Důchodce a duchovní život – Pokora 2

Autor článku: František Benda Pokora, pokořit se a žít pokorným životem – to nejsou výrazy, které by se zdály slučovat s myšlením a chováním moderního člověka. Pro vládnoucí režimy by to bylo samozřejmě výhodné; usnadňuje to vládnutí, a historie poučuje jak často se to osvědčilo.

Je ale rozdíl mezi pokorou vnucenou odkudsi shora a pokorou dobrovolnou, která má působit proti hmotné připoutanosti, chápané jako překážka na duchovní cestě.

Do výzbroje pro praktické chování běžné společnosti pokora příliš nepatří. Tomu, kdo ji vyznává, sice může přinést pocit zadostiučinění, ale na vrchol slávy mu sotva pomůže. Tam jsou spíš potřeba břitká slo-va a ostré lokty.
Kdo se rozhodne pro pokoru ve svém chování, dělá to spíš proto, že se dobrovolně vzdává všeho, k čemu by mu mohla dopomoci přidrzlost, neboť hloubku a obohacení života nachází někde jinde. Život se tím nemusí zcela zkomplikovat, ale k žádnému bouřlivému rozvoji to rozhodně nepovede. O to ale ti pokojní ani příliš nestojí.
Pozornost pokorných se spíš zaměřuje dovnitř sebe, na vznik a rozvoj vlastních myšlenek, neboť cítí, že odtud přichází možné nebezpečí. I v skromných a chudých (tím spíše pak v bohatých) podmínkách vznikají touhy po rozvoji některého směru, zaměřeného na hmotnou prosperitu. Připomíná se srovnání žebráka, který lačně přepočítává svých pár penízků, s králem, který nelpí ani na svém bohatství, ani na postavení. Král může ovšem mnohé obětovat a přitom mu ještě dost zbyde. Ztratí-li žebrák i to málo, co vlastní, nezbude mu pak už vůbec nic.

Jde spíš o postoj, o zaměření. V jakékoliv situaci či postavení lze zvážit, je-li uvažovaný další krok skutečně nutný, nepovede-li ke zbytečnému rozšíření teritoria, které bude následně nutno obtížně obhospodařovat. Něco ovšem ke spravování i při vší skromnosti vždy zůstane, neboť si nemůžeme v současné společnosti dovolit žít nuzně odění a v chatrči.

Nicméně se najdou lidé, kteří se k takovému kroku odhodlají. Pak musí ovšem řešit dilema, zda žít tam nebo zde. Obě možnosti obsahují různá úskalí.
Např. v Indii se vyskytli jedinci, kteří šli ve svém odříkání tak daleko, že se vzdali co největšího množství vazeb, jež je poutaly ke světu. Znamenalo to, že tak zvaně odešli do bezdomoví, čili se potulovali po zemi bez zjevného cíle. (Platilo dokonce, že se na stejném místě nesměli zdržet víc než tři dny, aby nevznikly vazby). Vzdávali se tím svého postavení ve společnosti a v rodině, a dokonce i svého jména. Jejich majetek se scvrknul na nejnutnější šat, poutnickou hůl a žebrací misku. I k těm ale mohly existovat majetnické vztahy.

K pokoře patří nejen odevzdávání se osudu a vzdání se co největ-šího množství potřeb, ale také služba buď bližním nebo nějaké myšlence. I na tomto poli se musíme vzdát mnohého, co považujeme za důležitou součást vlastní osobnosti. Sloužit znamená dělat to, co je za daných okolností třeba, a ne pouze to, co se nám právě líbí, co je naším koníčkem, za co jsme placeni nebo co vyhovuje naší samolibosti.

Je ale otázka, kdo přispívá celkovému rozvoji více: ti, kteří se všeho vzdají, nebo snad ti, kteří se snaží rozumně hospodařit se svěřenou hřivnou a všeobecně pomáhat.
Svět nabízí možnosti obě. Vzdát se všeho přináší bezesporu jedinci nesmírný morální zisk. Může se sice rozhodnout rozdat svůj majetek – potřebných je ale tolik, že se na jednotlivce vlastně ani moc nedostane, a na nadšeného mecenáše čeká za rohem žebrácká hůl. I když tento stav právě mnohé láká, není jisté, přinese-li jim dokonalé uspokojení.
Perspektiva hospodaření se svěřenou hřivnou se zdá vítanější a úspěšnější. Je to ale hra s ohněm, neboť probíhá neustále v nejtěs-nější blízkosti různých svodů, a ďábel se, jak známo, rád – a přečasto úspěšně – převléká za boha, aby zlákal bláhovou lidskou dušičku. Podobné svody poustevník nezná, i když ani jeho život není prost pokušení. I k němu si potměšilý ďáblík dokáže najít cestu.

Některé hodnoty je nutno brát vážně a bránit je ze všech sil. Nelze vše rozdat a následkem toho umírat hlady. Pak by bylo nutno obrátit se do sociální oblasti a spoléhat na cizí lidi. Buddha i Kristus podle našich současných měřítek byli vlastně bezdomovci a celý život žebrali. Nemít z jejich hlediska hříšné zázemí, brzy by neměli komu kázat.

Šlo tedy spíš o svéráznou výměnu. Každý nabízel to, čeho měl přebytek a co ten druhý nutně potřeboval. Duchovní slovo za potravu. Tyto dva světy dodnes fungují vedle sebe a vyrovnat se s nimi musí nejen společenské skupiny, ale dokonce každý sám ve své mysli. Kdo nemůže nic nabídnout, nesmí také nic žádat. Ani ten, kdo něco nabídnout může, nesmí za to nic požadovat, neboť pak by se snažil sklízet ovoce svých činů, což by bylo myšlence pokory zcela vzdálené. Není žádná zásluha v tom sklízet pochvalu nebo vděčnost za činnost, která nám přináší potěšení.

Jestliže někdo touží po duševním uspokojení, snadno zjistí, že je spíš dosažitelné vzdáváním se a oprošťováním se, než rozšiřováním hmotných statků. Vzdej se všeho a nalezneš vše. Tím ale přehodíš vý-hybku a tvůj vlak se záhy ocitne ve zcela jiné krajině než na kterou jsi zvyklý. Pokora není ani lenost ani neschopnost. Naopak: vyžaduje neustálé uvědomění, trvalé soustředění. Rozdíl je v tom, že hmotné starosti směřují vně, kdežto pokora dovnitř. Teprve naprostá podrobenost přináší svobodu. Jinak se život potácí od závislosti k závislosti. Odevzdání je pak formou sebekontroly. Sloužím dobrovolně, proto jsem svobodný.

Autor: František Benda, Foto: Ladislav Kubesa