, podobenství, bajky a pohádky než dokonale vybroušené vědecké poznatky. Podvědomě se hledá nějaký přístup, který by duchovní cestu zjednodušil, aby nebylo nutno nastoupit zdlouhavou a obtížnou disciplínu. Kultivaci ano, ale bez námahy.

S obdivným pochopením se dozvídáme, že ten či onen prožil mnoho let v samotě, vyplněné přísným půstem a na modlitbách, ale sami do vlastního života nic podobného nevpustíme. Spíš se ohlížíme po nějaké té zkratce. Právě teď, nebo v nejbližších dnech se vzdát svého dosavadního života a odejít někam do ústraní, byť pouze myšlenkového? No to snad ne!

Zkratka zde ale je, jenomže skryta tak, že se jen málokomu chce ji skutečně odhalit. Spočívá v uvědomělém prožívání i drobných maličkostí, jak je přináší všední den, ovšem s pohledem trvale upřeným ke zvolenému duchovnímu obzoru, jakkoli zpočátku i značně vzdálenému.

Jako výpomoc při tomto úsilí byla použita představa Ega. To je část naší mysli, která – tvrdíc, že postupuje jen a jen v našem zájmu – se za nás nejen vydává, ale i za nás jedná a rozhoduje. Je natolik suverénní, že mu snadno uvěříme a poddáme se mu. Lze je přirovnat k velikosti kol, kterými je opatřeno vozidlo, na němž projíždíme svým životem. Velká kola se příliš nezajímají o reliéf cesty; pohybují se pouze po jejích vrcholcích, což jízdu značně usnadňuje. Čím je ale kolo menší a menší, tím snadněji zapadá do jednotlivých výmolů cesty, až se nakonec můžeme dočkat toho, že pohyb vpřed bude značně obtížný. Zato jsme se ale dostali do těsného styku s touto cestou, takže ji dokážeme citlivěji vnímat. Mravoučné historky poukazují pouze na nevýhody velkého ega; jeho důsledky je už ale příliš nezajímají.

Druhým pozoruhodným bodem duchovní cesty je její závěr. Je stejně obtížně definovatelný jako její nástup. Nástup je předznamenán oprošťováním bez bližšího určení co ještě lze odhodit aby se ale život udržel ve své funkci, a má-li to pak ještě nějaký význam. Obdobně i konec cesty, ztrácející se kdesi ve výšinách ducha, je přece jen cípečkem připoután ke hmotné existenci, a navíc ti, kteří na něj dosáhli, se přečasto obětavě neodvracejí od ostatního obyvatelstva a snaží se je naopak nějakým způsobem osvítit sdělením toho, co sami získali, což je na jedné straně nezbytnou částí jejich cesty, ale současně i nevyhnutelným poutem, které je strhává zpět.

Pro zájemce, usilujícího o duchovní pokrok, se tak otevírá nesmírně rozsáhlé pole možností, do nichž se musí nějakým způsobem zařadit. Ale jako ve sportu: není nutno hned sahat po nejvyšších metách, potřebné je zúčastnit se. Tedy ne pouze čekat na jakési vnější duchovní osvícení nebo na probudivší se mimořádné schopnosti těla, (i když se předpokládá, že Boží milost je nekonečná a laskavá, a také že tělo si občas samo řekne o to, co by je posílilo). Vždy se velice hodnotí osobní rozhodnutí, první vykročení a potom následné pokračování.

Jako při každém novém typu činnosti se vyskytnou i zde překážky. Hmotné vazby jsou duchovním usilováním ovlivňovány natolik, že jakkoli zůstávají stále hmotné, přece jen ve svém výsledku směřují jinam, než tomu bylo dříve, což vykonavateli přináší pocit vnitřního uspokojení. Duchovnímu zaměření, které se zpočátku odehrává více v představách než v praktické činnosti, je naopak hmotná připoutanost na překážku, i když rozvážný přístup dokáže i zde do značné míry využít novodobých technických vymožeností. Jde potom o to, aby se denní povinnosti plnily s pozadím duchovního směřování, a služba duchu probíhala ve spolupráci s životní úspěšností. To nejde dost často moc dobře dohromady, takže se vždy objevovaly názory, že příklon k Duchu se ve světě společenských zvyklostí jeví spíš jako bláznovství než jako něco rozumného; tento přístup se objevuje v literárních pramenech všech dob a směrů. Nicméně je vysoce oceňován, a k jeho následování jsou usilující přímo vyzýváni.

Duchovní život je z praktického hlediska dost náročný, takže k jeho udržování záleží mnoho na motivaci. Ale i rozumové rozhodnutí zde má nádech nenormálnosti, neboť se od všeobecného zaměření dost odlišuje. A navíc v něm může dojít k neočekávaným, mnohdy až paradoxním zvratům, protože úhly posuzování se v něm značně změní. Paradox je v tom, že od rozumu se očekává, aby na samém začátku cesty začal pracovat na totální zkáze všeho, co až dosud považoval za významné a rozhodující, a posléze to zcela opustil. To je důsledek doporučení, aby myšlenky, stojící na samém počátku dění, nebyly rozvíjeny směrem k rozvoji hmotné existence, nýbrž aby byly potlačeny už ve svém zárodku.

Autor: František Benda, Foto: Internet