Důchodce a duchovní život – Podivuhodná mysl

Autor článku: František Benda Naše mysl je jednou z vlastností lidského těla, které nejsou dosud náležitě prozkoumány. Protože ji ale od útlého dětství bereme jako samozřejmou věc a běžně používáme, nijak se nad její podivuhodností nezamýšlíme.

Co jsou to myšlenky ovšem víme velice dobře, ale jenom málokdy se je snažíme nějak usměrňovat. Většinou jsme jimi sami ovládáni – zkrátka nikdy nevíme, co nás právě napadne. Nejsou to vždy právě ty nejvhodnější věci. Dost často s nimi máme dokonce i potíže; to tehdy, když se snažíme usilovně si na něco vzpomenout, a naše mysl ne a ne si potřebný údaj vybavit. Jindy s nelibostí zjišťujeme, že např. si připomínáme mnoho tváří lidí, se kterými jsme se již někdy setkali, ale jejich jména už v naší mysli upadla v zapomenutí, a vedle toho naopak známe leckterá jména nebo také cizí názvy, ale nedokážeme si vzpomenout jak jejich majitel vypadal nebo co ty názvy znamenají. Při různých soutěžích a kvizech pak obdivujeme ty, kteří nejen že znají mnoho údajů a dat ze života významných osobností nebo různých pozoruhodných událostí, ale dokáží si je také velmi rychle vybavit a v časovém limitu je vyslovit. Zkrátka – kdo umí, ten umí, a proč by za to tedy neměl získat náležitou odměnu.

Není vůbec nevýhodné se naučit s myšlenkami pracovat. V prvé řadě je dobře si uvědomit, že myšlenky nejsou součástí naší osobnosti, že se nám prostě „dějí“ a že jsme je schopni – samozřejmě pouze v určité míře – ovládat. Nepodaří se to většinou hned po jejich bezprostředním vzniku, ale až po nějaké době, když už se jak se patří „rozhořely“. Mohli bychom si při tom připadat jako jakýsi výhybkář na rozřaďovacím nádraží, který pozorně sleduje, jaký že to vlak právě přijíždí. Podle jejich zaměření je pak přehazuje na jednotlivé koleje k další obsluze.

Také pro třídění myšlenek se nabízí několik možných kategorií, které od samého začátku mohou ovlivnit jejich další osud. Možností je nepřeberně: třeba ty, které se týkají minulosti, přítomnosti nebo budoucnosti; nebo myšlenky, zabývající se některým ze tří převládajících zaměření (tělesného potěšení s vedoucí úlohou sexu, hmotného či finančního zabezpečení nebo sebeuplatnění). Zcela určitě jsme také ve svých myšlenkách někdy masochističtí a jindy zase sadističtí (takže rádi trpíme nebo naopak jiné trápíme), stejně jako biofilní nebo naopak nekrofilní (kdy držíme palec životu nebo se zájmem sledujeme jeho zánik). Někdy se rádi vmýšlíme do rolí submisivních a jindy zase dominantních (čili ve svých představách jsme trpně podřízeni nebo naopak tvrdě vládneme silnou rukou). Relativně málo je asi chvil, kdy musíme skutečně řešit nějakou reálnou úlohu, pročež na nic jiného nemáme ani čas ani „myšlenky“, ale zato rádi – pokud je to jenom trochu možné – popouštíme uzdu své fantazii a odebíráme se do snových představ situací pro nás sice vzrušujících, nicméně leckdy takových, že bychom se jim ve skutečném životě zdaleka vyhnuli. A toto všechno se děje neustále v tisících hlav, jak našich, tak kdekterých našich současníků. Záleží tedy pouze na každém z nás, do jaké míry se mu podaří své myšlenky sledovat, roztřiďovat a přehazovat buď na potřebnou, nebo naopak na slepou kolej.

S nepřetržitým rejem myšlenek je tedy nutno se prostě smířit. Právě praktické zaměření nás ale nutí mezi nimi přece jen vybírat, to jest některé upřednostňovat, kdežto jiné naopak zahánět. Vedle nich pak zůstane celá kupa takových, ke kterým nemáme momentálně žádný vztah, a necháváme je proto lhostejně ležet. Prostě je míjíme bez povšimnutí.
Lze považovat za štěstí, že máme cosi jako podvědomí a paměť, které uchovávají i to, co jsme odsoudili k jakési skartaci. Jak rádi si občas vzpomeneme, že to, co nás právě zaujalo, jsme již kdesi slyšeli nebo četli a dokážeme si k tomu najít i potřebné prameny.

Ve starší náboženské a filosofické literatuře se setkáváme se zajímavým způsobem, jak se někdejší spisovatelé vypořádávali s tímto světem neočekávanosti v oblasti nápadů. Ti, kteří o ně stáli, toužili po inspiraci, po dostatečné funkci paměti a schopnosti neotřele kombinovat. Prosili pak vyšší mocnosti o zdar svého díla a vzývali jmenovitě ty patrony nebo bohy, o kterých předpokládali, že mají dozor nad jejich prácí ve svém resortu. Po dokončení svého díla jim pak v závěru okázale děkovali a jmenovali je jako hlavní původce svého úspěchu. Současná literatura se omezuje na poděkování případným spolupracovníkům, pomocníkům nebo recenzentům, případně i písařkám, které nelenily – zpravidla mimo svůj pracovní úvazek – dílo převést do čitelné formy.

Ti, kteří se od psaného slova spíše odtahují a zabývají se pouze zpracováváním vnitřního světa pouhých myšlenek bez jejich dalšího zveřejňování, také dost často prosí o pomoc, a to dokonce obvykle stejné mocnosti, jenomže se záměrem zcela opačným. Přespříliš myšlenek jim naopak vadí, a pokud se už uvolí některé z nich do mysli vůbec vpustit, pak jen ty, které mají duchovní náplň a mohou je dovést o kousek dále na duchovní cestě. Ti nejhlubší pak se snaží odehnat jakoukoliv myšlenku již při pouhém jejím náznaku, neboť i tento pouhý náznak sebebohulibější myšlenky není nic jiného, než narušení prázdnoty, o kterou oni od samého začátku usilují. Spíš se pak zaměřují na představu: žádná přebytečná myšlenka navíc, žádná vzpomínka; žádná úvaha, děj ani rozhodnutí; žádná lítost, naděje nebo fantazie.

Podivuhodná je říše naší mysli. Rozhodně se vyplatí se v ní snažit alespoň trochu orientovat, a podaří-li se v ní navodit jakýkoliv pořádek, určitě se to promítne i do našeho praktického života.

Autor: František Benda, Foto: Internet