Důchodce a duchovní život-Práce s vlastními myšlenkami 3

Autor článku: František Benda Pozornost při zpracovávání vlastních myšlenek je zaměřena speciálně na sledování myšlenkových pochodů, které jsou výsledkem působení dojmů, tj. našich prožitků. Cílem je nejdříve je nějakým způsobem poznat, pak utřídit a posléze omezovat.

Práce je to od počátku velmi složitá, neboť naše mysl se nezaměstnává pouze tím, že zpracovává impulsy, které jí dodávají naše smysly, ale kombinuje i možné další události, vzpomíná si, předpokládá do budoucna, fantazíruje, nezastaví se ani před absurdnostmi či nemožnostmi; není pro ni hranic ani v prostoru, ani v čase. Ale to dokáží i malé děti, které sotva začínají mluvit – v čemž my je vyprávěním pohádek ještě radostně podporujeme. Přitom libovolnému jevu je zcela lhostejné, je-li nějakou myslí pozorován s vyvozením případných dalších důsledků či ne.

On ve svém vlastním světě prostě existuje, a jestliže se jej mysl nezmocní, nevstoupí do existence pouze pro ni. Mysl naopak, jestliže mu již věnuje svou pozornost, si dokáže uvědomit, jakým způsobem jej pozoruje, a jakou odezvu to v ní vyvolává. A tuto odezvu dokáže rovněž posuzovat. To je první krůček v práci s vlastní myslí: uvědomit si, co se v ní děje a posoudit, budeme-li ji v její činnosti podporovat, nebo se od ní odvrátíme. Každý z nás má ve svém prostředí po ruce několik tlačítek, kterými může velmi snadno vypnout rádio nebo televizi v případě, že se mu jejich program nelíbí. Kdo to ale udělá? Spíš čekáme, jestli se situace nezlepší. Málokdy se o všem dočkáme. S myšlenkami je to obdobné. Stejně je možno postupovat s takovými, které nám byly vnuceny zvnějšku. Ať již ze jmenovaných medií, či z útržků hovorů zaslechnutých někde venku se může dostat do naší mysli leccos, s čím nesouhlasíme. I zde máme možnost sáhnout po vnitřním knoflíku: toto ne.

Jedna možnost tedy je nechat se pohltit prožitkem (což někdy činíme velice rádi), druhá jej odmítnout. První stav bývá spojován s postojem ega, které se velice rádo nechává připoutat k jakékoli světské vazbě, neboť v tom je jeho život. Druhá možnost je v uplatnění úlohy Tichého svědka, který „nezúčastněně sleduje události, které vznikají a zanikají na jednotlivých úrovních“. Ego nás zavádí do nových a nových dobrodružství (a že si jich mysl dokáže představit!), Tichý svědek je pouze pozoruje a o ničem nerozhoduje.

Mnohdy jsou to i taková dobrodružství, kterým bychom se ve skutečnosti již zdaleka vyhnuli. Sen a fantazie se ovšem nebrání. To Tichý svědek má neustále po ruce ono tlačítko: to ne. Rozhodnout ovšem musíme my.
Jak tedy najít přístup k jednotlivostem, které skládají prožitek, jak naložit s následnými myšlenkami? Lze je např. odmítnout ještě před jejich příchodem (což je metoda strážce u vchodu, který nevpustí návštěvníka, podezřeného z možného pozdějšího pohoršujícího chování; viz Mat. 22,11 o hostu, který nebyl vpuštěn ke svatebním veselí, neboť neměl vhodný šat). Posoudit, neurážejí-li naše myšlenky našeho Boha (nebo náš nejvyšší princip), neodpovídají-li našemu zaměření, nebo nevtahují-li nás do nežádoucích vazeb. Jiná metoda doporučuje ten příběh, který se začal v mysli odvíjet, dokončit ve vší jeho fantastičnosti, což by nás mělo dodatečně přesvědčit o jeho prázdnotě a zbytečnosti. Existuje ovšem ještě řada jiných, odvozených i zcela originálních metod. Shodují se ale v tom, že je třeba se co nejvíce vracet k prazákladu, k tichosti, mlčení, nečinnosti, oproštění, prázdnotě.

Každý jev je možno budˇ prožívat, nebo hodnotit jak jej prožíváme. Obé současně nelze. (Praxe ovšem namnoze vypadá tak, že se o některé prožitky marně snažíme, a přitom nespokojeně pozorujeme, jak se nám to nedaří). Jedna rovina se tedy týká prožitku samotného (ať už zdařilého nebo pouze vytouženého), druhá našeho pozorování a hodnocení. V prvním případě je v akci ego, ve druhém Tichý svědek. Egu jde hlavně o prožívání; k dobrému i špatnému je poutáno stejně, obou se nerado vzdává. Omezit tuto připoutanost znamená omezit ego; vzdát se jí tedy značí vzdát se ega. Je nutno mít stále na paměti, že se to vztahuje nejen na aspekty záporné, kde se to zdá samozřejmé a vítané, ale i na aspekty kladné, se kterými je loučení nelehké.

Tato první rovina, jednání ega, se týká pouze mne. Na rovině druhé, kde přichází ke slovu Tichý svědek, se musím v myšlenkách jaksi rozdvojit. Ze své mysli musím vlastně vyčlenit určitou malou část, něco jako kontrolní orgán, který dozírá na zbytek mysli, a sleduje vnitřní dění. V případě odchýlení od předsevzatého programu zakročí.
Nejvýhodnější je, zajistíme-li si kontrolu sami. Tomáš Kempenský ve „Čtveru knih o následování Krista“ (I/13,5) vysvětluje: V mysli povstane nejprve pouhá myšlenka, z ní se zrodí živá představa, pak přijde záliba i zlá žádost a nakonec souhlas. A tak pomalu vejde zlý nepřítel plnými dveřmi, když se mu nečelí hned zpočátku. – A na jiném kontinentě, v jiné době říká Bhagavadgíta (II/62-64): Myšlenka na nějakou věc rodí příchylnost k této věci. Z této příchylnosti se rodí touha a z touhy vášeň. Vášeň rodí klam a ten má za následek zmatek v mysli. Ze zmatku v mysli pochází zmatek rozumu a z něj nakonec dojde k zániku člověka. Ten, kdo ovládá sebe, kráčeje světem se smysly zkrocenými, odpoután jsa od protiv náklonnosti a nenávisti, ten vskutku dochází klidu.

Události je lhostejné, je-li prožívána či pouze pozorována; ona probíhá. Její vznik byl zajisté podmíněn nějakou příčinou, což má vliv na její odstín, jmenovitě při zaměření na mne. Necítím-li se napaden, nebo si takové napadení prostě „neberu“, vystupuje tato událost jako fenomén sám o sobě, jako „danost“, a její vlastnost jako „takovost“. Cítím-li se nějak napaden, pak se musím zajímat o příčinu, a věřím-li na karmu, mohu najít i důvod: buď jsem potrestán nebo odměněn, ale v každém případě poučen.

Autor: František Benda, Foto: Internet