Nezlob se, já to tak nemyslela …

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná Protože bylo krásné počasí, vyrazili jsme s našimi rodinnými přáteli na výlet. Pozvali nás známí. Prý bude veselo, dokonce se chystá i zábava. Neměla jsem náladu, nechtělo se mi jít mezi lidi.

Už od rána jsem neměla náladu, i když bylo tak hezky… A tak, když se všichni chystali na zábavu, omluvila jsem se a šla jsem se projít do luk, které lemoval krásný les a vůně se nesla kolem dokola, až jsem si řekla docela nahlas: konečně je jaro …

Bylo zrovna poledne …

A z kostela, někde v dálce, zvonilo na poledne. Taková atmosféra! Až tady si člověk uvědomí, jak je krásné ticho, které přináší příroda a ptačí zpěv, který kouzelně doplňuje atmosféru. Jak si člověk odpočine a uklidní rozjitřenou mysl, která skáče z jednoho kouta do druhého, kde se krčí ty starosti, problémy a nevraživosti, kterým přikládáme takový význam, ale v momentě, když změníme prostředí, najednou jejich důležitost pomine. Tak jakou mají vlastně cenu? Ale ať to beru jak chci, stejně nakonec dolehnou a žádný ptáček je nepřezpívá. V poslední době si často vzpomenu na pohádku od Andersena Císařův slavík. Jak je najednou aktuální! Člověk má tolik možností, věcí a příležitostí, o kterých se mu nedávno mohlo jen snít a stejně mu něco chybí, něco důležitého, aby skutečně žil. A v těch myšlenkách jsem cítila, jak slunce začíná skutečně hřát a vzpomněla jsem si, že loni byla v lese, kousek dál odtud, studánka, nad kterou se tyčil kříž a na kameni stál hrníček, přivázaný řetízkem, aby se každý mohl napít. Lidé ze vsi, jak vím, té studánce přikládali zvláštní význam. A tak jsem se vydala tím směrem, za chvíli mne pohltil les a kouzelně zavoněl. A protože bylo ticho, tak jsem uslyšela vodu a současně i spatřila jednoho starého pána. Šel ztěžka a na zádech měl batoh, v ruce hůl. Šel tak ztěžka. Až když jsem se přiblížila, poznala jsem ho. Pan Hudeček, který dělá kostelníka, zvoní na zvoničku a dělá pro lidi drobné práce, protože je to takový všeuměl. Znám ho z loňska, z pohřbu jeho ženy.

Pane Hudečku …

zavolala jsem na něho a on se otočil. Bože, jak od loňska zestárl, jeho tvář byla popelavá a oči zapadlé, pomyslela jsem si. Ve tváři mu přibyly vrásky a jak jsem zpozorovala, chvěla se mu ruka, kterou se opíral o hůl.

„Já vás mám znát?“ zeptal se a přihmouřil oči.

„Asi si na mně nevzpomínáte. Už je to rok, náhodou jsme se potkali po pohřbu paní Zlaty. Tenkrát …“

„Ano, ano, už vím.“

Trochu se usmál. Paní Zlata byla jeho manželka, ale tu jsem neznala. Tak proto tak sešel, pomyslela jsem si. Ztratil nejbližšího člověka a je sám. Došli jsme ke studánce.

„Prosím vás, nalijte mi do láhve vodu. Celou cestu, co sem jdu, tak přemýšlím, jak to udělám, aby naplnil tu láhev.“

Vzala jsem do ruky termosku a hrníčkem jsem nalévala tu čistou a prýštivou vodu do ní. Pozoroval mne, jakoby měl strach, že budu vodu marnotratně rozlévat kolem.

„Brzy na jaře jsem chodíval studánku odkrývat,“ řekl tiše, „letos mne chytlo revma. Už to jde se mnou od desíti k pěti. Asi už půjdu brzy za ní. To víte, jak odejde jeden, tak druhý se dlouho neudrží. Z začátku jsem si myslel, že to překonám, ale ten stesk … a nemyslete si, že to bylo nějak růžové. Ale stejně, je to někde vevnitř,“ řekl položil si ruku na hrudník.

„A co váš pán? Jestlipak ještě hraje na housle? Na to nezapomenu. To je velký umělec, velký a v tom našem kostelíčku, když zahrál na rozloučenou …“

„To víte, že hraje. Myslím, že ho dnes přemluví na té tancovačce.“

„A proč jste nešla taky?“ zeptal se udivěně, „kdybych mohl, tak bych tancoval až do rána. Děvče, co my jsme se ze Zlatou natancovali. Vy jste taková smutná generace a přitom máte všechno. To my jsme počítali i dvacetníky. Chybí vám radost.“

„Nemám ráda dechovky,“ řekla jsem.

„Ach, to jo. Když máte takového muzikanta, tak to máte jiné gusto.“

Řekl, že ještě pobude a já se vracela zpět.

Nezlob se, já jsem to tak nemyslela …

Vzpomněla jsem si, jak jsme se ráno poškorpili. Kvůli hlouposti! V tom shonu si člověk ani neuvědomí, jak ten čas letí a jak ho člověk lehkomyslně utrácí v maličkostech, kterým přikládá takový význam, jakoby na nich stál svět. A slovo vyletí, zasáhne druhého, a pak najednou zapomene co řekl, ale zůstává zraněný člověk, který mlčí a snaží se to nějak překonat. Co jsem to jen řekla? Ty nikdy neuděláš to, co druhý od tebe čeká, jsi sobec. Vylítlo to ze mně, protože včera zapomněl spravit kliku u kuchyňských dveří a ta mi zase zůstala v ruce. A najednou se může stát, že tu zůstanu sama, nenávratně a s tou svou neustálou nespokojeností, že nic není doma tak, jak by to mělo být, a že mám tolik práce, že nemůžu sama na všechno myslet atakdále, atakdále. Když ho lidé slyší hrát, nezapomínají. Zanechává za sebou kouzlo, které rozdává svým talentem a já bych po něm chtěla, aby doma spravoval hloupé kliky, ačkoliv je stačí šroubovákem přitáhnout. Za chvíli jsem uslyšela hudbu, šla jsem za tedy za tím zvukem. A zvuk sílil. Až jsem uviděla na louce lidi, co postávali anebo tancovali, zpívali a byli tak veselí. A můj muž roztáčel místní děvčata. Stála jsem v pozadí a dívala se na něho. Byl šťastný a zpíval s nimi. Už jsem chtěla odejít, když mně uviděl a běžel za mnou.

„Kde jsi byla, prosím tě?“ zeptal se mně.

„V lese, na procházce,“ odpověděla jsem o oči se mi zalily slzami.

„Co se stalo?“

„Nezlob se, já jsem to tak nemyslela.“ řekla jsem.

„Nerozumím, co jsi tak nemyslela?“

„Ráno, víš, jak jsem … kvůli té klice.“

Rozesmál se a objal mne.

„Ty moje perfekcionistko. Pojď si zatančit a už na to nemysli. Ani nevím, co jsi řekla.“

V dálce bylo slyšet večerní zvonění

„Slyšíš? Pan Hudeček zvoní,“ řekla jsem tiše.

„Ale pan Hudeček přeci už umřel,“ řekl.

„To není možné, vždyť …“ nedořekla jsem. Jen jsem mu sevřela ruku.

„Mám tě ráda. Nevím, co bych si bez tebe počala. Opravdu nevím. Dnes jsem si na té procházce uvědomila, jak ten čas strašně rychle utíká a jak je každá chvíle vzácná.“

„To ano, a proto se ničím netrap. Podívej,“ řekl a vzal do ruky housle a zahrál kousek melodie.

„Sotva uslyšíš jeden tón, už ho překrývá druhý. Zapamatuješ si jen tu melodii. Je to jako život.“

Otevřel okno do do houstnoucího šera a hrál a já ho poslouchala se zavřenýma očima.

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet