Důchodce a duchovní život – Humor

Autor článku: František Benda S humorem se to má podobně jako s dechem: umí se postarat sám o sebe. Dokážeme jej sice ovládat, ale nikoli zamezit. V případě že vznikne jeho potřeba, ohlásí se bez předchozího varování sám.

Blahodárné účinky humoru a jeho nejčastějšího doprovodného projevu – smíchu – jsou všeobecně známé. Populární a natolik žádané, že vytvořily samostatnou literární kategorii i specifickou lidskou činnost, jak profesionální, tak i amatérskou.
Ozdravující účinky smíchu by se daly vystopovat v práci dechových orgánů, kterým zjevně dělá dobře – jak se zjistilo již velice dávno – jestliže vydechovaný vzduch je vyrážen v prudkých, přerušovaných nárazech. Projevů smíchu je mnoho individuálních druhů, ale všechny mají tento impulsní charakter.

Jiné je to s náplní humoru: nalézáme v něm všechny odstíny od jemných laskavých pohlazení přes sžíravou a zdrcující ironii až po hrubé a lascivní popisy jinak obvyklých situací. V tomto smyslu dokáže humor vyjadřovat city (často velmi subtilní), léčit, ale i kritizovat, a – změní-li se ve výsměch – i ublížit či dokonce ničit. Je projevem veskrze lidským a jako s takovým je s ním možno zacházet nejrůznějším způsobem.

K zajímavým závěrům dojedeme budeme-li humor posuzovat zevnitř, z hlediska myšlenkové práce.
Ortodoxní východní myšlení mu příliš nakloněné být nemůže z toho prostého důvodu, že jakákoliv situace, chápaná jako žertovná či směšná, v sobě vždy obsahuje děj, ve kterém bylo někomu nebo něčemu učiněno příkoří. A to odporuje ahinse, zásadě neubližovat. Neubližovat ani přímo, ani zprostředkovaně, ani s naším tichým souhlasem. Navzdory tomu se v literatuře tvrdí, že v buddhistických klášteřích (kde se ahinsa pečlivě dodržuje) často panuje veselá nálada; sošky oblíbeného Pu-taje ji přímo zobrazují. Jde o vypaseného mnicha s dobráckým, úsměvem rozzářeným obličejem. Dokonce se tvrdí, že je vtělením vysoké duchovní osobnosti.

Při hlubším rozboru myšlenkové práce snadno dojdeme i k jiným závěrům.
Advaitistický (neduální) názor na jevy upozorňuje, že nic nemá pouze jednu stránku – totiž nejenom tu, které věnujeme pozornost, protože se nám líbí, nýbrž i stranu odvrácenou, od které svůj zájem odtahujeme. Pro správné pochopení podstaty jevu je ale nutno věnovat stejnou pozornost oběma částem.

Humor je vlastně založen na tom, že neočekávaně obrátí děj právě tam, kde na to nejsme připraveni, do míst, kde se současně odehrává druhá část jevu. Nemusí to být na zcela opačné straně; i nepatrný úkrok může ukázat odlišnou tvář jinak stále stejného předmětu. Může vést k pobavení, ale také k poznání. O tom by mohla mnohé prozradit někdejší funkce dvorních šašků nebo projevy některých malých divadel, vyžívajících se jmenovitě na forbínách.

Zvláštní kapitolou je humor černý, který se specializuje jmenovitě na onu odvrácenou stranu jevu a vybírá si k tomu s úspěchem projev co nejdrsnější. Pokud se nepřekročí jistá etická pravidla, může být – stejně jako ironie nebo satira – i on vhodným zdrojem poučení.

Černý humor pouze ukazuje na ne příliš žádanou či populární druhou tvář, kdežto ironie a satira mají přímo za cíl bezprostředně napadnout, případně i ublížit. To už pak ale zpravidla nebývá žádná legrace, jakkoli důvody vzniku mohou být zcela oprávněné. Nejžádanější je proto humor hladivý, hřejivý, plný lásky a pochopení, byť s nějakým tím popíchnutím. Jinak by nebyl poučný a přitažlivý.

Zdá se být bezesporné, že v humoru je ukryt důležitý aspekt poznání. Pokud není samoúčelný, dá se jej vhodně využít.
Je ale možné, že naopak i poznání vede k závěrečnému smíchu, jak jej často nalézáme v zenové literatuře. Setkání dvou mudrců tam probíhá v dlouhém mlčení, zakončeném společným smíchem.

Takový děj připomíná chvíli, kdy dva moudří starci pozorují kapku rosy, která uvízla na listu rostliny. Muži sledují, jak světlo vycházejícího slunce se při dopadu na ní láme a vytváří věneček duhových barev. V tomto jevu oba nalézají pojednou vše, co může poskytnout tento vesmír, a přitom si uvědomují, že oba nejsou nic, než dva staří blázni, které již nemůže zdánlivě nic překvapit, a přece tu stojí v údivu před nekonečnou proměnlivostí nezbadatelné přírody. Odtud pak onen závěrečný smích.

Autor: František Benda, Foto: Internet