Když se nula k nule přidá, jednička z toho určitě nebude

Autor článku: Irena Fuchsová Jak moc vás změnilo to, že jste slavná, ptá se v novinovém rozhovoru redaktorka mladé herečky, kterou podle fotografie neznám, protože nekoukám na seriály.

A mladá herečka jí skromně oponuje, že ji tedy sláva opravdu, ale opravdu nijak nepoznamenala, že si hlídá, aby nezpychla, a že i její kamarádi mají za úkol hlídat, aby ji sláva nezměnila…

S povzdechem otáčím stránku, říkám si, škoda papíru a trnu, aby na mě z dalších stránek nevyjukla další, zaručeně velká celebrita z našeho českého rybníku…

V podstatě bych tenhle blog psát nemusela, stačilo by, kdybych napsala smutné konstatování jistého starého herce, které jsem od něho slyšela před několika lety, a které je natolik trefné, že jsem ho dala na první stránku své knihy, Když divadlo sundá masku:

„Na malým glóbusu nejde do naší zemičky ani zapíchnout špendlík, jak je malá, ale voni si furt hrajou na to, že Hollywood po nich brečí…“

Určitě by to stačilo, ale musím pokračovat, páč mám kopřivku z toho, co jsem zažila dneska a musím se z toho odkopřivkovat, tj. vypsat.

Když jsem v roce 1968 nastoupila do kolínského divadla, kde jsem chtěla pracovat jako nápověda, dozvěděla jsem se, že nápověda půjde do důchodu za dva roky. Nevzdala jsem to, a dva roky jsem ráno uklízela hlediště a večer jsem byla v šatně nebo jsem uváděla. Celé dva roky jsem s úctou chodila kolem hereckých šaten a považovala jsem za čest, když jsem se s některými herci seznámila natolik, že jsme si začali tykat.

Tato moje přirozená úcta k herecké profesi, úcta k hercům, ve mně zůstala. Nezmenšila se, nezvětšila, prostě ve mně je.

Když byl umělecký soubor v kolínském divadle k 1. 1. 1993 zrušený, chvíli mi trvalo, než jsem se z nedobrovolného „rozvodu“ vzpamatovala, nicméně už v květnu 1994 jsem nastoupila jako nápověda do Činoherního klubu, kam z Kolína dojíždím stále.

Jsem tedy u divadla od roku 1968. A myslím si, že herce znám. Nejenom herce z oblasti, ale i herce z Činoherního klubu. A právě proto, že je znám, úpím s kopřivkou po celém těle, když čtu podobné rozhovory, a že jich je, panečku, že jich je, a pokaždé si říkám, dobře, jsou to mladé holky, jsou ještě blbé, mají pocit, když se mihnou v seriálu a pozná je pokladní v BILLE, že na ně v Hollywoodu čekají… Samozřejmě, že jsem si všimla, že podobně blbí jsou i mladí herci. Na jejich obranu ale musím říct, že jim redaktoři a redaktorky svými otázkami dobře nahrávají.

Když vás teď poznávají lidé na ulici, jak to snášíte?

Když vás zastaví policajti, pomůže vám, že vás poznají z televize?

Co je vám na vaší popularitě nepříjemné?

Bože…

Když vidím ty namyšlené ksichtíky v televizi a slyším v televizi výroky těchto ksichtíků, mám kopřivku nejenom po těle, já ji mám i v těle!

Nekamenujte mě, proboha! Nechte mě domluvit! Samozřejmě, že na tyhle pořady nekoukám! Proč bych na ně asi koukala, když z nich mám kopřivku? Ale stane se mi, při přepínání, že občas do nich “spadnu”, a chvíli mi trvá, než se z nich vyhrabu, nezapomeňte, že mám nohu po obrně…

Dlouho jsem si myslela, že je míček víc u ženských, ale dneska jsem učinila na vlastní oči a uši toto zjištění:

Když je míček u chlapů, tak tam tedy opravdu JE!

Byla jsem dneska v Praze na autogramiádě, kam mě pozval Klub sběratelů autogramů. Nádherná akce, perfektně zorganizovaná, nás, co jsme se podepisovali, bylo asi pětadvacet, a sběratelů kolem čtyř stovek, stáli v dlouhém hadu kolem stolů, kde jsme seděli, podepisovalo se, fotografovalo, povídalo, a najednou, skoro hodinu po začátku, začal někdo od mikrofonu mluvit.

Byl to mladý muž, evidentně potěšený spoustou lidí před sebou, kynul jim s úsměvem, a omlouval se, že dorazil až teď, ale že měl včera generálku na dnešní Českou Miss, a že šel spát pozdě, ale teď je konečně tady a těší se na podepisování a… a pak padla perla!

Děkuju, že jste počkali!

V tu chvíli jsem se osypala. Strašně.

Když jsem jela po dalších dvou hodinách do Kolína, drbala jsem se všude! Naštěstí jsem seděla v kupé sama. Na nádraží jsem si vzala taxi, doma jsem šla hned k počítači a za tu dobu, co tohle píšu, kopřivka skoro zmizela…

Zdroj:
Je jaka je – CRo 2 – Praha
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://fuchsova.blog.ona.idnes.cz/