Důchodce a duchovní život – Nechtěná cesta

Autor článku: František Benda Jako cesta k Bohu bylo zvykem označovat takový způsob života, ve kterém se lidé drželi předpisů některé církve a snažili se je dodržovat tím, že je zařadili jako něco samozřejmého do svého všedního života.

U těch, kteří o žádné náboženství nestáli nebo k nim dokonce ani nedolehlo, se o žádné cestě k Bohu následkem jejich neznalosti nedalo vůbec mluvit. A přece – jak dosvědčují dochované záznamy – by bývali mnozí často snadno splnili i ty nejpřísnější požadavky kritiků v této věci znalých. Že své úmysly a způsoby života nazývali jinak na věci zcela nic nemění. Neboť každému náboženství, které se cestou k Bohu ohání jako svým výdobytkem, šlo zajisté původně v podstatě o totéž, co dnes nazýváme psychohygienou nebo ekologií osobnosti. Že název a náplň odpovídají koloritu tehdejší doby by nemělo překvapovat; takové obdoby nacházíme i v jiných oborech.

Svou cestu k Bohu vůbec nemusíme oficiálně nebo dokonce s pompou vyhlašovat, a přece ji můžeme se vší vážností nastoupit. Spíš naopak: okázalé projevy ne vždy dosvědčují hloubku úmyslu nebo prožitku.
Jsou lidé, kteří se sami prohlašují za nevěřící, a přesto takovou, nebo jí velice podobnou cestu již nastoupili. Jakkoli by se tomuto „nařčení“ bránili, jejich chování je snadno prozradí. Mluví však spíš o etice než o náboženství. Slovo Bůh se přece nemusí vůbec objevit; stačí upřímný zájem o hledání. Naproti tomu také zde očividné, či dokonce halasné proklamace o jakési cestě ztrácejí sílu ještě dříve než dojde k vlastní věci a sklouznou po povrchu.

Na cestu, kterou zde pro jednoduchost nazýváme cestou k Bohu, je možno se dát několikerým způsobem. Zpravidla bývá výsledkem nějakého předcházejícího úmyslu, který pak hledá možnost konkrétního projevu. Jsou ale i jiné způsoby – cestu lze nastoupit i takřka proti své vůli.

Podvědomá touha po čemsi hlubším, co přesahuje uspokojení běžných potřeb, zde zřejmě vychází ze zakódování v lidské psychice. Může se sice projevit i jako strach z neznámého, ale i tehdy vzbuzuje zájem a poutá pozornost. Někdy dokonce i láká. Konzumní způsob života ji ale snadno překrývá. Běžnou lidskou vlastností je snaha o stupňování příjemného – jen málokdo se dokáže ubránit a odhodlá se říci: „Konec, to stačí. Příjemného už bylo dost. Teď zase něco pro otužení těla a mysli, pro sebeovládání.“
Touha po příjemném pak možná přetrvává, ale její možnosti nejsou nevyčerpatelné. I k poměrně pohodlnému životu nakonec stačí vlastně málo, a jakkoli jsou lidská přání individuální, uspokojivé míry nasycení může být dříve či později bez větších obtíží dosaženo.

Tehdy přichází čas ke kvalitativnímu skoku. Touha po nasycování příjemna sice dále trvá, ale hmotné věci – takové, které lze získat vyrobením nebo směnou – ji už nejsou schopny nasytit. V té chvíli může přijít ono poznání, že jsou ještě jiné hodnoty než ty právě dosažené, že existují ještě jiné zdroje radosti či potěšení, a to mimo jakýkoliv hmotný zájem. K tomu, co jsme získali až dosud, se můžeme kdykoliv vrátit a můžeme v jeho rozšiřování i libovolně pokračovat. Míra našeho uspokojení tím ale nikterak nevzroste. Spíš naopak – ono tušení jiných, hlubších hodnot ji od nás ještě víc oddálí.

Není málo těch, kteří v takovéto chvíli prozření razantně začali omezovat svou přivázanost k tomu světu, který až dosud nazývali skutečností a považovali jej za neměnný. Někteří se jej dokonce zcela vzdali. Někdy dokonce buď úplně nazí, nebo pouze s nejnutnějším vybavením odcházeli od něj co nejdále, ať už proto, že je ne zcela uspokojil, nebo proto, že je dokonce zklamal.

Nový svět, který si vybrali pro své další působení, se starému moc nepodobal. Zpravidla byl jednodušší, dost často zcela primitivní, a nechyběly ani případy, kdy byl na samé hranici možnosti zachování lidské existence. A přece tito lidé nelitovali, nevraceli se do míst, kde i skromné vybavení by znamenalo mnohonásobné vylepšení jejich současných podmínek. Dokonce doslova prchali před těmi, kteří jim – jistě z dobré vůle – chtěli pomoci v jejich jen zdánlivě bezútěšném stavu a svým chováním dosvědčovali pouze to, že z jejich nového zaměření naprosto nic nepochopili. K takovému odříkavému životu nestačí ukvapené rozhodnutí ani doporučení či nařízení sebevětší autority. Jedině mohutné vnitřní odhodlání může dodávat sílu při nových a nových náporech poustevnického života.

Druhá cesta k Bohu, rovněž nechtěná, ale rychlejší a o to nepříjemnější, je v podstatě – z lidského hlediska – krutá. Otevírá se neočekávaně tehdy, jestliže člověk utrpěl nějakou velice citlivou ztrátu. Víme samozřejmě – ale jen tak někde stranou a pouze okrajem svého vědomí – že můžeme kdykoli o cokoli přijít, že vše, z čeho se skládá náš život a s čím někdy až svévolně nakládáme, může rázem skončit, zmizet, dále nepokračovat. Víceméně s tím ale nepočítáme. Jakmile ale taková situace skutečně nastane a krutý zážitek do života zcela reálně vstoupí, člověk s údivem zjistí, že se cítí ochromen, že na něj vlastně nebyl vůbec připraven. Neradi si přiznáváme, že tím vlastně utrpěl náš sobecký pocit vlastnictví. Všechny filosofické úvahy v takové chvíli ztrácejí svou sílu a snadno převládne představa vykořenění. Ale i v takové chvíli zůstává pocit, že bychom se měli s danou – jakkoli nepříjemnou – situací nějakým způsobem vyrovnat.

Mnoho lidí hledá důvod, proč k takové události došlo. Někteří vnímají pocit viny, jiní se ptají, proč se to stalo právě jim. Statistické údaje, které dokládají kolik procent lidí z celkové populace je postiženo podobně, pro ně v této chvíli nic neznamenají. Stále zůstává to stejné: Proč právě já?

Na takové otázky není odpověď. Jediné místo, kam se mohou obrátit, je ono transcendentno, ze kterého zdánlivě vše přichází a kam také vše nenávratně mizí. Dokonce otrlým bezvěrcům se stává, že ve chvílích žalu nacházejí cestu k Bohu, nebo alespoň k něčemu, co se této cestě silně podobá. Proto je tato cesta považována za nechtěnou a krutou. Je ale obtížné posoudit, který způsob je příjemnější.

Duchovní nauka připomíná, že vše, co děláme, směřuje k našemu splynutí s onou Nejvyšší pravdou. Z toho by se dalo vyvodit, že tam směřuje i vše, co nás v životě potká. Mohlo by to vést k útěše, že i takové situace, které považujeme ze svého okamžitého životního hlediska za tragické, mají svůj smysl a neměli bychom je nést tak těžce.

Odhodlat se do pozice poustevníka je velice obtížné a běžně se s tím nesetkáváme. Také životní tragedie nás samozřejmě mohou potkat, ale čekat na ně jen kvůli tomu, abychom se přiblížili duchovní podstatě, by bylo zpozdilé. Proto všechna náboženství – do jejichž kompetence tyto jevy patří – mají vedle „tvrdých“ předpisů ještě mírnější cestu pro laiky, pro sympatizanty, pro lidi, kteří nehoří natolik, aby se rozloučili se světem. Těm jsou nabízeny spíš jenom návody, které lze použít v případě, že taková potřeba nastane.

Autor: František Benda, Foto: Internet