Důchodce a duchovní život – Pokora

Autor článku: František Benda Pokora předpokládá existenci nějakého řádu, který je nadřazen našemu chování, ale o kterém nic nevíme. Pouze se domníváme jak by měl vypadat, abychom se mu pak rádi přizpůsobili.

Přirozenou vlastností člověka je snaha rozvíjet svou činnost. To má za následek rozšíření vztahů a nejrůznějších vazeb, z čehož vznikají další vázanosti, mnohdy těžko zvládnutelné nebo udržitelné v mezích obecných zvyklostí nebo dokonce i morálky. Takové dění onen nejvyšší, námi předpokládaný řád jistě neobsahuje. Proto se raději domníváme, že naše chování by mělo být nasměrováno k omezování vlastní vůle, k pokoře a k nevyhledávání stále nových dobrodružství a vazeb.

Pokud by se stalo, že naše přání a snahy jsou upřílišněné, pak je úsilí o jejich omezování jistě na místě. V případě, že již zavedená omezení se tomu řádu alespoň blíží nebo se mu dokonce podobají, ani tehdy by další omezení situaci jistě nezhoršilo.

Pokory není nikdy dost. Odevzdanost není lenost. Naopak je k ní potřeba vyvinout značné sebeovládání. Ať už daná situace láká, a my se jí musíme dobrovolně zřeknout, nebo se chová vyzývavě, a my přesto nesmíme odpovědět, v obou případech je nutno mít své emoce pod kontrolou a na udržení svého postavení v okolním prostředí musíme vynaložit určité úsilí. V běžném případě směřuje naše úsilí vně, vstříc okamžitým požadavkům, na které je třeba zareagovat. Na přeměnu poměrů vnitřních, tj. na kultivaci vlastního ega, je třeba vynaložit úsilí nemenší, snad někdy i větší. To proto, že vnější působení je vyžadováno nárazově, případ od případu, tedy možná někdy i s prodlevami, kdežto působit dovnitř je třeba trvale.

Pokora je předepisována všemožně hlavně jako požadavek náboženský. Z uvedeného hlediska však vystupuje spíš jako součást racionálního přístupu při kultivaci vlastního ega. To, ponecháno samo sobě, snadno volí při zpracovávání svého okolí agresivnější postupy, vnucujíc mu automaticky vlastní názor. To je oslepuje a snižuje možnost poznání. Pokora naopak zmirňuje jeho namyšlené předsudky, čímž brány poznání spíše pootvírá.

Hrozí ale nebezpečí, že se touha po pokorném přístupu v jednání přežene natolik, že se začne vymykat běžnému a přijatému způsobu života. S tím se často setkáváme v životopisech svatých, kteří takové myšlení pokládali za nejsnadnější přístup k navázání intimního vztahu s Bohem. Jejich pokora mnohdy hraničí až se sebepohrdáním, kdy sebe považují za nic, nebo za posledního z posledních. Takový postoj je na místě pro ty, kdo se zcela vzdávají světa, a buď zjevně nebo skrytě odcházejí ze zmatků tohoto světa a snaží se ukrýt v hlubinách svého duchovního nazírání. To pro běžného člověka není. O takovou výzbroj proti svému egu příliš nestojí. Běžně vystačí se stupněm pokory, o kterém cítí, že ho ochraňuje před nebezpečím přezírání a sebepýchy.

Opravdová pokora je natolik silná, že dokáže prorazit i hradby obklopující ji nedůvěry a přesvědčí okolí o opravdovosti svých úmyslů. Musí být ale produchovnělá, nikoli chápaná jako pouhý nástroj. „Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do království nebeského“ (Mat. 7,21). „Proč mne oslovujete Pane, Pane, a nečiníte, co říkám?“ (Luk. 6,46).
Ti, kteří o nějakou pokoru nijak zvlášť neusilují, v ní vidí spíš neprůbojnost či dokonce bázlivost. V lidském podvědomí je velice dobře uložena zkušenost, jak se dá pokora druhými velice snadno zneužít, což je její stinná stránka.

Mnohé mravoučné příběhy, vyprávěné v nejrůznějších dobách na rozličných místech se zmiňují o moudrých mužích, kteří byvše násilníky připraveni o to málo, co vlastnili, místo aby vzkypěli spravedlivým hněvem a dožadovali se nápravy, snažili se vetřelci nabídnout ještě něco navíc, jenom aby si jejich mysl v této vypjaté chvíli udržela klid, a nepřekývla na druhou stranu do nějaké nekontrolovatelné polohy. Neodporovat zlu je považováno za obzvlášť mocnou odrůdu pokory. Jednak je známkou značného sebeovládání, jednak dává možnost násilníkovi, aby si uvědomil dosah svého konání a obrátil se k dobrému. I takové případy byly zaznamenány, a staly se vděčným námětem pro literární zpracování.

Obdobným směrem míří výrok „Sloužím dobrovolně, proto jsem svobodný“. Je v něm nevynucená volba upřednostňování požadavku někoho jiného před případnými vlastními nároky. Je to další možnost pacifikace vlastního ega. Neodporovat je velká ctnost pouze v tom případě, kdy cítíme dostatečnou sílu k případnému odporu, ale nevyužijeme ji.

Pokora a sebeodevzdání, pokud probíhá v mezích kontroly vlastních emocí, snadno vyústí v pocit radosti či uspokojení. Tento pocit je velice blízký pocitu naplnění z tvůrčí práce, kdy se autor plně otevře vnitřním silám, které nechá volně proudit bez vlastního zasahování a vměšování. Jeho dílo je pak snadno vstřebatelné a pochopitelné každému, kdo se dokáže podobně otevřít a naladit na spřízněnou notu.

Od pokory se velice vzdaluje zdánlivá svoboda. Dalo by se sice mluvit i o svobodě být pokorným, ale bohužel častěji převládne představa, že svoboda je totožná se zvůlí. Nevázanost neosvobozuje; naopak vytváří a utužuje pouta. Pokora v žádném případě neznamená schvalování jakékoliv špatnosti. Spíš se sklání před řádem, ve který za vším poznaným chaosem doufá.

Autor: František Benda, Foto: Ladislav Kubesa