Rodinné vztahy od těch nejmladších po ty nejstarší

Autor článku: Dagmar Mnohé děti by raději trávily čas se svými rodiči nebo prarodiči ale někdy ani jedni nemají zájem. Někteří se dětem a vnoučatům zase věnují ukázkově.

U rodičů je to díky zavalením prací, nestíhají, nemají čas ani na domácnost, někteří si jej vždy udělají, u prarodičů asi jinými zájmy než jsou vnoučata nebo taky prací, únavou, nemocí.

Je zvláštní, že někteří důchodci stojí o vnuky moc a někteří vůbec. Myslím, že zpravidla jak se dítě chová ke svému otci nebo matce, chová se i jeho dítě potom k němu (samozřejmě ve všem i v tomto jsou výjimky). Když dá dospělé dítě rodiče do domova důchodců, určitě nevyrůstal v harmonické rodině, kde se maminka starala o dědečka až do poslední možné chvíle. Dítě pak bere za samozřejmost tento vzor nebo vzor opačný. Takže až na některé výjimky, můžeme jako rodiče očekávat jen to co sami dáváme nebo jsme dali svým rodičům. Zrovna jako to funguje i u dětí a rodičů, jak se chová rodič k dítěti, bude se pak dítě chovat ke svým dětem. Takže asi záleží, i když ne vždy, hlavně na nás samých.

Někdo měl to štěstí, že si vzpomíná na společné hry a výlety s rodiči nebo babičkou, jiní zase neví co tato slova znamenají. Je to jedno ze životního štěstí, které člověk může dostat, když o něho jeví velký zájem rodiči i prarodiči. Děti by byly i jemnější, citovější a slušnější ve vztahu ke všemu, kdyby v tak velkém množství nevyrůstali v sociálně nezabezpečených rodinách, kde se popíjí, kouří, mluví sprostě a děti jsou spíše na obtíž.Takže kde mají získat základní správné charakterové a citové rysy, když je nemají kde vidět?

Jak mají mít rády své prarodiče, když je vidí jednou za rok? Mnozí už jsme jako Američané, kteří se díky jejich velkým vzdálenostem setkávají jako rodina jedenkrát za rok – na Vánoce. Ale u nás takové vzdálenosti nejsou, tak proč je tomu tak? Dříve to téměř neexistovalo, že by o sebe rodina nejevila zájem. Jednou se mě má matka zeptala, proč mám víc ráda babičku jednu než babičku druhou – tu její maminku. Nevěděla jsem co říct, jak to vysvětlit až v pozdějším věku jsem to pochopila. Důvod byl ten, že z té druhé babičky jsem necítila lásku. A maminka neřekla ani slovo, pravděpodobně si toho byla vědoma, toho rozdílu mezi dvěma babičkami. Sice se mi také věnovala, i když hodně málo, ale necítila jsem nic, jakoby byla cizí. Na rozdíl od té druhé babičky, která byla úplně jiný typ člověka, srdečnější, citlivější a děti milovala a kdo víc tohle vycítí než právě dítě.

Myslím si, že v životě za každé doby platí co se týká citů a vztahů – co dáš, to dostaneš.
I když jsou rodiny, kde senioři by se tak rádi věnovali své rodině a vnukům, ale z nějakých důvodů je chyba na straně druhé, která o to nestojí. Pořádek v rodině si musí udělat asi každý sám, pokud má o to dostatečně velký zájem, v nejhorším se poradit s psychologem, který je poslední dobou skloňován ve všech pádech a přesto se stále neuplatňuje všude tam, kde by měl a to způsobuje nenapravitelné škody.

Myslím, že prarodiče patří do života dětí a vnukové a vnučky patří do života seniorů. Obě strany jsou obohaceny, a proto udělejme vše abychom my i naši blízcí obohaceni byli, vždyť to chce jen lásku, laskavost, pozornost, což se malí učí vůči druhým a velcí tolik potřebují.

Autor: Dagmar, Foto: Internet