Ti psi už jsou stejní jak lidi …

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná …. řekla jsem si, když jsem pozorovala svého Teddyho, jak si ulevil, pak poodstoupil a zahrabával svůj výrobek úplně na jiném, a asi lepším místě, než ho položil. Tak jsem spěchala s připraveným sáčkem, abych toto, jinak užitečné hnojivo odklidila a hodila tam, kam patří, totiž do koše.

A když jsem se ohlédla, spatřila jsem takovou starší, na první pohled ráznou paní z vedlejšího baráku, která stála na chodníku a velmi bedlivě mne pozorovala. Zřejmě měla už i připravený mobil, a to v případě, kdybych se k výrobku nehlásila a chtěla využít, že mne nikdo nepozoruje. Ale já taková nejsem, já se řídím předpisy. A sleduji i bděle jejich novelizace, abych náhodou neudělala něco, s datem účinnosti, nově platné vyhlášky nebo zákona, co ještě včera bylo dobře, ale dnes je to už zločin hodný odsouzení … tak na tom jsem o)).

Dobrý den, paní …
… zahalekala jsem na ni, protože byla jaksi strnulá a měla jsem strach, jestli nezkameněla. Jen oči jí lítaly po parku, kde bylo více pejskařů.

„No, no, máte štěstí dámo, že jste to sebrala. Kdybych tu nestála, tak byste se ani neráčila sehnout,“ obvinila mne z jinak poťouchlého jednání za zády bdělých strážců zákonů a společenské vůle, “ jako třeba ten doktor z druhého patra. To, aby člověk nespal. Ale já si vždycky vytipuju, kdy asi půjde a natáhnu si budík.“

„A to vám chválím,“ povídám, „to svěřili právě tomu pravému člověku. Jinak by ten park byl do jara podobný kompostu. A neříkejte že nemám pravdu. Lidi jsou dnes strašně nepořádný, na všechno kašlou, plnou hubu svobody a když je pustíte z dohledu, tak by z republiky udělali kůlničku na dříví. Já jsem pro pořádek,“ kázala jsem a ona se na mne podezíravě dívala, jestli to myslím vážně.

„Ale já to dělám dobrovolně, mně nikdo nic nesvěřil. Vždyť víte, jaký jsou policajti. Na nic nedohlídnou. To je uniforma jak ze salónu, pistole na zadku, samý odznak, vysílačka a projdou ulicí jak mátohy. Nic nevidí, nic neví, nic nechtějí slyšet. Co já jsem se tam naběhala! A víte, co mi řekli, drzouni? Prý matko, radši choďte brzy spát a nebude vás to tak rozčilovat. My si na to dohlídneme sami.“

„Mne jen mrzelo, že jste si myslela, že bych se jinak pro to neohnula,“ řekla jsem lítostivě.

„No, já jsem vás nechtěla urazit, já tu stojím už dvě hodiny, to víte, doktor mi nařídil procházky do parku, tak jdu do parku. Co se ním budu hádat? Ale je tu hezky. Čistý vzduch. Ne, jako v tom našem baráku, co tam Hlaváčková pořád smrdí s těma polívkama. Já vím říkám, ta snad vaří zdechlé kočky. Kdepak já, já pěkně čisté maso, k tomu opranou a oškrábanou zeleninu … hele, hele, Ondráček.“

Podívala se na hodinky a zavrtěla hlavou.

„Má půl hodiny zpoždění. Pozorujte ho, za chvíli si půjde pro tu mrchu a bude se rozhlížet, jestli se někdo nekouká. Pak vběhne do parku, pes se tu vydělá a hned ho potáhne domů. A já se schovám za strom, moment.“

Nikdy bych tomu nevěřila …
… jak je těžká práce lidových zpravodajských služeb. Já jsem si myslela, že stačí koukat z okna nebo kukátkem ve dveřích, ale jak jsem zjistila, je to ještě složitější. Chce to běhat, schovávat se za stromy a fotit mobilem všechny hříšníky, co kolem projdou, pak je vytřídit na potencionální porušovače předpisů a opravdové porušovače předpisů. Ty první pak zase pozorovat a druhé vyhledat, chytit, usvědčit a pokutovat, pokutovat, pokutovat.

Mezitím vyšel doktor Ondráček v elegantním kabátě a na vodítku si vedl svého krásného psa. Stoupl si na kraj chodníku, rozhlédl se, pak upřel dlouhý pohled do parku a podíval se na hodinky. Zpoza stromu na mne mrkala strážkyně slušnosti a pořádku, jako že by chtěla říci: „Co jsem vám říkala. Dívá se, jestli tu nestojím.“

Doktor Ondráček přešel vozovku a zamířil si to do parku. Jeho pes chvíli čichal v trávě. pak zvedl párkrát nožku a obrátil se směrem k domu. Ale doktor Ondráček se stále díval do parku, jakoby někoho hledal.

„Promiňte“, oslovil mne,“ neviděla jste tady tu naši bábu s hůlkou? Víte tu, co tu denně šmíruje. Potřeboval bych jí něco důležitého říci.“

Vystoupila ze svého úkrytu.

„Co si to dovolujete?“ vyhrkla na něho, „já jsem to všechno slyšela.“

„O tom nepochybuji, sluch a zrak máte dobrý. Ale je tu něco, co byste měla vědět. Policajti vám právě dali odtáhnout auto. Zase jste ho měli zaparkovaný na zákazu státní. Už vám to mockrát říkali. Já jsem se chodil za vás přimlouvat. Ale tentokrát se prohnete. To nemůžete parkovat jako ty ostatní? To musíte stát ausgerechnet a furt v tom zákazu?“

Paní nabrala slušnou rychlost a vyběhla z parku. Ondráček čekal, až zmizí za rohem a pak se sklonil ke svému pejskovi: “ Vykakej se, Tobíčku. Ta bába už je pryč.“

A pak se otočil na mě:“Už mně třikrát práskla a já musel, pro jistotu, schovávat to lejno v sáčku, v kapse, abych měl důkaz, že jsem to sebral. Párkrát jsem ho tam zapomněl. To víte, moc práce. No, a dnes se mi to stalo taky, dokonce mne vykázali z tramvaje, že šířím zápach. A tak jsem se naštval a taky ji prásknul, babu jednu hnusnou.“

Ano, pořádek musí být, i kdyby na chleba nebylo. Ale já jsem moc ráda, že špatně vidím do dálky. Alespoň mám výmluvu, kdyby mne někdo pověřil, že když mám toho psa, že bych se měla občas podívat, zda všichni sbírají. Člověk nikdy neví.

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet