Když vylezou mravenci

Autorka článku: Irena Fuchsová Stalo se vám někdy, že vám setkání s někým připomnělo vůni, kterou jste cítili před mnoha lety a za úplně jiných okolností?

Nebo někdo řekl něco, co se vás sice netýkalo, ale stejně se vám sevřel žaludek, protože vám jeho slova připomněla něco hodně nepříjemného?

Když mi bylo dvacet, objevila jsem ve skříni několik mravenců. Začala jsem pátrat, kudy se tam dostali, a zjistila jsem, že přišli ze dvora přes okno. Možná je přitáhla vůně polské voňavky, kterou jsme se tehdy všechny voněly, nebo se prostě vydali na průzkum a skončili v mé skříni, nevím.

„Dej do misky med, oni tam vlezou a utopí se v medu,“ dostala jsem radu už nevím od koho, sehnala jsem si med, dala ho do nízké misky, aby se tam mravenci lépe dostali a snáze utopili, a misku jsem dala nikoli k oknu, skrz které mravenci lezli ze dvora, ale dovnitř do skříně, nahoru na foch.

Nevím, proč jsem to udělala takhle, ale určitě jsem k tomu tehdy nějaký logický důvod měla. Pak jsem odešla do kina, a když jsem se hodinu před půlnocí vracela domů, na mravence jsem si ani nevzpomněla, protože jsem přemýšlela o povídce, kterou jsem chtěla dokončit.

Vešla jsem do bytu a uslyšela jsem zvláštní, tichý zvuk. Nikdy před tím jsem nic takového neslyšela.
Ssssšššsssšššsssššš.

Rozsvítila jsem, a uviděla jsem černý proud mravenců, který se táhl od okna přes kanape ke skříni! Tlačili se jeden přes druhého, šli a šli, a já už tušila, kam.

Otevřela jsem skříň, to zvláštní ssssššššssssššššsssšššš se na mě vyvalilo, a já viděla, jak po sukních a kabátech lezou doslova copy mravenců a všichni směřují nahoru k misce s medem, která už nebyla vidět.
Ssssšššsssšššsssššš!

Hrůza! Jako první jsem vyhodila do popelnice misku, obalenou mravenci a pak jsem pokračovala v úklidu. Než jsem si mohla sednout k psacímu stroji a dopsat povídku, bylo půl druhé…

Dlouho jsem si na mravence, které jsem svou hloupostí vyzvala k pochodu do skříně, nevzpomněla. Dlouho.

Až když mi tady vyšel první fejeton, stalo se něco, co mi je připomnělo. Posílala jsem tehdy e – mailem na všechny strany nadšené upozornění kamarádům a známým a oni mi stejně nadšeně odepisovali. Bylo to euforické pondělí a já měla velkou radost.

Asi za týden mi přišel e – mail od kamaráda, kterému říkám Vrážečnožedomýchzad. Nemám jeho e – maily ráda a nezklamal mě ani tentokrát. Prý se mám podívat na webový odkaz, který mi posílá, dole prý je diskuze.

Bylo mi podezřelé, že se nezmínil o mém fejetonu a tak jsem radši rychle na doporučený odkaz klikla. Objevil se tam můj fejeton, který mi týden před tím udělal radost.

Podívala jsem se na konec a tam jsem objevila diskuzi. Do té doby jsem používala internet na korespondenci, kvůli svým webovým stránkám a kvůli stránkám mně blízkým a teď jsem se poprvé setkala s diskuzí, notabene nad mým fejetonem.

Pročetla jsem pár příspěvků a najednou jsem to znovu, po tolika letech uslyšela! Ssssšššsssšššsssššš!
Připadala jsem si jako ta miska medu, kterou jsem, já hloupá, dala tehdy nahoru do skříně. Dnes jsem napsala fejeton a zlí mravenci vylézají bůhví odkud, dávají si znamení, říkají si, pojď, přečti si to, nebo to ani nemusíš číst, hlavně musíš napsat něco proti, protože hodní mravenci ji chválí! Slyšíš?! Chválí ji!
Ssssšššsssšššsssššš!

To tak nesmíme nechat! Převálcujeme je! Jdeme! Pochodem vchod! Ssssšššsssšššsssššš!
Takže díky Vrážečinožedomýchzad jsem objevila internetové debaty. Od té doby je občas čtu a nejenom ty, které se týkají mě. Kritika mi nevadí, děsí mě nenávist, která se v některých příspěvcích objevuje a neuklidňuje mě ani to, že si dotyčný říká například Amigo.

Čtu je a fandím všem, kteří se těm nenávistným postaví. Čtu je, i když při tom často slyším Ssssšššsssšššsssššš. Čtu je a říkám si, odkud se ti zlí mravenci berou? Kde číhají? Jak vypadají? Co dělají? Jsou to školáci? Studenti? Nezaměstnaní? Lidé, co se nudí? Chytří, hloupí, úspěšní nebo zakomplexovaní? Kdo to je? A podle čeho si vybírají své misky medu?

Jednou jsem to nevydržela, a do jedné debaty nad mojí miskou medu jsem se přidala. Pár dívek na můj dopis reagovalo, že je to super, ony o někom píší, a on se jim ozve, prý se jim to ještě nestalo, a že bychom mohly jít na kafe, měla jsem pocit, že se z nás staly spřízněné duše, bylo to milé, bezprostřední setkání, ale když jsem jim druhý den napsala, jejich odpovědi jsem se už nedočkala.

Asi se nevrací na místo činu. Nedivím se jim. Každý den je přece někde na internetu nějaká miska medu, že?
Ssssšššsssšššsssššš… ssssšššsssšššsssššš… ssssšššsssšššsssššš…

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet

Tento fejeton vyšel v Magazínu ONA DNES – www.ona.idnes.cz.
Najdete ho v knize Ireny Fuchsové, KDYŽ SE ŘEKNE FUCHSOVINY , která vyšla v červnu 2010.
Vše o této autorce se dozvíte na www.kdyz.cz.
V květnu 2011 vychází Ireně Fuchsové druhá kniha fejetonů, KDYŽ SE ŘEKNE FUCHSOVINY II.
Další její fejetony najdete na http://fuchsova.blog.idnes.cz/