Důchodce a duchovní život – Mohu

Autor článku: František Benda Čeština zná dobře rozdíl mezi výrazy mohu a smím, jenomže obecně používaný jazyk na něj dost často nebere ohled.

V restauraci se málokdo otáže „smím si přisednout?“, – místo toho se zeptá „mohu“? Přisednout si přece není nikterak obtížný výkon, takže jej zvládne kdokoli. Jiná je otázka jestli smí – k tomu je totiž potřeba svolení druhé zúčastněné strany. Jestliže se nám jej nedostane, je nám jakákoliv schopnost, že můžeme něco udělat, pramálo platná. Každý by se asi velmi podivil, kdyby dostal na svou otázku, zda si může přisednout, celkem logickou odpověď: „Se vší pravděpodobností můžete, protože vypadáte, že byste to zřejmě snadno dokázal, ale bohužel nesmíte, neboť to místo je obsazené. Paní, které patří, se co nevidět vrátí“.

Tohoto, zas ne tak jemného rozdílu, aby se nedal snadno rozeznat, si povšimli již staří mudrci, kteří se snažili proniknout do tajemství spirituálního světa. Dali si proto pro svá bádání trojí předpoklad: umět, moci a smět.

Že někdo něco zná, vlastně téměř nic neznamená. K poznání stačilo nahlédnout do encyklopedie nebo dnes do Internetu. A nejsou řídké případy, kdy někdo rád sáhodlouze vykládá o některé věci, aby se později ukázalo, že jeho znalosti jsou pouze teoretické a povrchní. Umět je pak velice podobné jako znát, ale je v něm přece jen cítit něco z vykonané praxe. Umět něco však ještě nemusí znamenat provádět to ve velkém. Má-li přejít znalost a umění do možnosti jejich uskutečnění ve větším měřítku, je k tomu zpravidla potřeba ještě něco víc než pouhé chtění. Nejen výrobní prostředky, nástroje, místnosti a kapitál, ale také dostatek času na provedení, vhodné prostředí, potřebná vlastní energie a schopnost dotáhnout záměr až do konce – opravdu nestačí něco jenom znát nebo umět.

Navzdory těmto překážkám se nesmírné množství projektů již uskutečnilo. Zvídavý lidský duch, doprovázený začasté neuvěřitelnou houževnatostí, je schopen pronikat do netušených oblastí našeho hmotného i myšlenkového světa, vytěžit odtud řadu nových možností, a postupně je zařadit do běžného života.

A zde přichází na řadu ona třetí podmínka, totiž zda to, co se zná či umí, co se případně i uskutečnit může, také uvést do života smí.

Rozhodnout, co se smí nebo nesmí je věc složitá a ošidná. Společnost se v rámci zachování nutné rovnováhy brání hrozícímu chaosu, vyplývajícímu z možného nekontrolovatelného a svévolného chování, vydáváním a nuceným dodržováním celé řady zákonů. Ne vše je ale možno tímto způsobem postihnout. Vedle nich zbývá rozsáhlá škála možností, u kterých platí o tom, co se smí a co ne, pouze víceméně nepsaná dohoda. Pak se vše stává otázkou konvence, kterou ale nicméně čas od času dokáží silní jedinci – někdy v nežádoucím směru – prorazit nebo dokonce pozměnit. Historie zná celou řadu bouřliváků, enfant terrible, kteří se někdy z recese, někdy kvůli scestným (na jejich dobu) názorům, ale jindy i z opravdového vnitřního přesvědčení vyčlenili z okolní společnosti. Někteří uspěli, jiní byli zlikvidováni a zbytek zanikl ve vlnobití času.

Mnohem větší nebezpečí hrozí ze samé podstaty zvídavosti lidského ducha. Vědecká úsilí, ať již geniálních jedinců nebo rozsáhlých výzkumných týmů, přinášejí znovu a znovu objevy, o kterých se nedá v době jejich vzniku dost dobře určit, budou-li lidstvu k prospěchu či zkáze. Zneužít se dá samozřejmě i nejmírumilovnější nástroj, ale objevují se celé nové systémy, jejichž působením může dojít k nepřed-pokládatelným změnám toho prostředí, na které spoléháme jako na samozřejmost, a na něž jsme existenčně odkázáni.

Pokusíme-li se domyslet problém až do těchto konců, dostane otázka toho, co se smí a co ne, velice naléhavý charakter. Stará pohádka o džinovi, vypuštěném z lahve, vystihuje situaci nadmíru jasně.
Problém mohu – smím se ale odehrává i v mnohem menším měřítku, a to v mysli každého z nás.
Je tolik věcí, které všichni známe, a také umíme, které bychom udělat mohli, neboť k provedení nám v postatě nic nechybí, ale vlastně nesmíme. V uskutečnění nám při tom nebrání ani žádná jasně určená litera zákona, a možná ani jakási nepsaná dohoda, platící v určitém čase a na určitém místě. Každý v sobě neseme nějaké zábrany, jistý druh studu nebo ostychu, také někdy i nechuti k výrazům a činům některého druhu.

Věc má ještě jeden nepříjemný háček. Pocítíme-li chuť něco udělat nebo říci, dost často nás zaslepí toto nutkavé chtění natolik, že nám uniknou bezprostřední následky našeho chování. Ty také mohou být nepředpokládatelné, a někdy i velmi nepříjemné. Teprve opakovaná zkušenost nás poučí, že tam, kde se neuplatní ani obecné způsoby chování, ani náš vnitřní imperativ, a my prosadíme svou vůli (vlastně sami proti sobě), nemusí vyjít výsledek podle našich představ, a pozdější hořekování pak na věci už nic nezmění. Dříve se tomu říkalo posedlost, a zdá se, že tato vlastnost – pod jiným názvem – se dá snadno vysledovat i dnes.

Elitní chování si může vytvořit každý sám v sobě, ve své mysli, ve svém srdci. Může je pak uplatňovat v dosahu svých rukou, v dosahu své mysli, nebo v dosahu svých intelektuálních a hmotných možností. I ten nejchudší či nejprostší se může zaskvět leskem svého ducha. Stačí k tomu podrobit kritice informace, které se k nám dostávají z veřejných medií, a nepřidávat se k nim. Na nich je zřetelná celková tendence k postupnému zhrubnutí. Komentátoři neznají spisovný jazyk, baviči se uchylují k obscénním žertům a domnívají se, že potlesk publika, o které není nikdy nouze, je dostatečným ospravedlněním jejich pochybné činnosti. V současné době nehrozí mor, zachvacující hromadně nepřipravenou populaci, nýbrž celkový úpadek morálních požadavků, které si může celkem snadno postavit každý sám jak vůči sobě, tak i vůči svému okolí. Úloha mravokárných proroků, kteří veřejně varovali, již dávno zanikla. Proto se musí bránit každý sám.

Jistá osobní umírněnost je tedy vždy na místě. Jenomže – kam by se poděl pokrok, kdyby byli všichni lidé neprůbojní a klidní?

V širokém spektru nejrůznějších povah, které se novu a znovu rodí, se stále objevuje dostatek nových nápadů. Zatím co se někdejší bouřliváci pomalu uklidňují, zmoudřují a zvolna nenápadně mizí ze scény, nové, některé pošetilé, jiné perverzní nápady nově dozrávajících jsou dost často schopny rozhýbat stárnoucí, příliš klidné vody, ze kterých se pomalu vytrácí život.

Nejobtížnější překážky jsou ty, které si klademe dobrovolně sami – vždyť od nich můžeme kdykoliv odstoupit. Proto se ani nemusíme hlásit k jakékoliv elitě – požadavky jsou přece všeobecně známé, a pokud v nich nemáme jasno, můžeme si je přece sami kdykoliv vytvořit.

Člověka je pak možno posuzovat podle umírněnosti, se kterou vystupuje ve slovech i činech. Nikoli podle umírněnosti, která je dána jeho povahou, ostýchavostí nebo zamlklostí, ale umírněností, za kterou rozeznáváme silný a emotivní náboj a s ním současně i sílu, zabraňující mu v živelném projevu.

Autor: František Benda, Foto: Internet