Důchodce a duchovní život – Pokusy a nezdary

Autor článku: František Benda Prvotní poznání zřejmě probíhalo metodou pokusů a nezdarů. Dokonce výzkumy v atomové fyzice byly kdysi přirovnávány k pří-padu letců, kteří – ve snaze poznat v noci nad jakým územím se nacházejí – shazují v určitých intervalech bomby, a podle toho, co pod nimi hoří, usuzují o povaze terénu.

Ve hmotné a posléze i vědecké oblasti je poznávání celkem snadné. Poznatky z něj získané umožňovaly a vylepšovaly každodenní život. Pokusy vylepšovat současnost tak byly stále častější. Postupně se předávaly, rozšiřovaly a zdokonalovaly, ale cesta jejich všeobec-ného rozšíření narážela na četné překážky, takže postupovala poměrně pomalu. Ne všichni lidé – dodnes! – jsou nakloněni jakékoliv novoty přebírat, natož je ještě dále vylepšovat. Tehdejší nechuť k praktickému prověřování již jednou získaného se nám dnes zdá zce-la nepochopitelná. Nicméně trvalo ještě celé věky, než se stalo samozřejmou výzbrojí osamělých badatelů i vědeckých týmů.

Mnohem snadnější bylo filosofování. Jednak k tomu nebylo potřeba žádné předešlé průpravy, jednak bylo vlastně bez rizika. S obdobnou praxí se setkáváme i v současné době. Když předpoklady právě nevyjdou, nic se vlastně nestane. I tak se ale v této oblasti dosáhlo pozoruhodných výsledků. Řekové např. již ve 4. stol. př. Kr. vydedukovali a Demokritos publikoval přesvědčení, že hmota se skládá z velmi malých, dále již nedělitelných částeček (řecky atomos = nerozřezatelný). Podobně Herakleitos (500 let př. Kr.) vyslovil své slavné „panta rhei“ – vše plyne, tzn. že ve všem jsou protiklady, vedoucí k neustálé změně. Tím byl vlastně dán podnět k dialektickému myšlení. Oba tyto výroky se pak v naší době staly základem moderní vědy.

Odklon od filosofie k náboženskému dogmatismu bohužel nevedl do duchovní oblasti, nýbrž do oblasti sice spřízněné, ale velice zpátečnické, totiž k náboženské neústupnosti. Evropa se na několik set let – co se týče vědeckého pokroku – odmlčela a ponořila se do bigotní samoúčelnosti.
Teprve v současných desetiletích se přichází na to, že rozhodně není ve prospěch poznání zavírat oči před výdobytky jiných oblastí než je ta naše oblíbená, že jiní lidé, kteří věří v něco jiného, také mohou mít pravdu. Moudrý ví, že se může poučit všude, a opravdu toho prakticky využívá. Přísloví mluví o „zlatě v blátě cest“, a Kristus opakuje: „Kdo máš oči k vidění, viz.“

Člověk je podle všeobecné víry tvor společenský, a údajně mu vyčlenění z rodiny, kmene či státu škodí. Zkušenost ale ukazuje, že jakkoli mnozí naši exulanti skutečně velice trpěli odloučením od své vlasti, jiní – jak je známo – se v cizině docela slušně etablovali a na návrat domů už ani nepomýšlejí. Z Indie je naproti tomu dochovalo mnoho případů, kdy někteří jedinci nejen že zcela dobrovolně odcházeli do naprosté samoty daleko od lidí (to se ostatně dělo v jiných částech světa také), ale někteří se dokonce nechali přímo zazdít v malé prostoře, kde v naprosté tmě a při skromném jídle trávili dny a noci při speciálních meditacích pod vedením zkušeného učitele-gurua. Údajně tak získávali mimořádné síly. Když nic jiného, svědčí to alespoň o tom, že nejen cesta regulace myšlenek, ale dokonce i odvracení se od nich není zcela nemožné a neproduktivní. Ti lidé nebyli šílení; je pravda, že byli vychováni v určité, nám cizí tradici, ale rozhodně prokázali pevné rozhodnutí a nebývalou vytrvalost. To jsou oblasti, do kterých věda se svým logickým myšlením vstoupit nemůže, a jednotlivci jsou proto odkázáni na soukromý postup: pokus – ne-zdar.

V této souvislosti se nedá ani dost dobře mluvit o zkušenosti, která by případně z podobných přístupů vyplývala. Zkušenost získáváme pouze o tom, co se nepovedlo, takže se to nevyplatí znovu opakovat. To, co se povede, může v sobě nést prvek náhody; mezi pracovníky výzkumu se traduje, že nově navržený postup, který se osvědčí hned napoprvé, je velice podezřelý. Určitě v sobě skrývá nějaký zádrhel, jenomže se zatím neví jaký. A může trvat dokonce velice dlouho, než bude objeven. Každopádně to, co se povedlo, nabízí další možnosti k rozvinutí zkoumaného problému, a to opět nemůže vést jinudy než cestou pokusu a nezdaru.

Každá nová myšlenka připomíná vlnu, která se od místa svého vzniku šíří okamžitě do všech stran. Všechny její částečky mohou přitom být chápány jako základ nového vlnění, které se bude šířit úplně stejným způsobem, a to samozřejmě také do všech stran. Pokud taková vlna narazí na překážku, roztříští se na ní a zanikne. Nestojí-li jí naopak v cestě nic, postupuje nerušeně dál, ovšem na své cestě pozvolna slábne, až konečně zanikne. V obou případech by byl pro další vznik a šíření vlny potřebný nějaký impuls, kterým by se celé divadlo znovu opakovalo. Nepřijde-li takový impuls, hladina se ustálí, vyrovná, a zůstává pouze potenciálně připravená pro další podněty. Tento potenciál ovšem nepředstavuje zničení všech možností. I on má své specifické zákonitosti, které jsou ale zřejmé pouze tím více, čím klidnější tato hladina je.

Také ke zklidnění myšlenek je potřeba mnohem větší energie a úsilí než k ponechání jejich volného průběhu. Zvlňování mysli probíhá samovolně, neboť se počítá k základním vlastnostem živé hmoty. Rozvoj myšlenek je preferován také z toho důvodu, že většinou vede ke zpříjemnění běžného života. A rozhodně k němu není třeba žádné předběžné vzdělání. Zvládne je prostě hned napoprvé každý. Zklidňování je naopak spojeno s obtížnými praktikami, které se zdánlivě staví proti životu. Klid, nečinnost, chlad, ticho, samota, půst – nic z toho běžného člověka nevábí. Proto při zdůvodňování potřebnosti takového postupu bývají na řadě otázky: co (dělat), proč (to dělat), jak (si při tom počínat) a případně i zájem o výsledky, jsou-li při tom jaké. To všechno vytváří metodu, která je zcela odlišná od metod různých kursů na výuku zcela praktických dovedností.

Navzdory zjevným přednostem má věda i své slabiny. Nikdy nedokáže nahradit představu Boží pomoci v případech, kdy člověk propadá stesku, úzkosti nebo zoufalství. Duchovní směry naopak nabízejí takovou pomoc v nebývalé míře. Její mechanismus se sice nedá logicky zdůvodnit, ale je odjakživa ve veliké vážnosti, neboť je nesčíslněkrát prověřená.
Nezkušenému člověku tedy vlastně nezbývá nic jiného, než hledat svou cestu, zkoušet a podle dosažených výsledků buď na ní setrvat nebo si hledat něco jiného.

Autor: František Benda, Foto: Ladislav Kubesa