Když je život barevný

Autorka článku: Irena Fuchsová Přijela jsem před čtyřmi lety na besedu do knihovny v Rožnově pod Radhoštěm, vešla jsem do sálu a v první řadě si stoupl mladý muž. Díval se na mě jako na královnu. Takhle se na mě nikdy v životě žádný muž nedíval a dívat nebude, pomyslela jsem si s lítostí a věděla jsem, že je to gay.

Ve starém domě, kde jsem se narodila, bydlel naproti našemu bytu pán, který žil sám. „Je na kluky,“ říkali dospělí a já to už jako čtyřletá chápala a respektovala. Život je prostě barevný. Někdo je na holky, jiný na kluky. Babička mu prala, když k nám přišel, dal si s tátou pivo, mně a bratrovi nosil hračky, s maminkou klábosil na chodbě a občas zmizel. Když jsem se po něm ptala, řekli mi rodiče, že je zase zavřený…

V osmnácti letech jsem nastoupila do kolínského divadla a dalších pětadvacet let jsem kolem sebe měla hned několik gayů, ze kterých se většinou stali mí kamarádi. Život s nimi byl barevný, i když to byli, bohužel, gayové zakuklení. Věděli, že víme, že jsou gayové a my věděli, že oni vědí, že to víme. Mezi sebou jsme o nich mluvili, ale před nimi jsme neřekli nikdy nic. Občas se některý kulisák opil a po premiéře vykřičel v klubu „tajemství“ jejich barevnosti a my všichni, včetně gayů, hráli hluché brouky.
Bylo mi to líto. Kdyby nebyli zakuklení, mohl být náš společný život ještě barevnější. Několikrát jsem se velmi opatrně pokusila dostat se pod jejich kukly, ale nešlo to, klíč drželi pevně v ruce oni.
Na konci devadesátých let jsem se poprvé osobně setkala s hercem, o kterém všichni věděli, že je gay, protože to o sobě všem řekl už na herecké škole. Jaroušek Šmíd mi tehdy daroval svobodu, mluvit s gayem jako s gayem. Poprvé v mých skoro padesáti letech! A byla to svoboda s hodně barevnými křídly, řeknu vám!

Napsala jsem pro něho svou první gayovskou povídku, a když vyšla v NEI-REPORTU, přinesla jsem ho do Činoherního klubu a v pánské šatně s ním mávala nad hlavou.
„Jaroušku, napsala jsem o tobě gayovskou povídku!“
Barvy svobody, se kterou jsem tuhle větu mohla říct před ostatními kolegy v pánské šatně Činoherního klubu, vidím dodnes, i usměvavého Jarouška…
Během týdne jsem napsala další tři gayovské povídky a pak jsem si domluvila schůzku s Jiřím Hromadou.

Tento Bůh českých gayů mi tyto tři povídky a mnoho dalších, vydával během roku 1999 v měsíčníku GAYČKO. A v roce 2002 mi vyšla povídková kniha, Když muž miluje muže, a protože byla brzy rozebraná, posílala jsem ji těm, kdo ji chtěli mít, e-mailem, a nakonec ji můj pan nakladatel Bronisław Ondraszek (www.beskydyknihy.cz) vydal koncem roku 2009 podruhé.
Dodnes jsem se nesetkala se žádnou negativní reakcí a mezi všemi kladnými a barevnými, kraluje tato krátká esemeska.

„Čtu si knihu o mužích a pláču. Ta kniha má mnoho let zpoždění. Možná, kdyby ji četl můj bratr, tak by tady ještě byl. Teprve teď jsem ho pochopila.“
Poznala jsem díky této knize o mužích desítky gayů a z některých se stali mí kamarádi. Můj život s nimi je nádherně barevný.

Nedávno jsem jela vlakem s kamarádem Honzou, povídali jsme si, zdálo se mi, že jsme oba zabraní do debaty, ale Honzík přesně věděl, že chci zavřít okno, protože na mě táhne, poposedl si, abych si mohla natáhnout nohy, zeptal se, jestli chci podat noviny, nabídl mi svou svačinu i pití – vyhřívala jsem se spokojeně v jeho péči a to si ještě, prosím, představte, že se na mě celou cestu z Kolína do Prahy obdivně koukal!

A když vlak zastavil, vystoupil přede mnou, otočil se ke mně, podal mi ruku a pomohl mi vystoupit, jako kdybych byla královna! Dojíždím patnáct let, a tohle se mi stalo poprvé a to jsem vystupovala z vlaku s mužskými tisíckrát! Nikdy mi žádný takhle galantně a ohleduplně nepomohl! Nikdy! Měli jste vidět ty závistivé pohledy žen a dívek!

Pánové, myslíte si snad, když k nám budete galantní, že si o vás budeme myslet, že jste gayové? To víte, že ne! A i kdyby? Stalo by se něco? Lepší galantní homosexuál než hulvátský heterosexuál!
Když jsem nedávno mluvila s Jiřím Hromadou, zeptala jsem se ho, které slovo je lepší. Gay nebo homosexuál?

„Proč máme být vlastně nějak označováni,“ zeptal se mě s úsměvem a pak řekl, že je to jedno. „Někomu se líbí gay, jinému ne. Nám vadilo slovo -sex- ve slově homosexuální. Proto používáme gay. Ale důležité je, že jsme. Protože bez nás by byl život méně barevný.“

P. S. Ten mladý muž, o kterém jsem psala na začátku, a který chtěl na besedě v knihovně v Rožnově pod Radhoštěm podepsat moji knihu, Když muž miluje muže, se jmenuje David. Už šest let se koupu v jeho neutuchajícím obdivu, pravidelně za mnou jezdí každý rok do klimkovických lázní, a když jsem s ním, stává se ze mě královna, protože on se ke mně jako ke královně chová.
Pánové, být vámi, přemýšlím o tom, co jste si právě přečetli! Možná to nevíte, ale v každé ženě je spící královna. I v té vaší.

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet

Tento fejeton vyšel v Magazínu ONA DNES – www.ona.idnes.cz.
Najdete ho v knize Ireny Fuchsové, KDYŽ SE ŘEKNE FUCHSOVINY , která vyšla v červnu 2010.
Vše o této autorce se dozvíte na www.kdyz.cz.
V květnu 2011 vychází Ireně Fuchsové druhá kniha fejetonů, KDYŽ SE ŘEKNE FUCHSOVINY II.
Další její fejetony najdete na http://fuchsova.blog.idnes.cz/