Důchodce a duchovní život – Jako při čtení knihy

Autor článku: František Benda V knihách dost často nalézáme části, které autoři považují za důležité, ale čtenáři o ně příliš nestojí. Úvodní slovo se zpravidla přeskakuje, i když v něm mohou být cenné údaje o dalším obsahu.

Podobný osud postihuje Doslov – povrchní čtenář je rád, že knihu vůbec dočetl, a víc ho nezajímá. Ani kniha samotná nebývá čtena vždy tak, jak se předpokládá, tj. spořádaně od začátku až do konce. Nepokládáme za neobvyklé, nahlédneme-li zpočátku namátkou do obsahu, a tu a tam se seznámíme s tím, o co v ní vlastně jde. Věříme, že text sleduje určitý záměr, ale my máme zase své názory a ty jsou pro nás přednější.
Nejinak je tomu při pěstování duchovního života. V něm se seznamujeme s uzlovými body, které nám slibují dovést nás ke stavu psychosomatické rovnováhy, což je přirozeně lákavé, ale současně hned na začátku jsme postrašeni (ne-li dokonce popuzeni) požadavkem, že všechna naučení je nutno dodržovat vždy a za všech okolností. Ne každý s tím napoprvé souhlasí.

To je přece stejné, jako kdyby nás někdo nutil ještě před čtením knihy prokousat se jejím úvodem. Marné může být ujišťování, že bez znalosti předcházejících podmínek bude další orientace obtížná, pokud dokonce nedojde k tomu, že pochopení se bude ubírat jiným směrem než autor zamýšlel.

Jakákoliv teorie se zdá mnoha lidem nezáživná, takže není divu, že ji většinou přecházejí bez větší pozornosti a raději se věnují partiím srozumitelnějším a praktičtějším. Praxe některých učení, např. jógy, začínající od ásan (což jsou tělesná cvičení), je pro mnohé přitažlivější možná z toho důvodu, že se velmi podobá tělocviku, ke kterému má mnoho lidí blíže než k teorii, ať již proto, že pohyb je člověku vlastní, či proto, že tělocvik má v naší zemi dobré jméno a zavedenou tradici. A také k němu slyšíme návody doslova ze všech stran. Že bychom se ale okamžitě chápali této výzvy – to asi těžko.

Pouze takto chápaná a prováděná duchovní cesta však ztrácí svůj hlavní význam, který spočívá především v rozvoji morálního základu, nutného pro další spirituální vývoj. U lidí, jejichž myšlení je jakémukoliv duchovnu vzdáleno, se nelze takovému nezájmu divit. Pouhý tělocvik, byť oživený dýchacími cvičeními, relaxací a zvládáním podnětů, které přinášejí naše smysly z okolního světa, nestačí. V nich se žádné duchovno neprojevuje, takže proč o ně usilovat?

Problémy nastanou, dojde-li se k požadavku pokusů o koncentraci. Už při předcházející relaxaci, byť prováděné jen občas, se snadno zjistí, že k potřebnému zklidnění nestačí jakkoli pečlivě prováděné tělesné cviky. Ty se týkají pouze těla. Ale jsou tu ještě myšlenky – neodbytné, vznikající v důsledku zacházení s předměty běžného denního styku, čili mimo tělocvik či dýchání. A těch je nepřeberně.

Při provádění tělesných cviků se vlastně stále něco děje; na kontrolu myšlení není moc příležitosti. Také při dechových cvičeních by se mysl měla zaměstnávat převážně kontrolou probíhajícího dýchacího procesu. Ale jakmile se rozhodneme na chvíli ztišit a obrátit svou pozornost k náplni vlastní mysli, značně znejistíme. Myšlenky, pocházející z oněch vazeb, o které se měly v samém úvodu postarat, dotírají s neodbytnou urputností.

I v leckteré odborné knize můžeme na jejím začátku nalézt seznam základních pojmů s patřičným vysvětlením. Přeskočíme-li je, nebo jim nevěnujeme náležitou pozornost, může se stát, že později, když z jejich vzájemného propojení má vzniknout nějaký nový závěr, nám takový pohled nevznikne, a nezbude nám, než se kajícně vrátit na začátek.

Tak mnoho se zase nestane, vrátíme-li se – při opravdovém zájmu – na začátek poučení a pokusíme se věc napravit. Jde sice o jistou ztrátu času, ale jednak jde o záležitostí na celý život, takže není kam spěchat, jednak takto – ne zas tak draze – získaná zkušenost pro nás může být také cenná.

Duchovní nauky a dobře napsaná kniha si jsou podobné v tom, že ať začneme odkudkoli, stejně se k začátku vrátit musíme.

Autor: František Benda, Foto: Internet