Senioři a týrání

Autor článku: Dagmar Posledních několik let se čím dál častěji stává, mluví, obviňují a trestají viníci psychického či fyzického nebo obojího týrání ať již na seniorech, dětech, manželkách, dokonce i manželích.

Otázkou je, proč se tato realita tolik rozšířila, co k tomu lidi vede? Bylo tomu i dříve, ale nemluvilo se o tom? Jsme nemocný národ nebo národy?

Je to jednou z nepopsatelně smutných realit našeho světa. Boj proti tomuto je již poměrně rozšířený a snad i dostatečně trestně postižitelný, na rozdíl od dřívějších let.

Ale kolik procent lidí a staříků se přizná, že jejich život se dostal do tak strašných kolejí, ze kterých neví jak uniknout? Domnívám se, že velmi malé procento lidí nebo dětí se s tímto někomu svěří a nenechají se dále ponižovat, nezapomenutelně ničit a trpět po zbytek života.

Čeho se takový člověk bojí?
U dítěte je tomu asi tak, že matka nebo otec jsou pro ně vším, vzhlíží k němu jako k něčemu jedinečnému a bere tento čin jako něco co k životu patří a naučí se s tím žít, protože vlastně jiný život nepoznalo, bere tento jako normální dokud na to nepřijdou ve škole díky fyzickým známkám na těle nebo změněnému chování, což by nemělo uniknout žádnému učiteli. Nechápu jak si může škola povšimnout až naprosto zbídačeného dítěte, který je kost a kůže a čehož by si všimnul každý a ještě se nechat chválit, za to že dítěti pomohl, že zasáhl, ale za jakou dobu. Učitelé mají jistě spoustu práce a svůj vlastní život, ale takový případ musí být do očí bijící a pokud není řešen ihned, pak nerozumím na co okolí čeká nebo jestli opravdu je tak slepé?

A jak je tomu s týranými seniory? Kdo nezažije, asi nemůže pochopit, jakož ani já. Musí to být obrovský strach co bude dál, kam se poděje starý člověk, pokud nevydrží příkoří, které mu je doma uštědřeno. Říkají si – já už nějak dožiji – na mě nezáleží? Asi si to zasloužím? Asi jsem na obtíž? Musím to vydržet? Co jen si říkají? A proč nepožádají o pomoc, která by jim hned ten den byla dána a žili by v opatrování v sociálním domově, kde by měli nejen vše, ale i to nejlepší zacházení, vzhledem k jejich stavu, o to intenzivnější snahu, aby vše co nejdříve odeznělo. Je jim lépe doma a nechat se týrat? Bojí se domova mezi cizími, ale ne nebezpečnými lidmi? Neuvědomují si, že mohou přijít o zdraví nebo se dočkat úrazu? Myslí si, že si to zaslouží, tak jako mnoho malých týraných dětí, pro které je matka vše? Dítě si to myslet může, nepoznalo nic jiného, ale starý člověk přece ví, že tohle tak není správné nebo normální. Ale my jsme dospělí, znalí a zkušení a víme, že zlý člověk si nezaslouží nejen žádnou omluvu, ale ani žádné slitování, byť je to vlastní syn či dcera, vnuk či synovec…. Zlo musí být po právu potrestáno, jinak se bude donekonečna šířit dál a dál.

Vystupuje další otázka proč se tohle vůbec v naší společnosti děje? Je to zoufalství, neuroza, psychické narušení, které si člověk vybíjí agresivitou na slabším, protože na silnější nemá sílu a dostatek odvahy? Proč se takový člověk nejde léčit, čeho se bojí? Během pár týdnů nebo měsíců v horším případě se stav zlepší, stabilizuje a vyléčí, je potlačen vhodnými léky.

Ano, žijeme v době naprosté nejistoty, plné zlodějů, podvodníků, lhářů, lidí závistivých, zlých, nepřejícných, nedobrých, hloupých, nevyrovnaných, kteří si hrají na velké siláky, ale sami jsou na tom nejhůře. Ale i tak jim ustupovat na vlastní nebezpečí a újmu přece nemůžeme.

Nevím, zda-li bych v takovém případě udala své vlastní dítě, které se mnou nezachází dobře, ale určitě bych vyhledala pomoc a situaci bych popsala milosrdněji, ale naléhavě, z čehož by sociální pracovnice sama pochopila a jistě by se snažila pomoct i bez trestu viníka, pokud jej nechci. Nebo bych jeho činy zmírnila natolik aby nebyl trestán, ale abych já mohla žít v klidu a míru raději v domově než v takovém prostředí v jakém dnes již hodně seniorů a nejen těch musejí žít. Jistě, po čase by určitě přišla lítost a i odpuštění, pochopení, což je přirozená vlastnost matky i otce, ale hrdost, důstojnost a svůj život bych si myslím nenechala takhle zneužít, i v případě, že by dítě bylo vlastně psychicky labilní ne-li nemocné.

Neničte si své zasloužené stáří, užívejte si ho, nenechte se trápit, ponižovat, vyhledejte pomoc. První – buď ve svém důvěryhodném okolí, pokud nemáte, tak na lince důvěry pro seniory.

Linka důvěry pro seniory je 800200007 – zdarma od pondělí do pátku od 8.00 do 20.00 hodin.

Pokud nevíte kudy kam, obraťte se do diskuze na těchto stránkách, anonymně, třeba i toto pomůže, alespoň uleví – na chvíli. Nebo se náhodou objeví někdo druhý s podobným trápením, o které se pak jde vzájemně podělit, i když je to hodně choulostivé téma, ale držet jej v sobě….?

Ostych, strach musí jít stranou, život je náš, máme jen ten a nesmíme si ho nechat nikým ničit!
Nezapomeňte, že existují charity, které se touto problematikou nezištně a zkušeně zabývají.
Díky jim, lidem, kteří ještě v dnešní společnosti nejsou lhostejní vůči druhým, bylo pomoženo mnohým a zachráněno i mnoho holých životů a psychického zdraví jedinců.

Autor: Dagmar, Foto: internet