Důchodce a duchovní život – Mysl a chůze

Autor článku: František Benda Cesty mysli se velmi podobají cestám našich nohou, neboť i ony nás občas zavedou tam, kam jsme možná ani nechtěli. Ne vždy přece kráčíme za určitým cílem. Někdy si prostě vyrazíme jen tak.

Zásadní rozdíl je pouze v tom, že zatímco naše kroky si mohou vybrat z daných množností pouze jeden jediný směr, mysl má možnost různě těkat, takže se zdá, jakoby se zabývala více předměty současně. Toho ona ale schopna není; také může být současně pouze na jednom místě, u jednoho jediného předmětu. Těká-li, pak vlastně jenom rychle přeskakuje z jednoho předmětu na druhý, což ji zbytečně rozptyluje. Tak se pouze domnívá, že je mnohostranná. Jako by i zde platilo „Devatero řemesel, desátá žebrota“. Rovněž chůze, má-li být smysluplná, se musí zaměřit pouze na jeden jediný vybraný směr. Jinak by se změnila v nesmyslné poskakování na jednom místě.

Ale i tehdy, snažíme-li se udržet mysl tak říkajíc v jednom řečišti nebo na jediné koleji, naskýtá se jí více možností.
Mysl má touhu těkat. Tu se pozastaví, tam popoběhne. Zajímá ji tolik věcí, a u všech by chtěla být současně. Jen málokdo se snaží učinit této lavině přítrž. Někdy k tomu napomůže život sám. Přece jen je občas nutno zaměřit se určitým požadovaným směrem, kdy se snažíme dopracovat nějakého výsledku. Pak se dostáváme do prostředí určitého algoritnu, doporučeného postupu jednání. Ten sice nezná výsledek předem, ale bezpečně nás k němu dovede. Silně se to podobá cestě při vyhledávání místa na určité adrese. Při tom také míjíme četné ulice a domy, které se té naší hledané sice silně podobají, ale právě jen podobají. Proto je míjíme bez zvláštního zájmu. Teprve tam, kde název ulice a číslo domu souhlasí, jsme u cíle. Všechny ostatní, jakkoli zajímavé, se ukázaly jako bezcenné. Jen neukázněná mysl neustále odbíhá od hlavního záměru a zastavuje se u objektů z hlediska cesty nepodstatných. To může být sice zajímavé, ale zdržuje to. Tento jev dobře znají – a výhodně využívají – obchodní domy. Záměrnou občasnou výměnou uložení svého zboží prodlužují cestu hledajícího zákazníka, předpokládajíce, že při ní objeví i něco, co sice nehledal, ale co upoutá jeho pozornost a koupí to. Jinak by přece nemělo smysl připravovat pro něj tak rozměrné nákupní vozíky.

Závažnějším zdržením může být, jestliže na cestě za určitým cílem zcela náhodou opravdu objevíme něco, co by za samostatnou, byť nechtěnou odbočku skutečně stálo. Není právě vhodné se po ní vydat okamžitě (to by se silně podobalo jak onomu nežádoucímu těkání, tak i pádu do pasti v obchodním domě). Pro tento případ je výhodné mít v zásobě nějaký aparát, nějaký způsob, který nám umožní v patřičné a vhodné době se vrátit a další odbočky v klidu vyzkoušet. Jednak proto, abychom o něco důležitého přece jen nepřišli, a také spíš jako obranu proti pozdějším výčitkám, že jsme něco zbůhdarma promarnili.

Ne vždy ale jdeme za jasným, předem určeným cílem, kdy nás procházená cesta vlastně ani moc nezajímá. Ani tehdy se nevyplatí příliš těkat. Čím více objektů se snažíme obsáhnout současně, tím jsme rozptýlenější. Buď např. čteme knihu, nebo posloucháme hudbu. Oboje vykonávat současně lze pouze za cenu omezení pozornosti. Můžeme se ovšem zaposlouchat natolik, že ztratíme nit čteného, nebo začíst se až přestaneme hudbu vnímat. Buď a nebo. Kdo musí mít i k všednímu počínání kulisu hudby nebo dokonce televize, dobrovolně se ochuzuje. Už je to ale tak, že ticho někoho léčí, jiného dráždí.

Zcela specifický přístup myšlení vyžaduje myšlenková koncentrace. Při ní je cíl známý hned zpočátku, takže se k němu nemusí nikudy procházet, ani se ale neprochází přímo jím, neboť vnímat jej by vlastně znamenalo jej nemít. Ten nejjednodušší návod, zenové „nic než sedět“, je v podstatě nejtěžší. Požaduje vlastně jen klidně sedět a nastolit v mysli co nejdokonalejší a dlouhotrvající nic. To je velmi obtížné, proto se tento požadavek všelijak obchází.

Teoretik jógy Pataňdžali jej formuloval jako potřebu zastavení změn mysli. Tedy nikoli zastavení mysli samé, nýbrž pouze jejích změn. Čili nikoli vzdát se schopnosti chůze, kterou budeme přece zakrátko velice potřebovat, ale po určitou dobu, nazývanou cvičení, prostě nikam nejít. To se zdá při osvědčené lačnosti a vrtošivosti mysli téměř vyloučené. Obchůzka spočívá v tom, že sice nikam nevyrážíme, ale jaksi přešlapujeme na místě. Jakoby jdeme, a přece se nikam nepřemisťujeme. V praxi to vypadá tak, že myšlenka se vzdává toulání po lákavých pestrých dálavách, a zabývá se nějakou jednoduchou představou, která jí je má nahradit. Ta představa spočívá např. v co nejjednodušší modlitbě nebo mantramu, které se buď prozpěvují, nebo odříkávají, šeptají či pouze nechávají probíhat v mysli. A to tak často, jak jen si to usilující může dovolit. Je obdivuhodné, jak přívrženci různých směrů jsou ochotni se bít za přesvědčení, že právě ta jejich volba je nejsprávnější. Pataňdžali je v tomto směru naopak velice tolerantní a formuluje svá doporučení jen obecně.
Taková koncentrační cvičení jsou ovšem pouze občasná, a to i u těch nejskalnějších přívrženců. Zbytek času mysl pouze bloudí. Je to samozřejmě (z hlediska duchovní cesty) ztráta, ale začínajícího adepta lze jen obtížně přesvědčit o opaku.
Historie popisuje několik etap, ve kterých se ocitli zanícení hledači toho, co nazývali pravdou. Ta jim splývala s představou Boha, neboť ten, jako Stvořitel, stojící na počátku všeho dění, držel podle jejich představ v ruce její podstatu. Další rozvoj života, vržený do světských podmínek, ji postupně deformoval. Takže to, co my považujeme za nefalšovanou skutečnost, je v jejich očích spíš zlo než dobro, spíš přelud než realita. Výsledkem je, že ti, kteří tvrdí, že Pravdy dosáhli, jsou současně přesvědčeni, že se přiblížili Bohu (pokud dokonce necítí, že s ním zcela splynuli). Jejich praktický život se pak značně odlišuje od převážné většiny ostatního obyvatelstva. Jsou proto považováni za podivíny až blázny (k čemuž se většinou radostně hlásí); někdy jsou nejbližším okolím uctíváni, ale nezřídka také vládnoucí klikou považováni za nepohodlný až nebezpečný živel a rychle likvidováni (namnoze velmi krutým způsobem, za přihlížení nadšeného davu). To, čeho dosáhli na duchovním poli, je ale pro mnohé velmi přitažlivé, takže snadno získávají oddané příznivce, z nichž ale řada by zděšeně couvla pokud by jim hrozil podobný osud. I tak ale historie nabízí obsáhlý seznam mučedníků, kteří se zastrašit nedali a šli na smrt dobrovolně a dokonce i s úsměvem.
Doba byla ovšem kdysi taková, že mučednictví bylo jaksi v módě, protože vládlo přesvědčení, že bez něj se cesta k Bohu neotevře. Z toho důvodu si mnozí extatici o svůj neblahý osud přímo koledovali, a neustali, dokud se jej nedočkali. To činí duchovní cestu současně přitažlivou i varující.

Povzbuzením ale může být dlouhý seznam osobností, které navzdory všemu nebezpečí v míru došly do konce života, naplněného vyučováním, kázáním a příkladným chováním. Nelze ale nepřipomenout, že za nimi se tísní nepřehledné davy těch, kterým bylo kázáno, kteří byli poučováni a nabádáni k ná-sledování, a přesto zůstali kdesi na cestě mezi rozpačitým otálením a potřebným konečným rozhodnutím.

Cesta, ať už myšlenková nebo skutečně vyšlapávaná, se pak dá zhruba rozdělit do několika etap. Nejsou přesně rozlišitelné, mohou se navzájem i překrývat. Vždy ale musí začít záměrem, který je postupně vyjádřen snahou o určitý druh činnosti, jež by měla být zakončena dosažením. Obdobný případ známe z používání rádia. Zprvu je musíme zapnout a pak začít volit určitou stanici, která ale zní čistě pouze v jednom jediném bodě ukazatele na stupnici. Při i nepatrné odchylce sice také poznáme o co jde, ale hudba je zkreslená a hlasatelka si „šlape na jazyk“. Obdobnou potřebu jemného a citlivého doladění zdůrazňují mnozí kazatelé, nebo také mluví o pohybu na ostří nože.

Stejně jako při chůzi: začíná se prvním krokem a s představou cíle je nutno šlapat a šlapat a šlapat, dokud jej nedosáhneme.

Autor: František Benda, Foto: Internet