Důchodce a duchovní život-Práce s vlastními myšlenkami 4

Autor článku: František Benda Z mnoha různých možností se vyplatí porovnávat tři způsoby zacházení s novým prožitkem: jak je nacházíme v mystice (křesťanské), v józe a v zenu.

Všechny mají společný rys: vycházejí z předpokladu, že vesmír se svými polarizovanými projevy, jak je chápeme svými smysly, k nám přichází ve zkreslené formě, takže naše představa o něm není zcela přesná a vyčerpávající. Pokládá se za dokázané, že svými fysiologickými a intelektuálními možnostmi nejsme vůbec schopni pochopit pravou podstatu čehokoliv. Snaha o poznání navzdory těmto potížím vede dvěma směry: jednak popřením platnosti všeho, co jsme až dosud považovali za správné a samozřejmé, jednak hledáním jiných přístupů než intelektuálních, které by nicméně byly v dosahu schopností lidského těla a mysli.

První směr se opírá o zpochybnění tak samozřejmých věcí, jako jsou např. zákon příčiny a následku, časová posloupnost, konvence, rituály, sociální svazky – a nakonec i sebe sama. Nezůstane doslova kámen na kameni. Toto bourání není nihilisace, spíše kácení model. Nejde o totální zničení, nýbrž pouze o narušení vazeb, které stáhly „projevy vesmíru“ do nám pochopitelných tuhých vzorců, ze kterých není úniku, které každému na začátku slibovaly úspěch, aby ho v závěru s výsměchem zradily.

Druhý směr hledá neintelektuální přístupy; neintelektuální proto, že právě ony intelektuální dílem vytvářely, dílem byly vázány právě vztahy, vzorci, zvyklostmi apod. Jde o získání nových způsobů poznávání, které se tedy musí od všech až dosud používaných nějak lišit.

Vědecké způsoby poznání vycházejí z přijaté představy vesmíru pohyblivého, spějícího od jakéhosi počátku (i když pro naše lidské rozměry v nekonečnu) k nějakému konci (obdobně tamtéž). Proto si u každého jevu všímají jeho historie, tj. zrodu, růstu, vyvrcholení (uzrání), ubývání a smrti. Tento způsob nazírání se zdá tak samozřejmý, že se ani nechce připustit, že by byl nedokonalý, a že by mimo něj mohlo existovat něco jiného. Na něm je přece založena veškerá věda, jež dala vyrůst celé naší civilizaci, obklopující nás vždy a všude jako vzduch.
Nemá vůbec smysl přesvědčovat kohokoli, že tomu tak není. Zkoumání těchto otázek je natolik delikátní, že jen nemnozí jsou ochotni byť jen připustit jeho vývody. Odmítání má současně i výhodu: vzniklá destrukce by mohla napáchat v neškolené a nepřipravené mysli značné škody. Ne každý si může dovolit rozbourat své základní normy. Stejně scestné by bylo narušovat normy cizí.

Navodit stav klidu, mlčení a nehybnosti není tedy vůbec jednoduché. Vedou k němu dlouholetá tělesná cvičení, umožňující tělu setrvat delší dobu bez vnitřního rušení a nepřijímání rušení vnějšího. To nacházíme u mnichů usilujících o náboženskou kontemplaci, jógické samádhi či zenovou satori. Tělo se dlouho brání – však také umělý, trvající klid je považován za něco životu nepřiměřeného. Život je přece pohyb a pohyb je život, tvrdívá se.
I mysl se brání, a to tím, že znovu a znovu přetřásá problémy, týkající se oněch tří poutajících skupin: společenství, hmotného zajištění a sebeuspokojení. V boji s nimi se návody někdy rozcházejí. Není se čemu divit: otázka je tak složitá, že ji ani není možno řešit způsobem pouze jedním. Kolik lidí, tolik odstínů povah, což množství přístupů jenom zvyšuje. Navíc jsou zde rozdíly mezi výchozími kulturami: mystika je spíše západní, jóga východní, a Zen je výsledkem tří velikých východních kultur – indické, čínské a japonské. Odtud i jejich uplatnění: mystika je víceméně uzavřená v soukromí, jógu – prostřednictvím jejích tělesných cvičení – stále více nalézáme u širokých vrstev obyvatelstva i u nás, a zen – v podstatě nejpřísnější a nejobtížnější – pronikl i do umění, jmenovitě do básnictví a malířství.

Mystika (v některých rysech shodně s buddhismem) si hlídá myšlenky, aby neuhnuly od vybraného směru; stále se k němu vrací. To je důvod, proč se uzavírá do soukromí. Snaží se tak omezit vlivy, přicházející zvenčí. Jóga není tak uzavřená; na obranu proti vnějšímu světu nabízí řadu varování (jama) a doporučení (nijama), upravujících vnější a vnitřní myšlenkové podněty. Neodchází do přísného soukromí, nicméně se ale řadě světských vlivů vyhýbá, byť i jen proto, že ji nemají čím zaujmout, ani jí co říci („Není cesty kam bych šel“).

Křesťanská mystika je skromnější než východní učení proto, že svůj cíl nachází v Ježíši Kristu, který je pro ni zosobněným božstvím. Každý krok křesťanského mystika je naplněn službou Jemu a myšlenkou na Něho. Dále už není nutno a také ani možno jít – za Kristem je už jen Svatá Trojice, jejíž představa se běžnému myšlení dost vymyká. Zato vedle Krista stojí božská Matka s Pěstounem, a kolem nich se řadí donedohledna zástupy svatých a andělů nejrůznějších hodností. K nim je možno se v myšlenkách obracet se svými problémy, a nevadí-li jistá naivita této představy, lze takový model považovat za celkem vyhovující – jde o prostředí, které neklade nepříjemné otázky a nenutí odpovídat. Čím méně je kdo schopen cesty, tím bližší potřebuje cíl.

Výsledkem takového přístupu je „odumření“ světským věcem; u každého vztahu (tedy i vůči lidem) se zdůrazňuje jeho přechodnost, dočasnost a nedostatečnost. Poukazuje se na neschopnost časných věcí vyjádřit cokoliv z božské podstaty. (Jan 12,24: Kristus: „Kdo miluje svůj život, ztratí jej; kdo nenávidí svůj život v tomto světě, uchrání jej pro život věčný.“) Všechny předměty a vztahy jsou tedy nazírány z hledisek, která mají společná, tj. plytkost, nedokonalost. Vše potom splývá, je to nezajímavé a nic neříkající. Přitažlivé je pouze to, co má vztah k Bohu, a co je schopno takový vztah dále rozvíjet. Odpoutání se od světských vazeb uvolňuje značné mentální síly, které tak mohou uplatnit své schopnosti v jednom jediném úzkém směru.

Požadavky jógy jsou náročnější. Nezastavuje se u žádného jevu, byť sebevznešenějšího, neboť i ten je pro ni pouhou změnou mysli. Za nejvyšší stav považuje tzv. realizaci, prožité poznání, že všechny stvořené tvary (včetně živých bytostí) jsou totožné, že vše je To, čili Bůh. Postavit můstek mezi poznáním, porozuměním a pochopením není nikterak snadné – na jeho vytvoření se spotřebuje veškerá myšlenková práce nejrůznějších cvičení. V postatě je zde stejný cíl jako ve vyvrcholení křesťanské mystiky – ztotožnění všech stvořených věcí. Není zřejmě důležité, jak se k tomuto ztotožnění přichází, ať už „umrtvením“, po němž předměty nevyvolávají zájem, či prohlédnutím jejich nedvojnosti, kdy splývají. Poznáním nedvojnosti drobných celků se dá přejít k poznání nedvojnosti větších útvarů; stejný postup odhalování dalších nedvojností přivede nakonec k hlavnímu základu, jednotě všeho.

Zen dotahuje destrukci vnějšího prostředí do konce: vesmír je v každé části i místě dokonalý. Je prostě „takový“, a takovým zůstane, ať se změní jak chce. „Wu-ši“ – nic se nestalo. Neexistují žádné normy, žádné konvence, ani zákony. Je možno změnit cokoliv, a pořád to bude „dobré“.

Je zřejmé, že všechny tři systémy usilují v podstatě o totéž (obecné hledisko), i když v praktickém provádění (hledisko zvláštní) se dosti rozcházejí. Stále jde o to, jak zacházet s vlastní myslí: co jí dovolit, co zakázat, k čemu ji přinutit – pokud lze vůbec s myslí takto zacházet. Kromě toho je nutno s těmito přístupy – stejně jako s jinými – jednat s náležitou úctou a pochopením, neboť co je zde podáváno v přehledné formě od zeleného stolu, se ve skutečnosti týká nejposvátnějších vztahu, jakého je člověk schopen, tj. cesty k osobnímu Bohu.

Autor: František Benda, Foto: Internet