Důchodce a duchovní život – Mantra z ulice

Autor článku: František Benda Blížil jsem se ulicí k Obecnímu domu. Je to významná, výstavná budova uprostřed města, takže není divu, že si lidé u ní domlouvají schůzky.

Přede mnou kráčela mladá dívka. Měl jsem dojem, že z držení jejího těla a ze způsobu chůze vyzařuje jakési nadějné očekávání. To se neděje často, ale lze se setkat s tvrzením, že na někom se – za jistých okolností – dá poznat vnitřní hnutí mysli již podle mimiky a chování těla.
Šel jsem dost blízko za ní, takže jsem si nemohl nevšimnout mladíka, který stál před Obecním domem u kraje chodníku a rozhlížel se na všechny strany.
Ti dva očividně patřili k sobě. Dívka mířila přímo k němu, a on, jakmile ji uviděl, vykročil směrem k ní několika spěšnými kroky. Jak to dívka spatřila, i ona popoběhla jeho směrem.
To už jsem se přiblížil i já, čehož si oni pochopitelně vůbec nevšimli. Ale zaslechl jsem její hlas: „Konečně jsme se setkali. Kam půjdeme?“
Prošel jsem kolem, ztratil je s očí, ale ještě jsem stačil zaslechnout, jak on odpovídá: „To je mi jedno, hlavně že budeme spolu“.

Takto by měla probuzená duše promluvit se svým Bohem, který se jí ústy osudu ptá: „Co bys chtěla prožít? Kudy bys chtěla procházet?“ Její odpověď by měla znít: „Pane, vždyť jsem tvoje, ale prosím, vlož do mé mysli vědomí své neustálé přítomnosti. Veď mne tedy, prosím, kam chceš ty sám“.

Ne jenom v chrámu, ne pouze v tichosti meditace, ale dokonce přímo na rušné ulici lze uslyšet jak promluví Bůh.

Autor: František Benda, Foto: Internet