Důchodce a duchovní život – Pokora 3

Autor článku: František Benda Pokora je stav mysli, který určuje, jakým způsobem se budou řešit nastávající události. Ty probíhají podle nějakého, nám neznámého plánu, takže není dost době možno se na ně – alespoň v podobnostech – předem připravit.

Jejich průběh připadá někdy chaotický, i když zkušenost ukazuje, že některé charismatické osobnosti dokáží – byť jenom na čas – běh dějin do jisté míry pozměnit. Také jedinci se někdy podaří zasáhnout do vlastního osudu a přizpůsobit jej současným požadavkům.

Dost záleží na tom, jakou mysl přijme představu o stavbě Všehomíra, a na tom, jestli přijme koncepci jakéhosi vyššího řízení buď duchovní bytostí nebo přírodní zákonitostí, nebo jestli se podobným úvahám prostě vzepře. I naprostá lhostejnost či nepochopení v tomto oboru jsou považovány za postoj, a to k duchovnímu chápání záporný.
Představa duchovního vedení je živným polem pro různé typy náboženství, která se snaží proniknout do tohoto problému. Takové vedení by bylo značně vzdálené jakékoliv přízemní existenci, takže alespoň částečně je pochopit by vyžadovalo značnou všestrannou námahu. S tím se žádná z církví netají, a hledají způsoby, jak tuto cestu všemožně usnadnit.
Kvůli značné vzdálenosti od duchovního vyvrcholení se všeobecně doporučuje omezit vázanost na cokoli přízemního, jakkoli to, co dennodenně prožíváme, se zdá jedinou a nevyvratitelnou skutečností. Skutečností, která bez výběru přináší vítězství i prohry, radosti i smutky.

Proti tomu se zdají být bezmocní i nejosvícenější hlasatelé duchovna. Kristus říká: Svody sice nutně přicházejí, ale běda tomu, skrze koho přijdou. Jóga svým učením o karmě napovídá, že vše dobré i zlé, co prožíváme, je pouze následek našich někdejších činů, táhnoucích se z pradávné minulosti. Výsled-kem by měl být svérázný pocit uspokojení, že současný trest smývá některý z našich někdejších prohřešků, a také snaha uvarovat se čehokoli, co by bylo zase nutno někdy v budoucnu obtížně odčiňovat. Největší pragmatik je v tomto směru Buddha: situace je taková, jaká je, a nejpřednějším úkolem je dosáhnout a za-chovat klid mysli.

Klid mysli je ostatně požadavek, objevující se buď přednostně nebo skrytě ve všech duchovních ná-vodech. Kristus přímo říká: Já jsem tichý a pokorného srdce – následujte mne. V józe je zase zakotvena tzv. santóša, tj. spokojenost za všech okolností. V Pataňdžaliho Jógasútře se přímo praví: Ze spokojenosti vzniká největší štěstí. A Buddhovo „wu“ , tj. bezúčelovost, jednoduchost, směřuje v podstatě k témuž cíli. Je to ostatně logické: máme-li si (alespoň po dobu meditačního cvičení) udržet klidnou, prázdnou mysl, nesmí do ní dolehnout nic z okolního, chaotického světa.

Pokora tedy není ani tak slabošské vzdání se jakýchkoliv vlastních oprávněných nároků, jako spíš projev silné vlastní vůle vzepřít se požadavkům živočišných nebo společenských naléhání a uzavřít se do tiché cely vlastního soustředění.

Životní zkušenost ukazuje, že řada starých lidí, kteří prošli mnohdy namáhavým nebo i bouřlivým životem, se ve vyšším věku dopracovala k jakémusi vyrovnání, a to bez ohledu na to, k jakému vyznání (případně jestli vůbec k nějakému) se předtím hlásili. Dokonce i ty zážitky, které se jim kdysi při čerstvém prožívání zdály tragické, při zpětném hodnocení považují za prospěšné nebo aspoň poučné. Filosofovat není nutné, stačí uvědoměle prožívat.
Z mocenského postavení lze samozřejmě pokory podřízených snadno zneužívat, stejně jako ostatně čehokoli jiného. Zde ale platí ono Kristovo: „Běda tomu…“, stejně jako memento neúprosnosti karmické odplaty. Výběr je na nás.

Je zcela zjevné, že pokorný postoj nepřináší v dravém světě žádné viditelné výhody. Však toho také různí mocipáni náležitě využívají. Úspěch pokory není vnější, nýbrž vnitřní. Klidné, rozvážné jednání, nevynucované touhou po osobním nebo okamžitém zisku se nutně odrazí ve svém výsledku. Místo rozči-lování je blíže k harmonii. V poslední době se několikrát vyskytlo svědectví z několika klášterů, kde podá-vají snadný a zaručený návod na dosažení vnitřní pohody: neustále se usmívat. Jsme tu zase u pokory – není žádný problém si to vyzkoušet.
Ani pokoru ovšem nelze přehánět. Do nejhlubších podrobností může zajít pouze ten, kdo nemá ani závazky, ani povinnosti. Kdo odpovídá za svou rodinu, za své bližní nebo za chod nějakého podniku, sám může žít velice skromně, ale navenek musí plnit to, co od něj jeho postavení požaduje. Říká-li Kristus: Udeří-li tě kdos do pravé tváře, nastav mu i levou – ani zdaleka nás tím nenavádí abychom nepříteli ode-vzdali klíče od svého města a nechali ho svévolně plenit. Takové chování známe pouze z vyprávění o pokorných mniších, kteří ovšem žili osamoceně a v prostředí bez jakýchkoli požadavků a závazků. Hezky se to čte, ale jako příklad pro život to moc vhodné není.

Ke zvětšení sebekontroly spíš prospívají nabádání k doufání bez naděje nebo k práci bez touhy po ja-kémkoli ocenění. To jsou postoje, napomáhající k odstranění nitřních vazeb, zaměřené na dobro věci.
Nic nového pod sluncem, dalo by se říci. Kolik podobných návodů bylo již vysloveno, napsáno nebo hlásáno! Jde pouze o to, proniknout k podstatě výroků. Takže ještě jednou Kristus: kdo náš oči k vidění, viz; kdo máš uši k slyšení – slyš!

Autor: František Benda, Foto: Ladislav Kubesa