Důchodce a duchovní život – Potíže s učením

Autor článku: František Benda Řekne-li se metoda, má to vždy co dělat s učením. K učení zase patří učitel, a není učitele bez žáka. Učitel je chápán jako někdo, kdo „už tam byl“, kdo ví, o co v novém oboru jde a dokáže do něj pomalu a úspěšně uvést. Nebo alespoň ukáže cestu.

Jelikož učitel zná úskalí nového učení, ví také, že každý žák se nové látce zcela přirozeně brání, ať už z vrozené lenosti, nebo z námahy, která ho čeká při hledání a osvojování si nových vazeb. Jde vlastně o dvě roviny: na mentální úrovni si musíme zapamatovat řadu nových výrazů, na svalové úrovni jde o zvládnutí nových pohybů, k nimž třeba nejsme ani dost dobře disponovaní. V obou případech jde o určitý druh paměti, kterou musíme nově vycvičit.

Kdo se rozhodne věnovat se duchovnímu výcviku, je rovněž postaven před problém osvojování si nových návyků. Jelikož ten zasahuje vlastně do všech oblastí lidské činnosti, jde o hledání nových cest na nejrůznějších místech naší osobnosti. Je vlastně lhostejno, kterou z nabízených cest se ubíráme. Buď v odborném kurse, nebo na speciálních přednáškách, nebo se svěříme knize, pojednávající o tomto tématu a snažíme se praktikovat vše, co nám doporučuje.

Situace se příliš nemění; pouze tam, kde by na nás nedohlížel přísný nebo shovívavý učitel, musíme tuto činnost zastat my sami. Lenost, nechuť, neschopnost zvládnout nové pojmy a podobné překážky se tu projeví samozřejmě v plné míře, stejně jako kdybychom navštěvovali osobního učitele. Rozdíl je pouze v tom, že zatímco před ním bychom se třeba trochu ostýchali, sami před sebou si dokážeme svá selhání vždy náležitě a téměř věrohodně zdůvodnit.

V duchovním úsilí ovšem nejde pouze o získání určitých návyků. Měly by směřovat k vytvoření životní rovnováhy, takže se předpokládá, že cvičení povedou i k jisté duševní vyrovnanosti, která se ovšem nemusí vždy dostavit – rozhodně ne tak záhy, jak to slibují některé nezodpovědné příručky.
Západní literatura – tedy většinou křesťanská – taková prodlení nazývá trefně „duchovní vyprahlost“, protože usilující, zpravidla zbožně a vytrvale se modlící, pociťuje, že navzdory jeho úsilí se nedostavuje kýžený pocit poznání. K podobným zkušenostem směřuje také výraz „temná noc duše“, kdy vzniká pocit, že zbožného věřícího opustil dokonce i sám Bůh, ke kterému se tak důvěřivě utíká.

K obdobné situaci dochází rovněž v oblasti jógy. Její popis lze nalézt v životopisech několika slavných svámiů. Když nastoupili v mládí svoji duchovní cestu a jejich postup se jim nezdál dostatečně rychlý, mnozí začali dokonce svému bohu vyhrožovat: pokud nedosáhnou dostatečného poznání, sáhnou si na život. Tak silná byla jejich touha, tak neodbytné bylo toto nutkání.

Ani oblast zenbuddhismu nezůstala těchto problémů ušetřena. V některých školách dostávají žáci od svého mistra tzv. kóan, tj. otázku, kterou nelze za žádných okolností zodpovědět za použití normální, běžné logiky. Mnozí se o to nicméně pokoušejí, což je postupně přivádí na pokraj zoufalství. Má to být ale jen způsob, jak přinutit myšlení, aby se začalo ubírat jinými cestami než po dláždění pojmů a proniklo tak do jiných rovin.

Ztráta orientace při duchovním hledání je velice závažná. Nedá se srovnávat se ztrátou čehokoliv jiného, protože se zdá od samého začátku nenahraditelná. Není odkud začít, není se čeho chytit. Nutí takto postiženého začít vlastně znovu od samého začátku a přehodnotit své přístupy k tomu, co považuje za hodnotné a co za přechodné. Takovéto chování, které přísluší spíš až pozdějšímu věku, se už netýká ani tak osvojování si nových poznatků, jako spíš změny přístupů.

Podobné zkušenosti ukazují, že nabízené metody k získání životní rovnováhy jednak vnášejí do života osobnosti nové podněty k prožívání, jednak umožňují postranní pohled jakoby Tichého svědka na vlastní jednání s pozorováním jak se to vlastně v nové situaci chováme. Jsme pak v pozici vychovatele a učitele sama sebe, se všemi požadavky na přísnost i shovívavost. Činnost každého z nich se ovšem snadno přežene – proto jsou přístupy jednotlivých žáků tak rozdílné.

Autor: František Benda, Foto: Internet