Smrt, umírání a strach z neznáma

Autor článku: Vlastimil Bednář Do života každého z nás dříve nebo později přichází velmi vážná událost, která je nevyhnutelná a přirozeně ji mnohdy vnímáme jako špatnou, máme z ní obavy nebo dokonce panický strach a ostatním leckdy dokáže převrátit život na ruby.

V západním světě smrt člověka bývá provázena stresem, hlubokým zármutkem, zmatkem, zklamáním. O smrti a umírání se v západních zemích moc nemluví, lidé jsou neznalí a nevědí, jak se ke smrti jako takové mají postavit a jak ji mají přijmout. Tato neznalost přirozeně má za následek obavy z neznáma, které smrt bezpochyby představuje. Dále prostředí, ve kterém lidé umírají, bývá často otřesné. Člověk na sklonku života potřebuje cit, lásku a oporu; prostředí nemocnice nebo eldéenky mu u nás většinou nic podobného nepřináší, proto je zde na místě vcítit se do umírajícího a vyslyšet jeho prosby, kde a jak by chtěl trávit poslední chvíle života, tedy většinou doma v kruhu rodiny.

Pro spoustu lidí je představa, že by měli mít doma člověka, který čeká na smrt, bohužel někdy až odpudivá a tito lidé nechávají umírajícího příbuzného, maminku, tatínka, civět do stropu v cizím prostředí mezi cizími lidmi, pokud tam vůbec nějací jsou a mají chuť komunikovat a bavit se. Tuto situaci považuji za velmi tragickou, a když se podíváme na hlubší podstatu života, umírání a smrti, naprosto nepřijatelnou.
Lidé, kteří svůj život prožili naplno, šli za svými cíli a sny, rozdávali a přijímali lásku, mají kolem sebe většinou milující rodinu a přátele a příchod smrti si vůbec nepřipouštějí, naopak žijí naplno až do konce – věnují se všemu, co je baví a zajímá a co jim fyzické síly a možnosti umožňují. Dá se říci, že je to předloha pro hezké umírání.

Člověk by měl umírat šťasten s vědomím, že svůj život nepromarnil a s láskou kolem sebe. Kdyby tomu tak bylo u každého, nebylo by na světě válek a zášti. V méně vyvinutých částech planety, které nazýváme rozvojovými zeměmi, obyvatelé vnímají smrt daleko pozitivněji než lidé v západním světě. My se na tyto lidi díváme jako na primitivní jednice se zaostalou kulturou, ale stejně tak se oni dívají na nás a já jim v mnoha směrech dávám za pravdu.

Materialismus dohnal lidstvo na pokraj zkázy, ale někteří lidé si to bohužel uvědomí až na smrtelné posteli. Ne ti, kteří po celý svůj život rozdávali úsměv a potěšení, ti mají před smrtí jiné starosti, ale ti, co se nezastavili před ničím, když šli slepě za hmotnými statky, které si sebou do hrobu stejně nevezmou. Nechci nikoho soudit ani nijak napadat. Jsou zde i lidé milující, kteří po celý život dávali radost a o hmotné věci se rádi dělili s druhými, ale pocit naplnění jim chybí, protože si myslí, že něco neudělali tak, jak udělat měli.

Kde hledat útěchu
Deprese, starosti o své blízké nebo dokonce o majetek, strach z neznáma, to vše se nám honí hlavou, když umíráme. Spousta lidí to řeší antidepresivy či alkoholem, ale toto řešení bývá jen dočasnou útěchou a nezbývá nic jiného, než se se situací smířit. Ne všichni se ale s nadcházející smrtí smíří a upadají do smutku, depresí či hněvu a útěchu se nijak nesnaží hledat. U těchto lidí bývá většinou bohužel každá snaha o pomoc marná, protože nejenže o ni nestojí, ale ubližují těm, kdo se snaží pomocnou ruku podat. Moje rada zní: nemyslet na to. Je to těžké, ano, je. Ale nemusí být. Mysl se dá zaměstnat tak, že na ty špatné pocity nebude v naší hlavě místo ani čas. I na samém sklonku života může být život bohatý a veselý, jen je potřeba chtít a věnovat se všemu, čemu můžeme a co nám přinese alespoň částečné naplnění – četba, psaní nebo třeba příroda. Člověk, který umírá, bývá velmi citlivý a vnímavý, může rozdávat velmi smysluplné a hluboce myšlené rady. Najít si smysl v něčem, co můžeme dělat a co nás bude bavit, to je recept na zahnání strachu a obav, vždyť láska je vlastně opak strachu, takže nemohou jít vedle sebe ruku v ruce, buď je zde místo pro jednoho nebo pro druhého. Stejně jako strach, tak i láska má mnoho podob. Můžeme milovat svoji rodinu, své domácí mazlíčky, ale také činnost, kterou vykonáváme, a která má pro nás přínos.

Co bude po smrti
Smrt je pro spoustu lidí velká neznámá, každý má právo na svůj názor a úsudek, na to, čemu bude věřit nebo co bude považovat za nesmysl. Vědecký přístup k okamžiku smrti je čistě materialistického rázu, tedy když přestanou fungovat životně důležité orgány, zejména srdce a mozek, nastává fyzická smrt, která znamená absolutní konec žití a jakéhokoliv fungování člověka. Po fyzické smrti prý už nic není a ani být nemůže, protože se to nedá změřit ani jinak dokázat. Na druhé straně je zde bezpočet výpovědí lidí, kteří prožili takzvanou klinickou smrt, kdy lékaři prohlásili člověka za mrtvého, ale po několika minutách nebo někdy i hodinách (!) se pacient ze smrti vrátil zpět do stavu žití, a to v drtivé většině bez jakýchkoliv psychických následků. Všichni se shodují v tom, že si jsou vědomi toho, že zemřeli, a že se znovu vrátili zpět na Zemi, aby zde dále žili a pokračovali ve svém životě a poslání. Osobně jsem se s takovými lidmi setkal. Mimo jiných srovnatelných zážitků popisují i to, že se vznášeli nad svým tělem a pozorovali ho z výšky včetně všeho, co okolo nich prováděli lékaři a personál. Někteří zacházejí ještě dál a popisují, co se v okamžiku jejich fyzické smrti dělo v jiných místnostech či dokonce mimo budovu, ve které leželi mrtví na operačním stole a svědci vše potvrdili. Takových případů jsou tisíce a tuto skutečnost vědci nedokáží vysvětlit, resp. vysvětlit nechtějí, a proto nechávají lidi nadále v nevědomosti a v iluzích.

Jediné možné vysvětlení je, že ve fyzickém těle existuje jistá neviditelná složka, která se v okamžiku fyzické smrti od těla odpoutá a vše vnímá a pamatuje si. Prokletím lidstva je mimo jiné potřeba vše měřit a hmatatelně dokázat. Zážitky z klinické smrti jsou podle mého názoru hmatatelným a opakovatelným důkazem toho, že smrtí život nekončí. Není to jen můj názor, ale i milionů lidí, kteří dají přednost svým pocitům a svému vnímání skutečností před tvrdošíjným tvrzením „měřitelnostichtivých“ vědců. Pro další miliardy lidí je život po smrti otázkou víry a nepotřebují nijak nic dokazovat. Pro západní společnost je víra jen iluze, ale kdo věří, dostává odpověď, a to i hmatatelnou ve formě například znamení, opakovatelných znamení od Života. Tímto se opět dostáváme k mnou zmíněné zaostalosti kultur, aniž bych měl na mysli nějaký extremismus.

Není čeho se bát
Procesem umírání a smrtí si projde úplně každý. Příroda ví, co dělá, věřme jí. Věřme Vesmíru. Věřme, že smrtí život nekončí, naopak se těšme na to, co bude pak. Protože po fyzické smrti zde zanecháme nejen fyzické tělo, ve kterém žijeme, ale s ním i starosti, trápení, bolest. Čeká nás jen láska. A kdo věřit nechce, nenuťme ho, každý člověk má právo se svobodně rozhodnout.

Nebojujme se strachem, s ním se bojovat nedá, naopak se tím ještě prohloubí. Lékem na strach je láska. Na tomto světě žije spousta lidí, kteří nám rádi a s láskou pomohou se vším, co nás trápí. Není problém je najít, stačí jen chtít a upřímně požádat o pomoc.

Autor: Vlastimil Bednář, Foto: Internet