Miláčku, jdi se převléknout!

Autorka článku: Irena Fuchsová Ty dvě se mnou seděly v kupé. Dělala jsem korektury a tak měly pocit, že je neposlouchám. Vysokoškolačky, blondýnka a brunetka, obě hezké, příjemné.

„Luděk je tak všímavý,“ chlubila se brunetka blondýnce a slastně se protáhla. „Včera jsem se musela třikrát převléknout! Nakonec jsme přišli do kina pozdě…“
V duchu jsem zaúpěla.
Vzpomněla jsem si na pratetu Babetu, voňavou šedesátiletou dámu, která mi vypravovala o svých milencích.
„Irko, na mně je přece vidět, že jsem byla vždycky šik, mám pravdu?“ Bylo mi sedm a hltala jsem každé její slovo.
„Jsi strašně šik, teto!“ Spokojeně se usmála.
„A představ si, že jsme měli jít do divadla a Přemek mi řekl, abych si vzala jinou blůzku! Chápeš to?! Už týden před tím jsem věděla, co si na sebe vezmu! „Miláčku, jdi se převléknout!“ A to byl konec, Irko! Moje babička říkala, blůzkou to začíná, fackami končí!“
„To by se mi chtělo! Převlékat se do kina a přijít kvůli tomu pozdě!“ Blondýnka se ušklíbla a brunetka ji s úsměvem popíchla.
„Závidíš, viď? Tvému Honzovi je totiž úplně jedno, co máš na sobě! A pak, kino platil Luděk. Nevadilo mi, že jsem neviděla začátek!“ Blondýnka se nedala.
„Když jdu do kina, tak jdu do kina. A nechápu, proč bych měla do kina přijít pozdě kvůli tomu, co mám na sobě. Luděk je magor!“ Brunetka se trošku naštvala.
„Ty ho prostě nemáš ráda! On přece za nic nemohl! Kdybych se pořádně oblékla hned, tak jsem se nemusela třikrát převlékat a nepřišli bychom pozdě… Taky jsem se mu omluvila! A on řekl, že to nevadí, prý, hlavně, že mi to teď sluší!“
Zaúpěla jsem podruhé.
„Irko, já nejsem hloupá,“ řekla mi jednou prateta. Měla pravdu. Můj otec ji neměl rád, ale nikdy o ní neřekl, že je hloupá. „A to nemají chlapi rádi! Až vyrosteš, vzpomeň si na to, co ti teď říkám! Hodně dlouho bude trvat, než si chlapi zvyknou, že i ženy jsou chytré! A než si na to zvyknou, budou ženy ponižovat. Ukazovat jim sílu!“
Vyrostla jsem a často jsem si na to, co říkala, vzpomněla. Zdálo se, že brunetka o něčem přemýšlí. Blondýnka se tedy rozhodla, že radši změní téma.
„Dívala ses včera na Poštu, Hani? To bylo hustý! Hlavně ta poslední ženská! Viď?“ Hana začala něco hledat v tašce.
„Nedívala jsem se.“
„Proč?“
„Byla jsem u Luďka. Po zprávách si vzpomněl, že by potřeboval vyčistit koberec v předsíni. Říkala jsem si, to bude hned hotové, ale…“ Zavřela tašku, koukala z okna a mlčela. Blondýnka čekala. „Luďkovi se to pořád nelíbilo… tak jsem to vzala ještě jednou… a pak ještě jednou…“
Blondýnka se ušklíbla a Hana se po ní ohnala.
„Nech toho, Martino! Když viděl, že jsem prošvihla Poštu, tak se mi omluvil…“
Zaúpěla jsem potřetí.
„Irko, ty víš, že mám ráda pořádek,“ řekla mi jednou prateta a já přikývla. Její pokoj voněl čistotou. Všude dečky a na gauči seděla mezi polštářky holohlavá panenka, která měla každý týden jiné šaty.
„Máš to tady krásný, teto! A nejvíc se mi líbí Plaváček!“ Přikývla.
„Až umřu, bude tvůj. A teď si představ, že jsem si před lety řekla, že zkusím bydlet u Marka! V Praze…“ Rozhlédla se po podlaze a pak ukázala do rohu. „Irko, seber tamhle to smetí!“
Podívala jsem se tam, ale nic jsem neviděla. Prateta zvýšila hlas.
„Irko! V rohu je smetí!“
Klekla jsem si a přejížděla jsem rukou po koberci. Nic jsem ale nenahmatala.
„Vstaň, Irko! A pojď sem!“ Posadila si mě na klín. „Žádné smetí tam není. Přesně tohle dělal Marek! Ukázal na ubrus, že je na něm flek! Nic jsem neviděla, ale šla jsem a ubrus vyprala. Dával mi úkoly! Šel do práce a dal mi víc úkolů než macecha Popelce!
Jednou odešel, ale já na nic ani nesáhla. Šla jsem k holiči, do cukrárny, ke švadleně, koupila jsem kytici tulipánů a vrátila se půl hodiny před ním. Vzala jsem si zástěru a sedla si ke stolu.
Přišel a spokojeně prohlížel celý byt.
„Vidíš, všechno jsi udělala! Že to jde, když se chce, Bety?“
Vzala jsem vázu s tulipány a hodila ji po něm! Pak jsem se sbalila a vrátila se do Kolína.“ Vyděšeně jsem na ni koukala.
„Zabilas ho, teto,“ zkonstatovala jsem a prateta se rozesmála.
„Ne, Irko! Ale měla jsem to udělat! Dvakrát se oženil a obě ženy utýral!“
Martina pohladila Hanku po ruce.
„Hani, rozejdi se s ním! Prosím tě, věř mi, že ti nezávidím! Není co závidět.“
Hana se na ni podívala a… možná, že se mi to zdálo, protože jsem si to strašně přála, ale fakt to vypadalo, že přikývla…

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet

Tento fejeton vyšel v Magazínu ONA DNES – www.ona.idnes.cz.
Najdete ho v knize Ireny Fuchsové, KDYŽ SE ŘEKNE FUCHSOVINY , která vyšla v červnu 2010.
Vše o této autorce se dozvíte na www.kdyz.cz.
V květnu 2011 vychází Ireně Fuchsové druhá kniha fejetonů, KDYŽ SE ŘEKNE FUCHSOVINY II.
Další její fejetony najdete na http://fuchsova.blog.idnes.cz/