Důchodce a duchovní život-Práce s vlastními myšlenkami 2

Autor článku: František Benda Práce s vlastními myšlenkami nachází zcela zvláštní situaci v učení zenového buddhismu. Samo slovo zen připomíná svůj prapůvod v sanskrtském výrazu dhjána, tj. meditace.

Jde tedy v podstatě o buddhistickou meditaci, která sice vychází z klasické Buddhovy nauky, ovšem v průběhu staletí nabyla zcela specifického vzhledu. Jsou-li spisy, obírající se křesťanskou mystikou dosti tajemné a pro nezasvěceného obtížně pochopitelné, nalézáme ve spisech jogínů často popis reálií nám povětšinou neznámých a na náš vkus spíše pohádkových, kdežto zenová literatura je na první pohled naprosto nepochopitelná. Velice rychle z ní nabudeme dojmu, že zenoví mistři sice vědí o čem mluví, ale že mají jakýsi svůj osobitý vyjadřovací způsob, něco jako svůj vlastní jazyk, takže se marně snažíme vcítit se do jeho smyslu a pochopit, o co tu vlastně jde.

Důvod je ten, že zatímco se křesťanská mystika zabývá – pro ni zcela konkrétní – snahou navázat spojení s Bohem, a to pomocí dávno osvědčených a doporučovaných metod, a obdobně jóga se snaží dostat za polarizovanou realitu našeho zjevného světa rovněž dávno osvědčenými metodami tělesné i duševní disciplíny, pro zenbuddhismus jsou to pouze pomocné prostředky, neboť on se snaží jít k věci přímo: vše, co jsme vůbec schopni pozorovat a chápat, má na pozadí pouze dvě hodnoty: prázdnotu a jevy. Prázdnotu si lze celkem snadno připodobnit ke klidné vodní hladině, na které se nic neděje, nanejvýš se na ní mohou zrcadlit předměty ze břehu nebo obloha. Situace se ale změní v tom okamžiku, kdy se dostaví nějaký podnět, představovaný např. závanem větru. Hladina se zvlní (podle povahy a síly větru) a vzniklé vlny hned získají spoustu vlastností. Mají pak výšku, šířku, délku, směr, rychlost a pod., takže jsou definovatelné. Navíc mezi nimi vzniká řada vztahů a závislostí. Na opačné straně existence vlny je její odvrácená strana; jakákoliv výška má za protějšek nějaký propad, levá strana stranu pravou, atd. Ale v podstatě všechny vlny nejsou nic, než voda, jenomže se nyní nalézající v akci, která jim umožnila získat definovatelný tvar. Stačí ovšem aby podnět, který toto všechno způsobil, zanikl a situace se znovu rázem změní. Není tu pak vln, zmizely rozměry a závislosti, zaniklo vpředu a vzadu, nahoře a dole; společně s existencí zaniklo vše.

Muslimský básník Ikbal to dokonale vyjádřil aforismem: Vlna – dokud běžím, jsem. – Zenová praxe trvá proto tak dlouho, že mnich musí nejdříve častým a předlouhým sezením uklidňovat svou mysl natolik, aby získat dostatek klidu, který mu umožní pronikat k přesvědčení, že veškerý život s jeho závislostmi není nic jiného, než určitý typ vlnění, který se zklidňováním mysli změní v chápání naprosté nicoty, představované onou hladinou. Avšak – jelikož i mnichové žijí v reálném světě – postupem doby se musí dopracovat k poznání, že na tento svět se lze dívat zcela oprávněně dvojím zrakem: jako na existující a současně i na neexistující, jako na hladinu, která v sobě potenciálně obsahuje všechny možnosti případného zvlnění, i jako na vlnění se všemi jeho pestrostmi, jak je může přinést život (dobrými i špatnými), které ovšem má stejný základ jako ona hladina, a mizí v tom okamžiku, kdy zanikne impuls, který je vyvolal.
To vše jsou ovšem pouze obecné zásady zmiňovaných směrů, pouze jakýsi obecný popis k seznámení se s nimi. Problém obecného a zvláštního je vůbec specifický, a nutně na něj narazí každý, kdo se byť jen nepatrně začne zajímat o pozadí dějů, s kterými se ve svém životě setkává doslova ve všech případech, kdy se jedná o nějaký druh prožívání.
Ve starých spisech se dost často setkáváme s trojúrovňovým dělením zkoumaných jevů, kde se uvádí, že první úroveň chápání je jakási zdánlivě samozřejmá, jež je ovšem určena pouze pro povrchní pozorovatele. Druhá úroveň proniká hlouběji pod povrch jevů, a je otevřena těm, kdo jsou ochotni pro její pochopení také něco udělat. O třetí, které je dávána příchuť nepřístupnosti, se mluvívalo jako o tajné, skryté, určené pro uši jen těch nejpovolanějších. Takováto dělení už dávno padla, neboť vše, co jen trochu zavánělo tajemstvím, bylo již publikováno, někdy v nemalých nákladech. Dost dobře neobstojí ani námitka, že není dobře některé subtilnosti zveřejňovat, aby nebyly zneužity. Značná dávka profanace, která se do těchto metod vloudila, ani nepřipouští, aby se někdo k opravdovým tajemstvím dopracoval. Už jenom proto, že skutečně neleží na dosah ruky, a ti, kteří se nepropracovali a tudíž nedozráli, stejně nic podstatného nepochopí.

To nicméně nebrání v použití trojúrovňového dělení při pohledu na otázku obecného a zvláštního. Lze je např. označit jako dojem-motivace-řád, nebo prožitek-pohnutka-princip. Každý prožitek, i ten sebemenší, vyvolá v naší mysli určitý dojem. Podle něj hodnotíme situaci jako příjemnou, nepříjemnou, případně nezajímavou, což také znamená určitý prožitek. Tyto dojmy mají vliv na posuzování celé záležitosti, a zpravidla také určují naše další chování. První dojem ovšem nemusí být zcela správný, neboť jednak se můžeme mýlit (z nedostatku zkušenosti), jednak se přece může někdo již předem snažit, aby náš první dojem byl právě příznivý. Navzdory této nedokonalosti se mnoho lidí prvním dojmem řídí, byť třeba jen proto, aby si dokázali, že oni se přece nemýlí. Na druhé rovině, o něco hlubší, se nachází požadavek poznání motivace, oné pohnutky, která k našemu dojmu vedla. Zde se může náš úsudek radikálně změnit, třeba jen proto, že zjistíme, kdo a proč usiloval o to, aby náš první dojem byl právě takový, jaký byl.

Může to vést k rozčarováni, vystřízlivění z prvního nadšení, může následovat i to, že se omluvíme tomu, kdo v nás vyvolal špatný dojem pouze proto, že třeba nás kritizoval, a my posléze zjistíme, že měl pravdu. Na této rovině již většina lidí zůstává, a je to také oblast, kde ještě můžeme uplatnit jistou část svobodné vůle. Situace se radikálně změní, jestliže se pokusíme vplout do roviny třetí. Ta se týká řádu, nebo principu jevů. V ní mnohdy s podivem shledáváme, že řada našich rozhodnutí, jakkoli se domníváme, že vyplynula z naší svobodné volby, se vlastně ubírala jakýmsi korytem, které sice umožňuje jistá vybočení z nastaveného směru, avšak celkový trend je v něm nemilosrdně zachován. Jestliže se např. zamilujeme (jak se většinou domníváme opravdově a jedinečně), jsme pohlceni dojmem a následujícími prožitky ve společnosti milované osoby. Trochu nás může rozladit dotaz našich rodičů, kdy už se konečně dočkají vnoučat, neboť my máme v současnosti zcela jiné zájmy a představy. Rodiče však nezajímají naše prožitky, oni jsou v rovině hlubší, protože znají motivaci našich citů, vědí, že pokračování života je zaručeno vzájemnou touhou navzájem rozdílných partnerů. A pak se konečně dozvíme, že celý vesmír – v té formě, jak jej známe – je polarizovaný, projevující se nesmírným množstvím dvojic, mezi nimiž dochází k oněm známým akcím, jež právě zajišťují jeho další fungování. A to, že já jsem se právě propadl do očí krásné Jiřinky, znamená pouze nepatrnou variaci celkového směru. Vesmír se řítí ve svém vlastním korytu času a příčinných souvislostí, takže my s našimi drobnými životními příhodami se v něm téměř ztrácíme.

Autor: František Benda, Foto: Internet