Soucit i péče a porozumění

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná Péče o nemocného v domácnosti je věru věc obtížná pro zdravé okolí, protože být přítomen utrpení blízkého člověka je velmi těžké.

Zdravý člověk nemusí plně porozumět myšlenkám, úzkostnému strachu i radosti z úlevy jak to prožívá, ze dne na den, nemocný. Nelze předstírat, že se nic neděje, ale je nutné zachovávat domácí řád, nemocného do něho, podle možností zapojit a nenechat mu jen puštěnou televizi, ale bavit se s ním, naslouchat mu, udržovat v místnosti čistý vzduch a čisté ložní prádlo a pokud chce, předčítat mu anebo mu dopřát klid.

Lidé snáší nemoc různě

Někteří jsou nedůtkliví a pokud trpí bolestí, buď naříkají a nebo mlčí. Okolí, pokud to jsou blízcí lidé, by ho měli plně respektovat a dávat mu najevo, že ho plně chápou a posloužit mu. Vždyť sebelépe ustlané lůžko, květiny a výhled do okna, kam často lidé upírají oči, nemůže nahradit svobodný pohyb, kterého si my, zdraví můžeme užívat. Nenechávejme se odhánět, protože mnozí nemocní se stydí projevovat své pocity a stydí se žádat o službu. Držte je za ruku a tiše s nimi rozprávějte.

Byla jsem několikrát svědkem …

Jak bylo řečeno, zdraví lidé špatně snášejí bezmoc a utrpení svého blízkého člověka a často ztrácejí sílu se o něho starat anebo se zachovají sobecky a vzdalují se od něho, člověk umírá v nemocnici, mezi cizími, ale často soucitnějšími lidmi, bohužel pro rodinu. Nechtějí a nemohou se přizpůsobovat, protože se obávají utrpení, kterým mohou procházet. Rozvody s lidmi smrtelně nemocnými, dělení se o dědictví a hádky kvůli závěti nejsou žádným řídkým jevem. A to jsou nejsmutnější chvíle pro odcházejícího člověka. Někdo by řekl hyenismus, někdo to zase chápe jako normální součást života a zabezpečování se budoucích pozůstalých. A pokud se stane, že nemocný udržoval mimomanželský poměr anebo se projeví, že tu existuje ještě jeden dědic, do této chvíle utajený, dítě z mimomanželského vztahu nebo ze vztahu před manželstvím, ke kterému bylo přiznáno otcovství, to je teprve oheň na střeše. Samozřejmě, že takové poznání je nepříjemné, může zabolet, může být pocit křivdy, ale takový je prostě život.

Člověk neví dne ani hodiny

Znám případ, kdy smrtelně nemocný je již opomíjen ve věcech života a není mu přiznáno blízkými například nárokovat dědictví od rodičů, o které se dělí zbývající sourozenci, čímž mu dávají najevo, že s ním již není mezi živými počítáno. Chtějí si ušetřit další dědické řízení anebo se obávají, že umírající by svůj dědický podíl zůstavil někomu mimo rodinný okruh, kterého miloval, vážil si ho anebo se tak cítí povinen. Myslím, že i při plném zdraví by člověk měl myslet na poslední věci a poradit se s notářem o závěti. Tak, aby byla právoplatně uzavřena. Uspořádat si své účty vždy ke konci každého měsíce a umořovat dluhy. Mít svůj čistý stůl a čistý štít a obhájit svá práva na osobní život. Nedovolit, aby jejich památka byla poskvrněna pomluvami a nenávistí, které dědické řízení tak často provází a navždy rozděluje rodiny. A to je také tragédie. Je to věcí každého z nás, abychom si uchovali i v životě i v hodině naší smrti pořádek a odcházeli v klidu, který si každý zasloužíme.

Pokud se těžce nemocný uzdraví …

Což se stává nezřídka a vypadá to jako zázrak (já to každému ze srdce přeji a v tento zázrak vždy doufám), pak nikdo před nikým nemusí klopit oči a stydět se za své chování a pokračovat dál v životě a soužití s radostí, že bylo ještě dopřáno zdraví a čas k dalšímu prožívání života.

Tajemství života je velké a krásné. A úcta k němu je důležitá stejně jako úcta k jeho konci. Žít důstojně znamená také zanechat za sebou důstojnou a čistou vzpomínku u těch, které milujeme, i když máme svá tajemství, o kterých nemusí nikdo vědět, pokud to není nutné. A tak myslím na všechny trpící, aby jim byl odejmut pohár hořkosti a bolesti, pokud je taková vůle ještě možná.

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet