Důchodce a duchovní život – Citová výbava

Autor článku: František Benda Říká se, že emoce nás přepadávají naprosto neočekávaně, a že jsme proti nim v podstatě bezbranní. Stará náboženství dokonce přiřkla jejich působení různým bohům nebo démonům, aby tak zdůraznila lidskou bezmocnost.

Vypadá to jako alibismus, ale mnohý postižený to tak pociťuje: pojednou se ocitne jakoby v jiné oblasti myšlení, ze které se – přes všechno úsilí – nedokáže vymanit. Obzvláště květnatě bývají popisovány následky zasažení Amorovým šípem. Člověk se po něm zmítá ve stavu, ve kterém si libuje a trpí současně. Případy s happy endem v oblasti lásky jsou patrně popisovány tak často pouze proto, aby vzniklo přesvědčení, že alespoň někde to takto funguje. Slavné Ovidiovy návody jak se zbavit lásky se zdají málo účinné. Není alespoň všeobecně známo, že by se to někomu kdy povedlo s mimořádným úspěchem.

Emoce nejsou ani dobré, ani špatné. Záleží pouze na způsobu jejich prožívání. Proto obava před nimi i touha po nich, proto přesvědčení, že nám jsou vlastně vnucovány. Jakákoliv touha po nich a umělé jejich rozvíjení se ne vždy setkávají s žádoucím účinkem, stejně tak jako ani boj pro ti nim nebývá dost účinný. Láska např. dokáže vyvinout takové úsilí, že získá vše, co si zamanula. Stejná láska se ale současně – v případě potřeby – dokáže vzdát všeho, co se před tím třeba zdálo i nezbytné. Obdobně strach může velet vzít v případech ohrožení nohy na ramena a zachránit co se ještě dá, kdežto v jiných případech je schopen zmobilizovat natolik všechny činné síly, že hrozící nebezpečí zažehná nebo dokonce i přemůže.

Emoce zajišťují životu pestrou a bohatou náplň. Jsou původci převážné většiny myšlenek a činů, a zpravidla i jejich závěrem. Na jejich rozvoj se vynakládá – a rádo – stejné množství energie jako na jejich odstranění. Ne vždy s očekávaným úspěchem. Většinou jsme již od dětství nabádáni abychom je příliš neprojevovali. Jednak je to „neslušné“, jednak nepraktické – snadno se pak na nás poznají naše úmysly. Pro některé skupiny lidí bylo ale utajování emocí přímo zákonem, jak nás o tom např. přesvědčovaly romány z prostředí Indiánů nebo samurajů. Nezvykli jsme si pohybovat se mezi svými city volně, a cítíme se v jejich světě spíše cizinci. Za to se nám mohou nepříjemně vymstít – ve chvílích nepozornosti nás mohou neočekávaně zaplavit a rozhodnout o dalším chování.

Nekontrolované a přehlížené emoce jsou jako nehlídaná dvířka a tajné vchody mimo brány našeho jinak dobře zajištěného města, kudy může snadno nepozorovaně vstoupit zákeřný nepřítel. Střežení všech těchto možností by ale bylo natolik nákladné a složité, že se vyplatí smířit se s jistým rizikem. Věřit si, že případné kolize dokážeme úspěšně zlikvidovat až v tom okamžiku, kdy se objeví.
Poznání, že se člověk jen obtížně dostává ze sevření vlastních citů, vedlo již převelice dávno k přesvědčení, že se jedná o vliv bytostí, jež mají za úkol člověku škodit, tedy mocností ďábelských, pekel-ných. Takováto primitivní představa je ale často zcela dostačující. Zahánět nepřítele, který má konkrétní jméno, je vždy snadnější než bojovat proti jakýmsi tajemným, neznámým mocnostem, vystupujícím odkudsi z podvědomí.

Mladý člověk, který si začne uvědomovat své city, je považuje za součást svého života, a začne jimi nějakým způsobem hospodařit. Dost časti si uvědomí, že se ho emoce zmocňují neovladatelně, čímž následně dochází k oněm představám o zásahu vnějších mocností nebo nezvratitelnosti osudu.
Dříve či později ale zjistí, že to, co prožívá, není ojedinělé, a že podobnými stavy nejen že prochází i řada jeho vrstevníků, ale procházelo se jimi odjakživa. Že emoční problémy stojí od věků za vším děním, jsouce jeho hybnou silou.

Téměř k rozladění může pak přivést zjištění, že emoce se mohou u různých lidí projevovat s různou silou a pestrostí, což samozřejmě neuniklo nejrůznějším badatelům v oblasti zkoumání problémů lidského nitra. I byly sestaveny přímo seznamy a patřičné tabulky, informující zájemce o nejrůznějších možných alternativách. Udivený a znepokojený zájemce pak není ani tak postaven před problém nalézt v onom seznamu, které z možných emocí právě lomcují jeho nitrem, jako spíš na kterém stupni škály jejich mocnosti se právě nachází.

Věda je i v tomto směru neúprosná, a snadno se jí zdaří setřít pel romantiky z jakékoliv jímavé situace. Naprostý konec pak nastává v momentě, kdy jsme poučeni, že celá vznešená poetická nadstavba života je pouze výsledkem náhodné souhry některých působků v činnosti žláz vnitřní sekrecí.

Jakýkoliv zcela nezajímavý chemický vzorec ale nic nezmění na faktu, že patřičná emoce dokáže dodat životu zajímavou a výraznou náplň. Když nic jiného, umožní alespoň smysluplně vyplnit volný čas. Nejen jej přežít, ale také prožít a užít. Zde už je lépe nespoléhat na vybavení, kterého se nám dostalo ze štědré ruky matky Přírody, ale trochu se připravit na dny stáří, které jsou volnými dny vyplněny více než dostatečně. Tehdy podněty z vnějšího světa ztratí na intenzitě, a pokud nebude hořet, nebo alespoň doutnat plamen vnitřních zájmů, snadno nám všední dny ukáží svou šedou, bezútěšnou stránku. Úplně z vody ale ani zde vařit nebudeme moci; vždy je potřeba ke každému prožití i jakési – byť jednoduché – vybavení, a k užití pak zájem a schopnosti.

Člověk, podléhající vlastním emocím, které ho dokáží ve svých občasných návalech i zahltit, se zdá obdivuhodný pouze sám sobě. Jeho okolí se dost často jeví jako směšný, a pokud se k němu nechová ohleduplně nebo alespoň shovívavě, může i dojít k ne příliš příjemným střetům. I sám sobě se může člověk zdát nepochopitelným později, když nával citů pominul, takže leckterý slavný spisovatel založil svou popularitu na tom, že věrně popsal situace, kdy se škvařil na pomalém ohni svých nevyzrálých, mučivých a přesto vítaných citů.

Autor: František Benda, Foto: Internet