Důchodce a duchovní život – Emoce

Autor článku: František Benda To, co nazýváme prožívání, je procházení emocemi. Přesněji řečeno je v našich silách, abychom si události, dotýkající se našich citů, připouštěli někdy více, jindy méně. Podle toho si pak v životě libujeme, nebo na něj žehráme.

Každá myšlenka, která se v naší mysli objeví, se v zápětí projeví v tomto žánru. Ať je odrazem sku-tečné události nebo pouze výplodem náhlé fantazie, vždy na sebe navlékne nějaký šat a začne vystupovat v roli, kterou považuje v té chvíli za přiměřenou.

Je otázkou, odkud se bere zásoba oněch převleků, které na sebe myšlenky tak ochotně navlékají, aby v nich pak suverénně předváděly svoji úlohu.

Některá zaměření jsou zřejmá. Něco se nám zjevně líbí nebo naopak nelíbí, takže volba je pak jedno-značná. Něco přímo bolí, něco nás naopak příjemně hladí po srsti. Pak není o čem přemýšlet.

Zbývá ale řada setkání, ve kterých tápeme. Nikdo nás zatím ještě nepoučil a vlastní zkušenost, o kterou bychom se mohli opřít, nemáme. Pak jsme odkázáni na intuici, na náhodnou volbu nebo na zvyklosti. Nej-sme přece jediní, kdo takto před novou věcí zaváhali. Takových už bylo! Z jejich pozdějších zkušeností, dobrých i špatných, vznikly postupem doby některé návyky, které se začaly tradovat jako prospěšné. Ne všechny jsou přísné; mnohé jen navádějí nebo připouštějí různá řešení, některé časem – vlivem měnících se podmínek – značně změkly; jsou takové, které zmizely v propasti času, i jiné, které nekompromisně dodržují svá nevyvratitelná tabu.

Do této rozsáhlé oblasti zvyklostí se může obrátit každý, kdo si s některým hodnocením neví právě ra-dy. Cizí zkušenost může být velmi cenná, neboť je schopna ušetřit nám mnoho času, námahy a nepříjem-ných překvapení. Ovšem jen za předpokladu, že ji přejímáme citlivě, s přihlédnutím ke specifičnosti našeho případu. Násilné přiřazování podle pouze vnějších nebo přechodných znaků se může nepříjemně vymstít.

Zkušenost lidstva je bezmezná. I když ne všechno bylo zapsáno a encyklopedicky seřazeno, i když mnoho dobrého bylo zapomenuto a místo toho se uchovala řada pošetilostí, přece jen to, co zůstalo, přešlo do všeobecného povědomí a tvoří významnou část prakticky využitelných znalostí.

Skryté nebezpečí číhá v tom, že jen málokdo používá syntetickou metodu v tom smyslu, že nový pojem nejdříve ze všech stran pečlivě prozkoumá, a teprve pak zařadí do příslušné kategorie k pojmům podobným. Nehodí-li se nikam, je nutno pro něj založit novou kategorii. Při pouze povrchním zkoumání se vše nové ocitne záhy v jednom pytli; při zkoumání přehnaném se naopak objeví tolik specifických znaků, že by bylo třeba založit tolik nových kategorií, kolik je zkoumaných předmětů.

Zařazení nového pojmu do kategorie již známé má tu výhodu, že jej už nemusíme dále podrobněji zkoumat. I když v ní není tak úplně doma, protože tu něco chybí a tam zas jiné přebývá, přece jen už má své místo a my dobře víme, kde jej příště hledat.

Vnést do souboru věcí určitý řád nemusí nutně znamenat, že musí být seřazeny podle abecedy, podle velikosti nebo tak nějak podobně podle svého významného znaku. Docela dobře mohou vyhovět i tematic-ké celky nebo dokonce uspořádání zcela individuální a náhodné – rozhodující je, aby ten, kdo bude hledat, věděl kam se má obrátit a odkud začít. Subjektivní třídění je použitelné právě jen pro onu jednu osobu tří-dícího. Čím více osob se má na vyhledávání později zúčastnit, tím obecnější a průzračnější musí být systém třídění. To s sebou přináší značné nároky na administrativu a provozní prostory – jedinec je toho ušetřen. V soukromém prostředí se spíš upřednostňuje „pracovní nepořádek“, ve kterém o všem víme, kdežto u nezainteresovaného pozorovatele vyvolává zděšení.

Co do přehledu je to výhodné. Co do poznání podstaty tohoto předmětu se dopouštíme nepříjemné chyby, neboť pak nemáme možnost vzít v úvahu právě to, co „chybí nebo přebývá“. Něco nám tu k jeho dokonalému poznání ještě schází, a něco mu naopak neprávem přičítáme.

Chápat a poznávat každý předmět zvlášť je ale velice nepraktické. Znamená to vlastně začínat s hodnocením vždy znovu a znovu, aniž by se připouštěly jakékoliv analogie či paralely. Odměnou je sice větší naděje, že poznání věcí se více přiblíží k jejich podstatě, ale o to málokdo stojí. Do povrchního po-znávání světa takový přístup přináší spíš chaos než žádaný řád.

Shrnování obdobných dějů do pojmů se naopak jeví jako praktické. Umožňuje to najednou obsáhnout širší kruh poznatků. I když se při jejich ošetřování tu a tam něco opomene, zdá se, že ono to zase tak moc nevadí.

Je to však právě tato nedůslednost v myšlenkovém postupu, která dokáže zvrtnout jeho účinek a dovést jej jinam, než měl původně namířeno. Znovu a znovu je nutno držet myšlení na co nejjednodušším stupni a dbát o to, aby mu neunikl žádný detail. Jinak hrozí nebezpečí, že se poznávané hodnoty shrnou do skupin souborných pojmů, které sice téměř překrývají zkoumaný obor, ale právě pouze téměř. Na detaily si už netroufnou. To vede k černobílému vidění světa, které není schopné rozlišit barevné odstíny, takže veškeré poznání shrnuje do zjednodušených pojmů.

Takto zjednodušený světový názor je schopný provázet řadu lidí po celý jejich život, aniž si kdy uvě-domili, že by také mohli přemýšlet jinak. Ti, kteří jsou ochotni vzít na sebe riziko bloudění a nebezpečí dlouhodobého nepoznávání, se raději stahují do mlčení, neboť proti ostatní společnosti – a mnohdy ani proti sobě samým – nemají žádnou možnost obhajoby, kterou by zdůvodnili své chování.

Autor: František Benda, Foto: Internet