Jak využívat moc našeho podvědomí – 157

Autor článku: PhDr. Zdeněk Chmel Minule jsem psal o dvou „vis maior“ aniž bych tušil, že na mne v březnu čeká další „zkouška“. Věděl jsem o ní, ale myslel jsem, že přijde o něco později. Jde o operaci šedého zákalu – odborně řečeno katarakty.

Uvolnil se ale termín a tak jsem v nemocnici skoro každý druhý den. Magnetoterapie, vířivka a cvičení ruky, spolu s rentgeny a pravidelnými kontrolami jsou doplněny dnem operace pravého oka, prohlídkou v nemocnici, návštěvou mé „očařky“ na středisku. Můj denní program je nyní zpestřen prokapáváním operovaného oka (5xdenně doma) a očekáváním operace katarakty levého oka. Tímto konstatováním ale nechci nikoho odradit od tohoto zákroku, který podle statistiky čeká značnou část starší generace u nás. Naopak, chci pomoci odstranit strach z operace, který mnohdy způsobí, že člověk tento zákrok odkládá jak může, ujištěním, že tato operace s místní anestézií nebolí.

Ale pusťme se do dnešního tématu s nímž úvodní odstavec přímo souvisí. Je to naše stárnutí. Samozřejmě, že stárneme všichni – a to hned od svého narození. Ovšemže ne okamžitě s průvodními jevy stáří. Nejprve postupujeme od raného dětství k dalším etapám tohoto věku, které bychom mohli přirovnat k řetězu – zpočátku vlastně „řetízku“, kde jeho články kojenecké jsou spojeny s články batolete a prvních krůčků do mateřské školky. Na tento předškolní věk postupně navazují stále silnější a pevnější články základní školy (prvního a druhého stupně), střední školy nebo učňovského oboru. Tady dosud jednotný řetěz se na několik desítek let diferencuje. Řetěz učňů, kteří překonávají úskalí svého řemesla až do výučního listu, který je v některých oborech doplněn i maturitou, pokračuje stádiem „tovaryšství“, kde vyučenec sbírá zkušenosti, aby se mohl stát kvalifikovaným dělníkem a třeba i mistrem svého oboru, se liší od řetězu studentského. Ten maturitou začíná, pokračuje usilovný studiem k řadě semestrálních zkoušek, které jsou završeny „státnicemi“ (jak jsou zkratkou pojmenovány státní zkoušky) až k absolutoriu či promoci. Mnozí absolventi bakalářského stupně, zdolávají aprobační a magisterská studia, jiní doktorandum, nemnozí pak stoupají ještě výše.

Tyto dva řetězy, které se kolem puberty rozdvojují, se zase začínají k sobě přibližovat poté, co nás „postihnou“ abrahámoviny. Dnes padesátníka asi jen z legrace osloví někdo „ctihodný kmete“, jak se to – bez jakéhokoli žertování – stalo jednomu z našich významných spisovatelů 19.století. Mohli bychom v tom spatřovat fakt, že dnes stárneme pomaleji. Něco na tom je. Ale zejména náš vlastní přínos. Dnes mnoho padesátníků stále ještě sportuje, což se o jejich vrstevnících před sto lety říci nedalo. No a pak přichází důchodový věk, kdy se oba řetězy opět spojují. Jediný rozdíl je v tom, že jedna část penzistů si užívá nicnedělání, cestuje (pokud na to má peníze), zatímco druhá část se dostává do kategorie „pracující důchodce“. Někteří jsou k tomu nuceni faktem, že ze samotného (podprůměrného) důchodu nejsou schopni vyžít, jiní pak tím, že bez práce a činnosti nemohou být. Z nich se pak rekrutují lidé, jejichž život dokumentuje fakt, že pozitivní myšlení skutečně funguje.

Konečně se tak dostávám po těch všech „vis maior“ k tomu, abych splnil svůj slib a napsal příběhy lidí, kteří sice žili v různých dobách, ale měli jedno společné. Byli to volnomyšlenkáři, zastánci pravdy, lidé aktivní, plní energie. Jako například Arnošt Lustig. Spisovatel, který prošel jako malý chlapec terezínským ghettem a poté fašistickými koncentráky v Buchenwaldu a Osvětimi, aby se jako osmnáctiletý – po útěku z transportu – účastnil květnového povstání proti hitlerovské okupaci u nás. Když v osvobozené republice absolvoval vysokou školu, stal se novinářem. Po vstupu sovětských vojsk v roce 1968 emigroval a nejen přednášel na washingtonské universitě, ale ve svých povídkách a novelách odhaloval zvěrstva nacismu. Byly to například knihy Démanty noci nebo Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou. Poválečný izraelsko-arabský konflikt zobrazil v románu Miláček.

V jednom ze svých posledních rozhovorů v knize K. Hvížďaly (vyjde nyní v dubnu) prohlásil: ŽIVOT NENÍ TO, CO CHCEME, ALE TO, CO MÁME. ŽIVOT JE ČASTO I TO, CO NECHCEME. Jeho velká doživotní láska, Markéta Mališová, jejíž portréty jsou na titulních stranách mnoha Lustigových knih, charakterizovala zamilovaného spisovatele takto: „Arnošt je extrovertní otevřený živel. Cítil se jako ryba ve vodě, když měl kolem sebe sto lidí a z toho třicet ženských s velkým výstřihem či s rozepnutými halenkami…“ Tento pětaosmdesátiletý muž ještě krátce před smrtí prohlásil: „Mám šťastné období a pohodu…Věřím, že láska je zázrak…Láska lidi zlepšuje. Už jen proto, že pak přestávají myslet jenom na sebe…“

Autor: PhDr. Zdeněk Chmel, Foto: Internet

Pro ty, kteří nečetli můj předchozí příspěvek, opakuji, že frekvence mých článků od března už nebude týdenní, nýbrž měsíční. Je to proto, že budu pracovat na své další knize (5.díl GALERIE BRNĚNSKÝCH OSOBNOSTÍ) a z časových důvodů jsem proto nucen omezit své další aktivity. Svou poradnu – jak už víte, sídlí v Brně a každý klient-ka se musí předem objednat (tel. 549 257 402 nebo 604 158 676 nebo e-mail: drzch@quick.cz) omezuji jen částečně. Klientům ze vzdálených míst, kteří nemohou do Brna přijet, radím prostřednictvím e-mailů na podkladě jejich znalosti knihy „Jak využívat moc podvědomí“, kterou si mohou rovněž objednat na uvedených kontaktech.