Jak zabavit svá vnoučata

Autor článku: Dagmar Jak zvítězit nad televizí, počítačovými hrami a jinou technikou? Jedno je jisté. Zabavit dnešní děti je daleko složitější, než tomu bylo před třiceti lety, kdy jsme volný čas trávili se svými dětmi.

Je naprosto normální, že když máme doma kabelovku a videohry, že musíme občas s dětmi i smlouvat, abychom je dostali na výlet. Ale jde to, stačí si předem připravit program, který je upoutá. Nadchnout je a děti na výlet rády vyrazí.

Co by mělo naprosto spolehlivě (samozřejmě ne vždy, zvlášť když je dítě zabráno do televizního programu nebo ještě hůř do napínavé počítačové hry), tak je věta: „Pojď, budu ti vyprávět o starých dobách, o tom… a tom…“, alespoň podle sebe i jiných si vzpomínám, že to bylo něco moc příjemného, o co i dítě v malém i větším věku velmi vyhledává a dokonce mnohdy i tzv. puberťák vnímá. Každý se rád dozví, jak jeho děda a babička žili, jak se celkově žilo a zní to vše poněkud nepochopitelně a je to velká neznámá, což přitahuje nejen děti. Také je třeba, aby děti věděli o změnách v životě, jak se život každé desetiletí a hlavně padesátiletí promění k nepoznání, je třeba, aby i v tomto směru byli vzdělaní a svoje babičky a dědy dobře poznali a přenášeli dál tyto zkušenosti a povídali dál třeba svým dětem. Hlavně dítě upoutat nějakou zvlášť zajímavou historkou a dál se hovor rozvine sám a hlavně dotazy dítěte.

Kdo má tedy zájem o svá vnoučata a touží tak obohatit sebe i je, zábava se najde. V létě dítě moc a moc (zpravidla) ocení pobyt u vody, nejlépe v akvaparku, kde dokáží děti trávit nekonečné hodiny a snad nikdy se vody a tobogánů nenasytí. Návštěva zámků nebo hradů působí tajemně. Návštěva zoologické zahrady nebo třeba jen akvária děti vždy okouzlí, protože zvířata milují. Houbaření, rybaření to už mnohé děti baví méně zato stolní hry, karty, pexeso je baví dlouho a i pro seniory jsou dobrou zábavou a procvičením paměti. Zajímavé je, že nad dětmi nikdy nevyhrajeme. Tedy alespoň já. Akční babičky zvládnou delší procházky, v lepší i menší turistiku spojenou třeba s návštěvou cukrárny, dědové zase například badminton, kopanou, házenou, samozřejmě s ohledem na zdraví jednotlivce.

Chvíle strávené v dobré pohodě a společné zábavě jsou pro děti nezapomenutelné a směrují je k dobrým vztahům ke starším lidem, protože je mnohému naučí, a to úplně jiným způsobem a jiným vnímáním než od svých rodičů.

Babičky mají více času než zaměstnané matky, proto mohou učit své vnučky, ale i vnuky vaření, děti se rády motají kolem linky a pomáhají, sice nadělají více škody než užitku, ale rozhodně se časem naučí nebýt neohrabaní a umí si stále více s přípravou jídla poradit, což si nesou do pozdějšího věku a je to pro ně samozřejmostí a víme, že tohle se vždy každému v životě hodí. Ti co nikdy nebyli puštěni k vaření, tak k této činnosti v pozdějším věku také nemají žádný vztah a dospělí se jen diví proč. Protože k tomu nebyli nikým vedeni, neznají, neumí.

Dědové by měli občas vyjet s vnukem na kolo nebo ho to naučit, posedět při učení, vysvětlit s čím má dítě problémy a procvičovat s ním co potřebuje a chce. A v létě společné práce na zahradě, třeba sázet hrášek, trhat třešně, rybíz, maliny a večerní opékání buřtů, v zimě sáňkování, bruslení Snad všechny děti si rády společně malují, vystřihují, skládají a čtou pohádky, to všechno jsou nezapomenutelné zážitky dětí na svoje babičky a dědečky, o což by žádné dítě nemělo být ošizeno jako i žádný prarodič.

Na svoje babičky i dědečky si i přes dlouhá léta po jejich smrti velmi dobře pamatuji a nikdy nezapomenu, tak je tomu naučen i můj syn, který má sice prarodiče jen z jedné strany, ale díky jejich až nadměrnému zájmu mu nahradí i druhé prarodiče a myslím, že k jeho životu neoddělitelně patří, že má potřebné zázemí, dostatek pomoci a podpory a hlavně mnoho lásky, kterou cítí, kterou potřebuje a kterou vrací a díky které je jistě citově naplněn i dnes již v dospělém věku a díky které se cítí potřební i jeho prarodiče, čemuž jsem nesmírně ráda a přeji takové vztahy Vám všem, i když vím, že všude to nejde lehce, třeba jen kvůli jednomu člověku je celá rodina rozpadnutá, ale i tak to chce snahu a výdrž o nápravu.
Ustoupit, omluvit se a vše zkusit znovu není hanbou ani pro mladého člověk ani pro seniora, pokud uzná svoji chybu, za kterou jen platí zejména sám. Nikdy není pozdě na nový a lepší začátek.

„Vždyť jediné co po nás zůstane je láska, kterou jsme sami dali“.

Autor: Dagmar, Foto: Internet