Důchodce a duchovní život – Pocit štěstí

Autor článku: František Benda V literatuře, zabývající se duchovní problematikou, se dost často setkáváme s výzvou: prožívejte intenzivní pocit štěstí. Kdo by to nebral?

Ale jak na to? Obhlédneme-li jednotlivé zážitky svého života, najdeme řadu větších i menších nepříjemností, které se nás trvale snaží od tohoto pocitu oddálit. Procítit se do pocitu štěstí by bylo samozřejmě příjemné, avšak i malá bolest nebo nepatrná ztráta nás rychle vrátí na zem: bolest se neodbytně hlásí a ztracená věc chybí. Proti tomu žádný intelektuální postup nepomůže.

Jestliže jsme ale k něčemu podobnému zcela vážně vyzýváni, pak jistě existuje nějaká cesta, jak se k tomu dopracovat.
Pocit štěstí nám naštěstí není zcela neznámý. Čas od času se přece jen stane, že různé, často sobě velmi vzdálené události se navrství a seskupí tak, že naše emoce vyvřou v pocitu štěstí a že prožíváme euforii. Tu se pak cítíme odměněni, poctěni, vyznamenáni. Tento pocit se k nám může přiblížit po několika kolejích: buď jej prožíváme v oblasti tělesných příjemností v jejich široké škále, nebo prýští z nepředvídaného rozšíření našich finančních či majetkových možností, nebo se týká – třeba i nezaslouženého – vylepšení našeho postavení ve společnosti nebo něčeho, co slibně podpoří naše sebevědomí. Pak jde o štěstí spontánní, na jehož vzniku jsme se nepodíleli bezprostředně, ale jenom částečně. Kdybychom na tomto vzniku neměli vůbec žádný podíl, těžko by k němu asi mohlo dojít. Trochu mít v něm prsty přece jen musíme. Jak jinak by byl vytvořen celkový rámec k jeho uplatnění? Jeho příchod byl pak pouze důsledkem nějaké – nám skryté – zákonitosti.

Málokdo by asi zaváhal, kdyby se mohl dozvědět správný recept na jeho získání. A přece existuje, a to hned v trojím vydání.

První návod spočívá v tom, že se postupně a cílevědomě vyvazujeme ze všech činností, které s sebou vlečou jakýkoliv typ připoutanosti. Co překáží, prostě odstraníme. Nabízí se: jestliže odstraníme nepříjemné, zbude pouze příjemné. A od příjemného k pocitu štěstí je již velmi blízko. Takový pocit ale nemůže nikdy trvat příliš dlouho. Podobá se dosažení nějakého vrcholu, třeba dlouho a obtížně zdolávané hory: konečně jsme nahoře – jenomže zde dlouho setrvávat nemůžeme. Dříve či později se musíme zvednout k návratu, a pak už cesta nemůže vést jinam, než dolů. Dolů k nejbližšímu táboru, kterým je spokojenost. V tom se dá už setrvat poněkud déle.

Návod na odříkavý způsob života ale není nic nového. Představitelé různých filosofií a náboženství už dávno kdekoho přesvědčovali, že pocit štěstí, získaný při přijímání a rozšiřování majetku v okruhu vlastní působnosti není ani zdaleka tak intenzivní a uspokojující jako pocit při rozdávání, při zbavování se. Rozdávat znamená vlastně přesunout vlastní obtížené břemeno vlastnictví na bedra někoho jiného, a to pokud možno způsobem, který bude pro něj příjemný a vítaný – ať se stará zase chvíli on. Zbavování se má také jako výsledek nějaké oproštění, ale spíš se podobá odchodu z míst, ve kterých už nechceme déle přebývat. Takové oproštění je sice na nejrůznějších úrovních vysoce ceněno, leč málokdo se k němu odhodlá; majetnické a ziskuchtivé vazby se zpravidla projeví jako silnější a přitažlivější. S obzvláštním úspěchem se zmocňují stárnoucí populace.

Druhý způsob není příliš odříkavý. Bere události tak, jak přicházejí, jenomže hledá způsob, jak s nimi vyjít s co nejmenšími ztrátami. Použitelný je pouze pro lidi věřící, kteří pokládají za samozřejmou nějakou vyšší moc s možností (a také ochotou) zasahovat do lidských záležitostí. Tuto ochotu se pak věřící snaží nasměrovat ve svůj prospěch. Autority k tomu přímo vybízejí. „Uval na Hospodina cestu svou a slož v něm naději; on zajisté všechno spraví“ (Žalm 37,5), kdežto v orientální zkazce se vysvětluje, že po nástupu do vlaku není už nutno držet své zavazadlo v ruce nebo na ramenou, nýbrž že je lze odložit, aby je s námi vezl ten, který veze také nás.

Ne každý je schopen takového odevzdání. Naprostá důvěra v onu neznámou sílu, která by byla schopna pomoci, se v myslích některých lidí podobá vydírání onoho Velikého Laskavého, který pak – pamětliv svých vlastních zákonů – ani jinak jednat nemůže. Ať se tedy stará on, ne my.

Jiný způsob, než naprosté odevzdání, je v modlitbě a prosebných rituálech. I ty mají onoho Laskavého pohnout k tomu, aby právě k nám obrátil svou tvář a zapracoval v náš prospěch. Někdo se ale zde může zase cítit lehce jako korupčník, který si podplácením ve formě lichotek chce vynutit splnění svých přání.

Pak by ovšem nezbývalo než otevřít všechny brány nelítostnému osudu, nebo se přece jen schoulit do náruče oné Laskavé síly a doufat. Pocity štěstí v takové situaci jsou líčeny jako mimořádně sladké.

Třetí způsob dosažení spokojenosti nebo dokonce štěstí je značně problematický. Z lidí, kteří jej dosáhli, cosi vyzařuje, ale je již z dálky cítit, že to jaksi není ono. Jsou to lidé, jimž pocit štěstí je jejich vyznáním přímo nařízen, a oni předpisy dodržují. Seznámili se (nebo byli seznámeni) s podrobnostmi projevu štěstí; ten si na sebe nahráli, a v něm se nyní předvádějí. Dost snadno se ale dá poznat, že je to pocit pouze předstíraný, nevytrysklý z upřímnosti prožitku.
Z toho vyplývá, že jestliže nás moudří učitelé vybízejí abychom prožívali štěstí, nemůže to znamenat nic jiného, než se vydat na cestu oproštění.

Autor: František Benda, Foto: Internet