Důchodce a duchovní život – Fyzika máji

Autor článku: František Benda Člověk západního myšlení, který se poprvé setká s pojmem máji, tj. klamu, je většinou k němu nedůvěřivý a třeba i rozpačitý.

Jak to, že vše, co kolem sebe vidíme, je pouze jakási klamná představa, přičemž pravá skutečnost je někde úplně jinde? Jsme přece se svým postavením ve světě zcela a dokonale obeznámeni. Umíme využívat jeho zákonů, dokonce jsme schopni je aplikovat i v nových, dříve ani netušených dimenzích, a tyto poznatky nás neklamou, jsou opakovatelné a všeobecně uznávané. A najednou prý nejsou pravdivé.
Mája, neboli vesmírný klam, prý má dvě složky. Jednu projektující, která má za úkol nás právě přesvědčit o tom, že vše je v pořádku, a druhou, zastírající, nesoucí úlohu zcela opačnou: nedovolit, abychom na tento velkorysý podvod přišli. To se jí zcela evidentně vede.

Ona zdánlivost je zřejmě podmíněna tím, že žijeme v jakémsi průměrném prostředí. Z hlediska vesmírných velikostí jsme někde tak zhruba uprostřed mezi atomy a galaxiemi; naše rychlosti jsou sice značně vzdálené od nehybného klidu, ale do absolutní rychlosti, jakou má světlo, máme ještě velice daleko. Také rozměry objektů, se kterými přicházíme do styku, jsou úměrné našim možnostem. Jsme sice schopni zabývat se i mikročásticemi nebo naopak stavět obří projekty, ale k tomu jsme si vyrobili speciálně upravené pomocníky, kteří nám dokáží vydatně pomáhat, a bez nichž bychom nic podobného nebyli schopni dokázat.

Zjištění, že se mezi všemi nám známými hodnotami nacházíme zhruba uprostřed, snadno vede k představě, že se tedy patrně nachází i něco mimo tyto námi dosažitelné hranice. Nemusí to být ovšem pouze v oněch materiálních směrech, ale také i v jiných, které s materiálnem nemají mnoho společného, tj. v oblasti mentální a duchovní.

Je mnoho jevů, které si zatím nedokážeme nikterak vysvětlit, ale hledat pro ně nějaké hypotézy hraničí s nerozumem. Prostě se musíme smířit s tím, že zkrátka něco neznáme, a hotovo. To je ovšem ta pravá chvíle pro máju, která nám přece tvrdí, že právě o tuto neznalost se stará její druhá složka. Jde tedy pouze o to, kde a jak nalézt ten cípeček dokonalého koberce, který vše zakrývá, ten se snažit nadzdvihnout a podívat se na tajemství pod ním ukrytá.

Na takový cípeček, který čeká na své nadzdvihnutí, poukazují právě duchovní vědy. Jejich požadavky ovšem nejsou nikterak jednoduché. Uznáme-li, že naše dosavadní vzdělání nás přivedlo pouze do tohoto současného neutěšeného stavu, pak je jasné, že musíme nově jít nějakou jinou, dosud neznámou cestou, o které třeba nemáme zatím ani tušení. Ta cesta spočívá v tom, co nabízejí téměř všechna náboženství nebo duchovní příkazy: žít co nejjednodušším životem, vzdávat se světských vazeb, obracet co nejčastěji své myšlenky k duchovním zájmům, a tomuto zaměření obětovat celý zbytek svého života.

Do toho se přirozeně chce jen málokomu. Je-li to ale cesta slibná, ne-li jediná, můžeme se alespoň pokusit od těch, kteří jsou v tomto směru považováni za autoritu, něco odkoukat a tak se poučit. Neočekává se od nás, že na pouhé kývnutí prstem rovnou opustíme svá současná místa a půjdeme za volajícím hlasem. Stačí, že se poučíme o výsledcích těch úspěšnějších a pokusíme se své záměry nasměrovat tak, aby se jejich cestě alespoň trochu podobaly.

Jedna věc je ovšem teorie, a druhá – prakticky naprosto jiná – je to, co skutečně dělat, kdy a jak. To už přichází ke slovu např. praktická jóga se svými cvičeními a návody jak zacházet se svou vlastní myslí, aby nevybočila ze stanoveného směru.

Její návody se mohou zdát snad až příliš pragmatické, ale to je tím, že začátečníci zpravidla očekávají nějaké pozorovatelné výsledky ihned, nebo alespoň velice brzy po začátku praxe. Tak rychle to zase nejde. Je nutno se vybranému dílu nejdříve nějaký čas se vší vážností věnovat, a teprve pak se ohlížet po praktických důsledcích. Jóga není na splátky, tj. zde vezmi, později si zasloužíš. Naopak: chceš-li, vycvič se a teprve potom (možná) obdržíš. Osvědči svou trpělivost. V duchovní, stejně jako v citové oblasti platí, že dveřmi, na které jsou upřeny netrpělivě čekající zraky, těžko někdo vejde. Jde o záležitost dlouhodobou, u které potěšení přináší už pouhé vědomí, že ji praktikujeme, aniž bychom uvažovali nad tím, kam nás přivede nebo co a kdy nám přinese. Dokonce ani tehdy, když se dočkáme nějakých pozitivních výsledků, nemáme jistotu, že jich bylo dosaženo skrze použité postupy, že by to bývalo nepřišlo stejně tak jako tak. Lze tedy skutečně tvrdit, že cílem je už sama cesta.

Tak jako se dítka učí nejdříve kreslit smysluplné čárky a obloučky, ze kterých se později pokoušejí vytvořit písmenka, a jako z těchto písmenek postupně dokáží napsat významná slova, ze kterých posléze zformulují větu, která může obsahovat otázku, odeslanou kamsi, odkud věříme, že přijde odpověď, stejně vytvářejí jednotlivá cvičení a mentální přístupy postupně možnost vstupu do duchovního světa. Ale obdobně – očekáváme-li odkudsi odpověď, musíme znát způsob a tvary, kterými je formulována. K tomu musíme být předem zformátováni. Tak jako jsme vysílali my svoji zcela specifickou otázku, týkající se pouze nás, tak také i odpověď přijde výhradně pro nás. V této specifičnosti nalezneme pak oporu pro víru ve správnost svého postupu.

Nikdo nás ovšem do zkoumání záludů máji nenutí – vždyť je nám v tom našem zahřátém pelíšku docela spokojeně a dobře. Tak co?

Autor: František Benda, Foto: Internet