Důchodce a duchovní život – Pojmové myšlení

Autor článku: František Benda Přijdeme-li na návštěvu do jiné rodiny, zavítáme-li do cizího města nebo dokonce přicestujeme do cizí země, máme vždy pocit nejistoty. Zavedli si tam něco, co my neznáme.

Věci mají uspořádány jinak než jsme zvyklí, věří v jiné ideály a dokonce mluví i cizí řečí. Těžko se do těchto nových pořádků vpravujeme, i když mnoho jiných věcí je shodných s tím, jak je děláme my.

Nejsme zase takoví, že bychom chtěli, aby se svět točil pouze kolem nás. Jsme smíření s tím, že vlak nepřijíždí v té chvíli kdy se nám to právě hodí, ani úřední přepážku neotevírají výhradně podle našich přání. Jsme to my, kdo se musí přizpůsobit. Jízdní řád a úřední hodiny jsou tu ostatně jenom pro nás. Předpokládá se ale vzájemné pochopení. Některé činnosti prostě nelze pokrýt kontinuálně. Pozvolné působení, tak jak je můžeme odpozorovat v přírodě, se v našich rukách mění v nárazovou činnost. Vyjadřujeme se v jakýchsi kvantech. V určitou dobu přihřmí přijíždějící tramvaj, nabere lidi, kteří se zatím na nástupišti shromáždili, a pak je zase pár minut klid a ticho.

Takovéto rozkouskované konání sice neodpovídá řádu přírody, ale značně usnadňuje život. Seberozsáhlejší a do sebe uzavřená činnost se nakonec – při dostatečně podrobném zkoumání – rozpadne na drobné části, na kvanta. A z těchto nepatrných částí, z těchto základních kamenů si různá lidská společenství, počínaje jednoduchým partnerstvím až po celé mnohahlavé národy, sestavují svá vidění světa, své modely, své názory. Vytvoří si tak své vlastní světy, mnohdy ne nepodobné starověkým opevněným městům, do kterých se neprodyšně uzavřou. Nikdo se k nim nedostane, ale od nich zas naopak nemůže nikdo ven. Bezesporná výhoda se obrátí ve svůj vlastní opak. Je to jasné: přílišné otevírání se okolnímu světu vede snadno ke ztrátě kontinuity, k rozmělnění tradičních názorů, neřku-li ke zradě víry předků. Takový je svět.

Přivandrovalci z míst, kde rozvalili vlastní hradby a volně se mohou potulovat po kraji, se nám přicházejí posmívat a pod licoměrnou záminkou poučování se nám snaží namluvit, že černé je bílé a právě tak i naopak, že obě strany se navzájem sobě rovnají a v závěru že jsou obě rozličné, a že stejně je vlastně zcela lhostejné jak to vlastně je. S jejich hradbami zřejmě zmizela i jakákoliv jejich myšlenková omezení.

Při vstupu do místnosti se smeká a zdraví, protože se to „má“. Je to hezký zvyk, taková zdvořilost. Možná že kdysi bylo nutné, aby cizí nově příchozí zpravil přítomné o svém příchodu a přáním dobra je ujistil o svých mírumilovných úmyslech. Časem z toho vzniklo klišé, které ostatní už ani neberou na vědomí. Jen se ví, že se to „má“.

Opakem toho, co se „má“, je tabu, tj. to, co se „nemá“, či dokonce nesmí. Společnost se tím brání proti překročení některých hranic, za nimiž sice nehrozí bezprostřední katastrofa, nicméně s postupným oslabováním ostražitosti by mohlo dojít k narušení přijaté a dodržované normy. Jelikož jde o hranici velice jemnou, má se za to, že její střežení musí být tvrdé a nesmlouvavé. Zkušenost bohužel ukazuje, že rozvoj společnosti začasté prošel přes mnohá i dobře míněná tabu bez povšimnutí, takže zatímco ta měla někdejší pořádky udržet, stala se novým překážkou. Překročení tabu není vždy hřích; někdy jde pouze o trucovité, i když originální jednání, které časem zajde samo sebou. Nicméně v ceremoniářích a protokolech diplomatického prostředí, stejně tak jako v ortodoxních náboženských skupinách se řada strnulých postupů – navzdory jejich nepraktičnosti – dodržuje.

Není divu, že na základě toho vznikla mnohá naprosto nesourodá společenství, která k sobě buď velmi obtížně, nebo zcela marně hledají cestu. Situace je o to nepřehlednější, že podobným způsobem si počíná vlastně i každý sám pro sebe.
Zkoumat každý nový jev v jeho souvislostech a návaznostech by bylo prakticky nemožné. Jednodušší je vyjmout jej z jeho prostředí, jakkoli třeba i s částmi jeho okolí, které na něm ulpěly, a zasunout jej podle některého jeho pozoruhodného nebo převládajícího znaku do patřičné, námi předem nachystané přihrádky, a to pokud možno tak, aby příliš nepřečníval. Pakliže hrozí že se bude příliš vymykat, není problém jej trochu přizpůsobit. Něco trochu natáhnout, jiné přistřihnout nějakou nenásilnou úpravou.

Hlavně aby zapadl. Že se při tom může ztratit některá z jeho charakteristických částí, nám zpravidla ani tak moc nevadí. Důležité je, že s ním dále už nemusíme zacházet jako s něčím zcela novým
a případně pro něj hledat novou kategorii, zakládat novou přihrádku. To by se také mohlo stát, že bychom kvůli tomu museli zpřeházet řadu přihrádek již dáno zaběhnutých a změnit jejich návaznost – a do toho se nám moc nechce.
Zdá se to zcela logické. Nová informace je zařazena do řady jiných, jí podobných, které souhrnně vyjadřují nějaký pojem. Čím rozmanitější a složitější je myšlenkový svět, tím více pojmů – mnohdy navzájem se překrývajících – obsahuje. Tím obtížnější pak také bude nové zařazování. Pak se ovšem může stát, že z nových poznatků, byť jen částečně při přijetí okleštěných, vznikne nová představa, nový model, který nemá mnoho společného s původní prozkoumávanou končinou. Že nové znaky do sebe zdánlivě bezpečně zapadají a vytvářejí tak logické souslednosti, lze přiznat jednak na vrub lehké škodolibosti přírody, která vynakládá značné úsilí na to, aby nás oklamávala, jednak na vrub lidské důvěřivosti, která v lačné touze po snadném zisku lehkomyslně a ráda přehlédne menší i větší trhlinky ve stavbě svých představ. Návykové vzorce tak vytvoří novou konvenčnost, uchycenou natolik hluboko, že vytváří zdánlivě bezproblémovou skutečnost.
Tento jen zdánlivě složitý pochod probíhá zcela nenápadně na všech úrovních poznávání. Svět je dvojný, a tuto jeho vlastnost je nutno si uvědomovat na každém kroku, nikoli pouze v některých očividných momentech. Znamená to, že je dvojný i v každé drobné myšlence. Není-li mysl schopna poznat tuto dvojnost (která je šikovně zahlazena projektující silou máji a odstraněna z pozornosti její silou zastírající) již na samém začátku myšlení, pak – v zájmu vyhnutí se dvojnosti a tím i pojmovému myšlení – je lepší omezit své myšlení pouze na nejnutnější míru, případně se pohybovat pouze v základních pojmech.

Odklon od jednoduchosti již vyžaduje složité zařazení. Co se násilím vměstná do přihrádky jedné, chybí v druhé. To je nejlepší cesta k získání deformovaného obrazu světa, který se od skutečného značně odlišuje. I nestoprocentní podobnost je ale vítaná; sta procent se zřejmě nepodaří dosáhnout nikdy, a v mnoha případech i nedokonalé porozumění funkce k provozu zcela dostačuje. Skutečnost se mění kontinuálně a komplexně, zatímco definice postihuje její děje většinou pouze v určitém omezeném časovém úseku. Matematický aparát a měřící technika sice dokáží předvídat a sledovat reakce v průběhu celého jejich trvání, ale to už nemá s pojmy moc co dělat. Definice, výraz, slovo vytržené z kontextu, trčí němě, osamoceně; dá se snadno zneužít přiřazením jinam, na místo jen o odstín odlišné.

To, že některý poznatek patří zdánlivě nebo dokonce fakticky do více přihrádek, může vést k mnohačetným omylům, nastražovaným někdy záměrně. Ve vědě to může vyvolat potřebu současného studia několika specializací. V obecné, ne příliš odpovědné rovině, může vyústit do známých výroků typu: „Když slyším slovo sýr, nemohu si nevzpomenout na svoji cestu do Holandska, při které jsem …“ atd. To, co pouze čouhalo z přihrádky, nám ji snadno pomohlo otevřít celou.
Prožitku tak nedovolujeme ožít; okamžitě k němu přiřazujeme asociace, které vzápětí přivádějí další, až se mysl zcela zahltí odtažitými dojmy. Celkový dojem se skutečnosti vzdálí.

Tento zdánlivě složitý děj lze sledovat dost často v praxi jako předjímání. Jen málokdo dokáže v běžném hovoru klidně sledovat to, co mu někdo vypráví. Je běžné, že mu skáče do řeči, a předem se domýšleje co chce vypravěč sdělit odpovídá na dosud nevyřčené. A to často s vítězným úsměvem jako důkazem vlastní skvělé schopnosti předvídat a domýšlet se.

Taková vlastnost není zcela zavrženíhodná. Svědčí o tom, že její nositel prožívá vše, čím prochází, s vášnivým zaujetím, což ho občas přivede k tomu, že některým jevům přičítá mnohem větší význam, než ve skutečnosti mají. Jde pouze o vášnivost ubírající se nesprávným směrem. Snaha o skutečné poznání musí začít zbavováním se pojmů a nevytvářením dalších. To se nepodaří bez nevášnivosti. Nevášnivost není lhostejnost. Je to snaha rozpoznat u věcí a jevů pouze tu vlastnost, kterou mají, a ne takovou, kterou bychom si přáli aby měly.

Kdo nové poznatky ohraničuje a jejich vlastnosti staví navzájem proti sobě, vytrhuje je z jejich souvislostí a izoluje je. Tím se vzdává role pozorovatele a dobrovolně se stává nerozlišujícím spotřebitelem.

Autor: František Benda, Foto: Internet