Jak bych té Sašence jenom pomohla?

Autorka článku: Irena Fuchsová Každý rok v létě se spolu potkáváme v lázních, už několik let, za tu dobu z ní vyrostla nádherná, černovlasá holka, a já si loni poprvé uvědomila, že bude mít problém seznámit se s klukem. Je totiž na vozíčku a vozí ji maminka. Všude…

Tu chvíli, kdy jsem si to uvědomila, si pamatuju i teď.
Před rokem seděla Sašenka na kolonádě, maminka jí šla koupit zmrzlinu, potkaly jsme se, pozdravily, maminka si pak šla stoupnout do malé fronty, a já šla dál a koukala jsem na usměvavou, krásnou Sašenku, u které se zastavil stejně usměvavý a krásný mladík z Jemenu, který v lázních pracoval na brigádě, jako tlumočník pro arabské pacienty.
Věděla jsem o něm, že u nás studuje a byl mi sympatický svým úsměvem, tím, jak nás všechny zdravil, a teď i tím, jak na Sašenku zamilovaně koukal. Ano, koukal na ni zamilovaně!
Je mi dost let na to, abych zamilovanost poznala. Cítila jsem z něj touhu pohladit ji po vlasech, políbit ji, prostě se jí aspoň na chvíli dotknout! A Sašenka jeho touhu cítila také, protože touhu mužů poznají všechny ženské, mladé i staré, nepolíbené i ty životem okoralé.
Ona je totiž ta vaše touha, malý zázrak, víte, pánové? Malý zázrak je to, vidět vás zamilovaně koukat, a když notabene koukáte na nás, mění se malý zázrak v zázrak obrovský!
Sašenka ten obrovský zázrak cítila, a i proto byla v tu chvíli ještě krásnější. Přímo rozkvetla! Něco si tiše říkali, a já se podívala ke krámku se zmrzlinou a přála si, aby se tam stala nějaká katastrofa, například aby někdo vykoupil před Sašenčinou maminkou VŠECHNU zmrzlinu a ona by musela čekat, až se udělá nová a ti dva mladí lidé by si stačili říct aspoň něco, ale žádná katastrofa se nekonala, maminka Sašenky se už se zmrzlinou vracela, podala ji Sašence, vzala vozík a řekla, že se teď obě musí jít rozloučit s někým, kdo právě odjíždí domů a čeká na ně před recepcí a milou Sašenku od mladíka se zamilovaným pohledem odvezla.
A takhle to bude pořád, pomyslela jsem si. Maminka nedá Sašence možnost volby. Bojí se o ni, bojí se, aby nebyla zklamaná, a proto ji radši před všemi potencionálními nápadníky odveze. A Sašenka nemůže nic dělat, protože nemá v rukou dost síly, aby si s vozíkem zajela tam, kam by chtěla…
Za pár dnů jsem z lázní odjížděla, popřála jsem Sašence, která s vyznamenáním odmaturovala a v září nastupovala na VOŠ sociální, aby se jí na škole líbilo, a podala jsem si ruku s maminkou. Měla jsem sto chutí jí říct, aby občas nechala Sašenku chvíli samotnou, aby ji nechala krásnět v zamilovaných pohledech mladých mužů, ale neřekla jsem nic. Nešlo to.
V průběhu roku jsem si na Sašenku vzpomněla pokaždé, když jsem viděla dívku na vozíku, který vezl mladý muž, pokaždé jsem si vzpomněla na Sašenku, kterou její maminka určitě s láskou, nicméně nemilosrdně odváží od zamilovaných pohledů…
Když jsem letos přijela do lázní, první, koho jsem viděla, byla Sašenka s maminkou. Letos to mamince řeknu, rozhodla jsem se, musím jí říct, že Sašenka potřebuje trochu volnosti, samoty, svobody, musím jí říct, že ji nemůže pořád odvážet někam, kam Sašenka třeba nechce!
Druhý den jsme se sešly v šatně před bazénem, naše skupina se svlékala do plavek, druhá skupina se z plavek svlékala a utírala se, bylo nás kolem skříněk plno, ženy si povídaly, smály se, a já toho veselého hluku využila a odvážně jsem se Sašenky zeptala, co kluci.
Zarazila se a podívala se na maminku. I ta se zarazila. Bylo mi trapně. Že jsem radši nemlčela.
„Řekneme jí to,“ zeptala se maminka a Sašenka se rozzářila a přikývla. „Sašenka se před týdnem vdala, nevěděly jsme, že nám lázně přijdou tak brzy, tak jsme musely jet…“
Když viděly, jak se tvářím, obě se rozesmály.
„Ukážeme vám fotky ze svatby,“ řekla Sašenka a tvářila se strašně šťastně, stejně šťastně jako před rokem, když na ni zamilovaně koukal ten mladík z Jemenu. Kdepak je mu konec? A jestlipak je tahle láska aspoň trochu taková, jakou Sašence sliboval jeho zamilovaný pohled?
V tu chvíli jsem si všimla, že má maminka na ruce nějaké zranění.
„Co se vám stalo?“
Sašenka se na maminku podívala a odpověděla mi za ni.
„To má babička od narození.“ Zdálo se mi, že jsem špatně slyšela.
„Babička?!“ Opět se obě rozesmály.
„Dcera Sašenku opustila, když se narodila. Tak jsme si ji s manželem adoptovali. Manželovi říkala tati, on to chtěl, říkal, mám tři děti, a ty jsi moje čtvrté, které mám s babičkou. Já totiž nechtěla, aby mi říkala mami. Maminka je jenom jedna, i když ji opustila…“
Pak jsme šly do bazénu a já koukala, jak sestřička dává Sašenku zvedákem do vody a maminka – babička jí pomáhá, a říkala jsem si, vidíš, a tys přemýšlela, jak bys Sašence pomohla a ona je už vdaná…
Určitě ji má rád a ona má ráda jeho. Je vdaná, už tvoji pomoc nepotřebuje. Všechno je v pořádku!
Ale stejně mi, nevím proč, ležel v hlavě ten mladík z Jemenu. Vzpomínala jsem na tu chvíli před rokem, kdy oba zkrásněli, aby vzápětí babička Sašenku z jeho zamilovaného pohledu odvezla…
A bylo mi to líto.
Když mi Sašenka s babičkou ukazovaly odpoledne svatební fotografie, uviděla jsem na nich nádherný, šťastný pár. Oba byli v bílém.
Sašenka i mladík z Jemenu…

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet

Tento fejeton vyšel v Magazínu ONA DNES – www.ona.idnes.cz.
Najdete ho v knize Ireny Fuchsové, KDYŽ SE ŘEKNE FUCHSOVINY , která vyšla v červnu 2010.
Vše o této autorce se dozvíte na www.kdyz.cz.
V květnu 2011 vychází Ireně Fuchsové druhá kniha fejetonů, KDYŽ SE ŘEKNE FUCHSOVINY II.
Další její fejetony najdete na http://fuchsova.blog.idnes.cz/