To vám byla ostuda

Autorka článku: Irena Fuchsová Asi to znáte všichni. Stojíte frontu na poště, a když má na vás přijít řada, paní poštmistrová zavře okénko. Sedíte v plné čekárně, těšíte se, že jste konečně na řadě, ale paní doktorka si zrovna před vámi udělá přestávku.

Oslavenec rozlévá šampus, podává skleničky kolem dokola a vy si říkáte, na mě určitě sklenička nezbude a máte pravdu.
Těm, kterým se podobné věci stávají, patří následující příběh.
V dubnu, v roce 1996, byla v pátek premiéra hry Zabiják Joe. V sobotu byla druhá premiéra. Dva herci alternovali, tak jsme si řekli, že oslavíme premiéru až v sobotu, kdy bude hrát druhý kolega, a kdy nebudou v klubu premiéroví hosté. Kolegové mě přemluvili, abych zůstala také a protože jsem chtěla jet do Kolína ráno po páté, slíbili mi, že se mnou zůstanou v klubu až do rána.
Sešlo se nás asi třicet, kamarádi a přátelé těch, kteří v představení hráli, popíjelo se, povídalo, někdo hrál na kytaru, zpívali jsme. Michal Dlouhý došel kolem druhé hodiny koupit na Václavák pro každého hamburger a klobásy, dali mu to do obrovské krabice, kterou sotva unesl, sedělo se na schodech, a já, protože mám ráda přehled, jsem si sedla co nejvýš.
A pak to přišlo. Michal vyndal malou krabičku, dárek k premiéře a dal ji kolovat. Když otevřel krabičku muž, zachechtal se, když žena, ozval se smích.
Krabička pomalu putovala po klubu ke mně a já si říkala, to bude vostuda! Zatím všichni poznali, co to je, ale já to určitě nepoznám! Co budu dělat? Mám se zasmát jako všichni? Ale co když se mě někdo zeptá, čemu se směju?
Když krabička došla ke mně, pomalu jsem ji otevřela. Byla jsem poslední. Všichni se na mě dívali. Všichni čekali, jak zareaguju.
Podívala jsem se dovnitř. Bylo tam něco prťavého.
Podívala jsem se hodně blízko.
Nic.
„Co to je,“ zeptala jsem se a odpovědí mi byl hurónský smích. Vzala jsem tu věc do ruky a prohlížela si ji.
„Nějaká mušlička…?“
Klub řval smíchy dál. Omluvně jsem se usmála.
„Mám brýle na dálku…“
V duchu jsem si říkala, vy idioti, čemu jste se to všichni smáli, když já jediná nepoznám, co to je?! To jsem tak blbá?
Obracela jsem tu věc v prstech, všichni se chechtali a mně konečně došlo, co si to rvu co nejblíž k očím a co nemůžu poznat!
Byl to prťavý prezervativ.

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet

Tento fejeton vyšel v Magazínu ONA DNES – www.ona.idnes.cz.
Najdete ho v knize Ireny Fuchsové, KDYŽ SE ŘEKNE FUCHSOVINY , která vyšla v červnu 2010.
Vše o této autorce se dozvíte na www.kdyz.cz.
V květnu 2011 vychází Ireně Fuchsové druhá kniha fejetonů, KDYŽ SE ŘEKNE FUCHSOVINY II.
Další její fejetony najdete na http://fuchsova.blog.idnes.cz/