Škoda, Olinka by nám pěkně vynadala

Autorka článku: Irena Fuchsová Když se narodil můj bratr František, bylo mi sedm let. Dozvěděla jsem se to z rodiny první, i když mi to nikdy nikdo nevěřil. Ležela jsem totiž se šelesty na srdci na dětském oddělení, které bylo hned pod porodnickým sálem, a sestřička mi to po porodu přišla říct.

„Máš bratříčka, Irenko!“
Byla jsem ráda. Konečně půjdu domů. Chtěli mě totiž pustit dřív, ale naši je poprosili, aby mě v nemocnici nechali, než se to narodí.

Ráda jsem bratříčka uspávala. Maminka s babičkou si povídaly v kuchyni a já vzala Fanouška do ložnice, na krk jsem si dala korále, které jsem si sama navlékala, lehla jsem si do postele zády k němu, on si hrál s korálky na mém krku a za chvíli spal. Hrdě jsem šla do kuchyně a pokaždé jsem byla pochválená.
„Jak ty to děláš, Mášenko? Ty jsi úplná kouzelnice!“ Nikdy jsem jim to neřekla. Bylo to moje tajemství. A Fanoušek byl moc malý na to, aby to prozradil.

Často jsem si smutně uvědomovala, jak se spolu míjíme. Když mu bylo deset, já začala mít první lásky. Sešli jsme se, když začal v osmnácti letech chodit s Olinkou.

„Je ti podobná,“ řekl mi jednou hrdě, a když jsem Olinku poprvé uviděla, spokojeně jsem si uvědomila, že mě můj bratříček vidí jako hezkou ženskou.

Pak byla veliká svatba. Olinka měla několik sourozenců a příbuzné na Slovensku, z její strany bylo snad sedmdesát hostů, zatím co nás bylo i s bráškou šest.

Stoly byly postavené do hranatého U, všichni jsme na sebe viděli, tancovalo se, jedlo, zpívalo.
„Pojď, vlezeme pod stůl a prolezeme pod ním!“ Vytřeštěně jsem se na rozzářeného Fáňu podívala. Pod stůl?! „Pojď! Dělej! Bude sranda! Olina nám vynadá, že děláme ostudu…“

Bála jsem se. Nevím čeho. Věděli, že jsem „ta od divadla“, asi by je to nepřekvapilo, ale nedala jsem se přemluvit. Fáňa zklamaně odešel, za chvíli mu Olinku unesli, šel ji hledat a na lezení pod stůl zapomněl.
Když si Olinka objevila na prsu bulku, měli už šestiletého Erika a čtyřletého Jakuba. Trvalo to tři roky. Chvíli bylo dobře. Chvíli hůř. Pak zase bylo dobře. A pak začalo být nejhůř.

Jednou u nás Fáňa v sedm ráno zazvonil, a já věděla, že je zle.
„Řekli mi, že jí dávají pět měsíců.“
Rozbrečeli jsme se. Objímali jsme se a brečeli. Můj starší syn odešel tiše do školy, pětiletá dcera čekala, až ji odvedu do školky.

„Fáňo… já teď musím… jdi do práce, ať přijdeš na jiné myšlenky…“
Pracoval na nádraží, natíral výhybky. Podíval se na mě a zaklokotal v něm smích.
„Do práce?! Do kolejí? Mezi rychlíky?“

Začali jsme se smát…
Jednou jsme byli u nich, to už Olinka jenom ležela a doktor jí jezdil píchat morfium. Fáňa pral.
„Olino, s čím mám prát tohle? S barevným nebo s bílým?“ Stál ve dveřích s nějakým tričkem a Olinka zakroutila hlavou.
„Fando, ty jsi blbej, přece jsem ti říkala…“

Přerušil ji.
„Ještě slovo a vstaneš a pěkně si to dopereš!“ Smáli jsme se všichni, i Olinka. Už totiž nemohla ani zvednout ruku…

Než odešla, naučila ho vařit a péct, uklízet a prát. Svých pět měsíců přetáhla o tři dny.
Fáňa koupil chalupu ve Žlebech, aby měl s Erikem a s Jakubem kam o víkendu jezdit, a naše maminka tam s nimi o prázdninách, v roce 1994, byla.
„Irenko, jestli si pořídím psa, tak se už domů nevrátím.“
Jezevčík se jmenoval Alby.

Fáňa přijel s dětmi každý pátek odpoledne, předal je mamince a šel na pivo. Když jsem tam někdy byla, viděla jsem na něm strašnou úlevu, že se mu teď o děti postará maminka a on je na chvíli volný. Přes týden vařil, pral, žehlil, dělal s nimi úkoly.

Zůstal sám. Zkusil si sice najít někoho na inzerát, ale kluci nechtěli a také se ukázalo, že Olinku miloval víc, než si možná myslel. Ani on nikoho nechtěl.

Pořád jsme o ní mluvili. Pořád s námi byla. Pořád jsme si říkali, co by Olinka řekla na tohle nebo na tamto…

Vychoval své syny sám. Jednou mi říkal, jak se ho chlapi v hospodě ptají, jak to dělá, když nemá ženskou.
„Říkám jim, vy volové, dělám to, co vy děláte potají ve stodole!“
Dneska je Erikovi dvacet pět a Kubovi dvacet tři. Když přijedou na chalupu, kde moje maminka pořád spokojeně žije už se svým třetím pejskem Ferdou, Fáňa se mezi svými krásnými, vysokými syny ztrácí.

A už také není sám…
„Škoda, že jsme pod ten stůl nevlezli,“ řekl mi nedávno a já přikývla.
„Škoda. Olinka by nám pěkně vynadala, že děláme ostudu…“

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet

Tento fejeton vyšel v Magazínu ONA DNES – www.ona.idnes.cz.
Najdete ho v knize Ireny Fuchsové, KDYŽ SE ŘEKNE FUCHSOVINY , která vyšla v červnu 2010.
Vše o této autorce se dozvíte na www.kdyz.cz.
V květnu 2011 vychází Ireně Fuchsové druhá kniha fejetonů, KDYŽ SE ŘEKNE FUCHSOVINY II.
Další její fejetony najdete na http://fuchsova.blog.idnes.cz/