Co si senioři přejí?

Autor článku: Dagmar Co si vlastně senioři přejí – doma či v domově důchodců? Cítí se senioři jako odložení, nežádoucí, nechtění?

Seniory, ať již přiznají či ne, jistě trápí odloučení od rodiny v době stáří, samota, mnohdy velká vzdálenost od rodiny, dětí a vnuků, zvláště pokud zůstává senior sám, bez manžela či manželky nebo alespoň druha či výborného přítele nebo alespoň dobrého kamaráda či kamarádky.

Rozpad rodiny – péči o děti i důchodce převzal v minulém režimu stát. A tak vzniklo – proč bychom se o dědečka starali my, když se o něj postará stát – je to přece jeho povinnost. Oproti zemím, kde rodina funguje tradičně jako u nás v minulosti, jsou senioři odloženi do nemocnic a odtud do LDN či domovů důchodců a zde se pochopitelně musí cítit asi tak, jak si umí představit jen ten, kdo to prožil, proto je netřeba popisovat, poněvadž ta pravá slova neexistují.

Podle pražského výzkumu centra pro přestárlé lidi trpí depresí až 46 % starých lidí, kteří pobývají v léčebnách či ústavech, což se s představou spokojeného stáří rozhodně neshoduje. Většina depresivních důchodců obchází lékaře a stěžuje si na různé tělesné obtíže a lékaři často nepoznají, že skutečnou příčinou oněch neduhů jsou smutek, strach a osamělost, což přímo úměrně působí na celé zdraví, i fyzické. Jak se říká, psychika láme fyziku (myšleno fyzické zdraví).

Většina lidí by také ráda umírala doma, v kruhu svých blízkých, ale naše generace smrt vytěsnila a umírá se v ústavech proti vůli umírajících. Mnohdy není jiná možnost, mnohdy by alespoň tohle přání v době úplného konce, mohly být děti svých starých rodičů milosrdnější a myslet více na ně než-li na svůj klid a bezstarostnost, v lepším případě strach z úmrtí a smrti. Proč to alespoň nevyzkoušet, i když v mnohých rodinách je to velmi složité, ať už jde o malý obytný prostor nebo třeba nesnášenlivost snachy nebo tchána, o zaměstnanost, o nedostatek času, ale všechno jde, když se chce.

Nemoci – znamená nechtít.
Někdy se rodinní příslušníci opravdu nesnesou, a to i ze strany seniora, není to mnohdy ničí vina, ale prostě vždy si lidi nepadnou, nesednou a není jim spolu dobře, žili by ve stresu v nepříjemných pocitech přemáhání a přežívání, s pocitem až i strachu nebo napětí. Tohle asi nemá smysl ani pro seniora.

Mnohým seniorům skutečně nevadí domov důchodců, dobře se tam zabydlí, najdou přátele, můžou se věnovat zájmům, nejvíce jsou spokojeni manželé nebo druhové v domově v jednom pokoji. Každý tu nešťastný není, jde o zvyk a najít to pozitivní co domov přináší.

Ale jistě není nad vlastní domov. Pokud na tom senior není zdravotně velmi špatně, má v okolí nějaké kamarády nebo známé, navštíví ho někdo, má jako společníka zvíře, věrného psa nebo rozpustilou kočku, nechá si dovážet obědy, které ho vedou ke správné výživě a pravidelnosti, pak se nemusí cítit zle a smutně. Může si najít koníčka, a to nejen televizi, a pokud nemá s kým opravdu promluvit, může si najít pečovatelku, například jen na tři hodinky denně. Dnes při dnešní nezaměstnanosti je spoustu ochotných žen, kteří mají cit k seniorům a jsou s nimi rády, nejde ani o peníze, neboť mají své důchody nebo invalidní důchody a tak nežádají žádný velký finanční obnos. Pokud má takový opuštěný senior možnost, tak je to určitě dobré částečné vyplnění dne, s někým se sejít, popovídat a nechat si pomoci s domácností nebo se poradit, jít s kým na procházku. Svěřit se a je člověku hned lépe. Takové pečovatelky jsou už také většinou mladé důchodkyně, takže se s nimi dá hovořit o čemkoliv, rozumět si s nimi a svůj příjem mají, takže pár korun berou jen na přilepšenou a tuto pomoc dělají spíše ze zájmu a také většinou díky své samotě. Pokud si člověk padne do noty s někým novým, je mu na světě hned lépe a necítí se tak moc sám.

Rodinu to jistě nenahradí, ale vše se dá řešit, alespoň pro co nejmenší zlo. Je to jen na každém, zda se nechá unášet depresí či zlobou nebo pro sebe něco udělá, on to totiž za nás povětšinou neudělá nikdo jiný než my sami. Všechno chce asi jen odvahu a vůli a jít krok po kroku za tím co ještě v životě chci. Na přežívání dnů je vždy brzy, v každém věku.

Autor: Dagmar, Foto: Internet