Důchodce a duchovní život – Guru

Autor článku: František Benda Na výraz guru narazí okamžitě každý, kdo se začne zabývat některou duchovní disciplínou, jmenovitě pak východní. Ať už je nazýván jakkoli, např. Mistr, svámi, rimpočhe apod., vždy se jedná o učitele, tj. o toho, kdo pronikl tam, kam se žák teprve dojít snaží.

Pod slovem žák se míní člověk, který potřebuje ke svému dalšímu růstu nějaké poučení, nebo přímo vedení. Ne každý ale o něco podobného stojí. Děti a mladí lidé se něčemu podobnému dokonce i brání; dospělí bývají dost často lhostejní, nebo svůj nezájem zdůvodňují, že „už na to nemají hlavu“. Ve vyšším věku se pak už jedná o překážky vážnější – už to zkrátka tak dobře jako dřív nejde. Ve všech jmenovaných případech se ale dá najít mnoho překvapivých výjimek.

Také učitelů může být několik typů. Misionáři vyučují z vnitřního přesvědčení, že zachraňují neznalé před zkázou, jakou si sami představují že jim hrozí. Případné své neúspěchy dost často napravují násilím, ale jsou také známy případy, kdy za své nadšení zaplatili svým životem. Běžní učitelé pak jak známo dodržují předem dané osnovy, a jde jim dost často pouze o to, aby žáci zvládli v patřičné době předepsané pensum látky. I oni mívají neúspěchy, ale jednak nejsou zpravidla na výsledku vyučování příliš zainteresováni nebo závislí, jednak mohou vždy nechat svého žáka propadnout.

Zcela jiná je úloha gurua. Nevyučuje ani z vnitřního nutkání, ani není veden jakýmikoli předpisy. Žák s učitelem se navzájem vybírají a mohou se kdykoliv dobrovolně rozejít. Proto je běžné, že někteří žáci vystřídají více učitelů, než zakotví u toho, který jim vyhovuje nejlépe. Vyučování u nich je zcela dobrovolné a nemá překročit úroveň žákova chápání. Guru má pouze snahu žáka něco naučit. Měl by tedy vyjít z jeho možností. Guruům je připisována schopnost tyto možnosti poznat a podle toho patřičně přizpůsobit svou výuku. Proto nabízejí více možností obtížnosti, aby si žák mohl vybrat. Zkušební termíny neexistují, takže není důvod ke spěchu; právě naopak. Žáci jsou guruem přímo vyzýváni, aby v klidném soustředění o nových poznatcích, a pro nové poučení si přišli až všechna předešlá dokonalé stráví. Jsou vedeni k tomu, aby se dokázali ohodnotit sami.

Co do rozsahu vyučování lze učitele rozdělit do několika typů. Tradice rozeznává:
1/ rodiče – seznamují se základními životními poznatky a vysvětlují je
2/ učitele, mistry a vedoucí v učebních letech, profesory při vyšším vzdělání
3/ duchovní vůdce, kteří se specializují na duchovní otázky; objasňují dvojnost hmotného a spirituálního života, vedou k realizaci
4/ vnitřního gurua, totožného s vesmírným principem, který vede žáka od určitého stupně pokročilosti sám. Pro křesťany je to Kristus.
5/ postupné guruy – zde žák shledává v chování běžných věcí symboliku, odkazující na analogie s věčnými zákony. To pro něj představuje nevysychající zdroj poučení.

V dobách nízké všeobecné vzdělanosti bylo nutno hledat osobního učitele. Tak se kolem každého známějšího shlukla skupina zájemců. Postupně se rozšířil názor (Bhagavadgíta, Kristus), že není nutno, aby vykladač byl členem kněžské kasty nebo souvěrec, ani nemusel být stejné národnosti. Pro vyzrálého myslitele mohlo přijít poučení doslova od kohokoliv nebo od čehokoliv. Současná doba pak umožňuje rozšířené poučení široké skupině žáků. To se nepodává ani tajně, ani šeptem, jak bylo kdysi zvykem, zato se nesmírně zvětšil počet možných přístupů, z nichž si každý může vybrat podle svého. Nadále ale stále platí, že „zlato leží v blátě cest,“, tj. že poučení lze nalézt i bez jakéhokoliv vedení téměř na každém kroku.

Guru by měl být člověk, který „už tam byl,“ tj. v situaci, kterou žák právě prožívá. To, že nám neříká řadu věcí přímo, může být způsobeno tím, že mnoho duchovních poznatků je obtížně vyjadřitelných, protože nejsou jednoduše verbalizovatelné, nebo také tím, že nás chce postavit na vlastní nohy a nechává nás dojít k výsledku vlastním úsilím.
Poznatky, ke kterým se má dojít dlouhotrvajícími cvičeními, nemají být – v zájmu žákově – předem zveřejňovány (pakliže vůbec). Lidská zvědavost a nedočkavost je schopna způsobit, že si mysl takové „poznání“ předem sama vsugeruje a zachází s ním jakoby je již zvládla. Jakékoliv zkrácení doby, určené k vnitřnímu zrání, je bezcenné a ve skutečnosti žáka poškozuje. Lidová moudrost vyslovila tento poznatek příslovím „kdo je zvědavý, bude brzo starý“, tj. že dojde k prázdnému poznání bez náležitého prožití. Není ale od věci znát něco – alespoň rámcově – předem. Až se k tomu při náležitém postupu dojde, bude taková známost vítaná. Stejně tak bezcenná je vynucovaná poslušnost v provozování některých rituálů. Nejsou-li prováděny se správným myšlenkovým zaměřením, jsou rovně neúčinné.
Myšlenkový přerod je velice jemný mechanismus, jehož vnitřní strukturu by jakýkoliv necitlivý vnější zásah okamžitě narušil. Veškerá spolupráce žáka s učitelem musí probíhat na základě vzájemné důvěry a lásky, i když se může stát, že žák někdy guruovy požadavky nechápe. Stejně jako se malé dítě obtížně odpoutává od hry, která je zaujala, musí-li následovat matku ke stolu nebo do koupele. Matka nemusí být naprosto dokonalá, ale její péče o dítě vyplývá z dávno osvědčeného a zaběhnutého stereotypu, jehož je v této chvíli právoplatným zástupcem.
Podrobnosti duchovních praktik byly zprvu pochopitelně pouze v rukou těch, kdo se jimi zabývali, ať už se k nim dopracovali vlastním úsilím nebo k nim byli vyzdviženi svým rodem. Ne každý předával své znalosti zdarma a s ochotou; z tohoto know how často kynul mnohým výnosný obchod.
V učení Kristově, stejně jako např. v Bhagavadgítě, lze nalézt názory opačné: tak jako Slunce svítí na dobré i zlé, ani Boží milost se neodvrací od hříšníka, pakliže se obrátí a pokusí se o nápravu (viz Návrat ztraceného syna nebo rozmluvu Krista se spoluukřižovaným lotrem. V Bhagavadgítě pak např. VIII,30: „Dokonce i člověka naveskrz zkaženého, je-li mi oddán a neoddává se ničemu jinému, je třeba počítat mezi spravedlivé, neboť se správně rozhodl.“)
Duchovní cestu lze tedy nastoupit i bez učitele, ale ta se protáhne na dlouho. Učitel je vždy vítaný – i kdyby pouze poukazoval na slepé odbočky cesty. Také cizí řeč se lze naučit v příslušném prostředí, ovšem už učebnice zde může být vydatným pomocníkem, kdežto teprve učitel je schopen dovést k dokonalosti.

Učení duchovních nauk, jako např. jóga, dost jednoznačně vedení učitelem vyžadují, i když v současnosti hojnost vydané literatury nepřímo vybízí k tomu, aby se leckdo pokusil sám. Zen buddhismus sice netrvá na příslušnosti k nějakému živému učiteli, ale k dosažení vrcholu osvícení ho považuje za nutnost. Křesťanská mystika dost varuje před falešnými proroky, avšak současně ujišťuje, že v podstatě stačí vnitřní vedení, tj. naprostá oddanost Bohu, příp. reprezentovanému Kristem.
To je příznivá zpráva pro současné hledače, neboť zájem o učitele mnohanásobně převyšuje nabídku. Občasné veřejné přednášky podávají pouze povšechné směrnice, které jsou na hony vzdáleny individuálním potřebám. Každý zájemce si z nich musí vybírat sám, přičemž není vždy zaručeno, že vybere pro sebe právě to pravé.
Literatura dokáže podat podrobné a přehledné návody, ke kterým je možno se kdykoliv vracet. Nikdy ale nedokáže nahradit kouzlo mluveného slova a charisma přednášejícího.

Autor: František Benda, Foto: Internet