Když se ženy domluví 3

Autor článku: Irena Fuchsová TAMHLETA. Jednou před spaním mě Mrazík něžně žďuchl kolenem do zad. „Jeskyňko, co budeš dávat letos na balkon?“ Rozloučila jsem se s knížkou, kterou jsem chtěla dnes večer dočíst, položila ji na noční stolek, zhasla lampičku a otočila se k němu.

„Muškáty určitě ne, Mrazíku. Když si vzpomenu, jak mi na ně seshora házeli vajgly! Nebo jak na ně spadla plínka?! Pamatuješ? Nevím, čí byla, ale že mi zlomila pět nejhezčích muškátů, to vím ještě dneska!“
Přitulila jsem se k Mrazíkovi a rukou mu pomalu sjížděla po břiše dolů. Zbytečně. Místo erotomana vedle mě ležel ekonom.
„Když nebudeš letos dávat muškáty, tak to tě balkon nebude tolik stát, viď, Jeskyňko?“
„To tedy ne!“ Ohradila jsem se rychle a ruka mi sjela níž. Já z tebe to tvý skrblictví rychle dostanu!
„To se velice mýlíš, můj milý Mrazíku! Naopak, abys věděl! Naopak! Letos mě to bude stát ještě víc! Protože letos chci dát do truhlíku zvlášť odolné květinky, víš? Květinky, které přežijí vajgly, plínky, i to, že je nějaký dobrodinec zase postříká barvou… rozumíííš?“
Něžně jsem přejela svými dlouhými nehty po jeho čím dál delším přirození a můj ekonom začal konečně měnit barvu.
„Rozumím… rozumím, Jeskyňko… jak já ti rozumím…“
Otočil se na bok a zajel mi rukou pod noční košilku. Nosím ji jenom proto, aby měl pod co zajíždět a on to dobře věděl. Pak si mě k sobě přitáhl.
„Tak ty budeš letos dávat na balkon odolné květinky? Odolné květinky, které si to s našimi sousedy prasaty dojdou rovnou vyřídit samy?“
„Přesně tak, Mrazíku! Jenomže takové zvlášť odolné květinky stojí hodně penízků a ty já nemám, ostatně, jako vždycky… Mrazíku…“
„Musíš se snažit, Jeskyňko… a budeš mít takový balkon, že všem babám na sídlišti vyrazíš dech!“
A lup ho! Dech vyrazil on mně! Ani nevím jak, ležela jsem na něm. Jeho penis se mi snažil prorazit záda a já se mám prej snažit! To se lehce řekne, ale jak?
Nicméně jsem se v mezích možností snažila a řeknu vám, stálo to za to!
Za měsíc byl můj balkon rajská zahrádka. Jako každý rok, i letos se stal mojí ranní a večerní vášní. Jako každý rok, i letos Mrazík žárlil. Balkon mu jeho Jeskyňku kradl. Ale co mohl dělat?
A tak moji vášeň chytře podporoval. Náš balkon měl dřevěné obložení, a protože tam odnikud nebylo vidět, vyrobil Mrazík úzkou, dřevěnou palandičku, na kterou jsem dávala květináče, když pršelo, nebo jsem si na ni lehala nahá a opalovala se. Mrazík si lehl na válendu v obýváku a přimhouřenýma očima mě pozoroval a čekal, až se půjdu do koupelny osvěžit sprchou…
Bylo to pikantní, ležet nahá několik metrů od lidí- bydlíme totiž v přízemí-, a ještě k tomu slyšet, jak moje kytičky obdivuje každý, kdo jde kolem.
„Podívej se, to je krásný balkon!“
„To je nádherných kytek!“
„A tamhle ta, co to je za kytku?“
No právě! Tamhle ta byla moje chlouba! Ale co to je, to věděl snad jenom bůh trhovců z našeho náměstí.
Ale musím od začátku. Když jsem balkon osazovala, držela jsem se přesně svého plánku. Ano, měla jsem plánek, kam která kytička přijde. To jinak nejde! Nemůžete osázet truhlíky frk mrk! Musíte vědět, s kým se jaká kytička snese, s kým ne, vědět, jestli má ráda hodně nebo málo sluníčka a také jak se má zalévat!
Ale chybička se do mého dokonalého plánku přece jenom vloudila.
Jednou jsem si všimla na trhu nového prodejce. Prodával spoustu zajímavých kytiček, které jsem nikdy před tím neviděla, natož abych o nich slyšela. Ten chlápek nebyl zrovna typ, který se vybavuje se ženskými, a když jsem mu ukázala na tamhle tu a zeptala se ho, jestli se hodí na balkon, kývl. Zeptala jsem se ho, jestli hezky kvete a on zase kývl. Kývl i na to, jestli má ráda sluníčko a tak jsem si jednu tamhle tu vzala a odpochodovala s ní domů.
Dala jsem ji do truhlíku, který byl uprostřed balkonu, a udělala jsem dobře.
Tamhle ta vypadala jako muškát, begonie a fuchsie dohromady, ale byla větší, barevnější, odolnější a květy byly… byly prostě takové, že si jich každý všiml. Připadalo mi, že na mě koukají, jako by mě chtěly sníst. Fakt. Masožravky!
Když jsem tamhle tu zalévala, slyšela jsem, jak si libuje! Pila jako miminko! Byla bezedná! A mlaskala! Vážně mlaskala! Tamhle ta byla prostě moje sladká, miminčí masožravka.
Jednoho krásného letního dne jsem byla doma sama. Mrazík byl týden na služební cestě a já ho čekala až večer. Rozložila jsem se na balkoně. Na dřevěnou lavici jsem dala polštářek, klekla si na něj, opřela se vedle své masožravky a klevetila se sousedy, kteří vycházeli a vcházeli do domu.
Bouchnutí dveří v bytě jsem sice zaslechla, ale myslela jsem si, že to byl průvan. Jo, pěknej průvan…
Když mi Mrazík zajel rukou pod šaty, vyjekla jsem. Neměla jsem totiž kalhotky! Bylo vedro k zalknutí, já sama doma, nikoho jsem nečekala, nikam jsem nešla, tak na co kalhotky?
V tu chvíli se pod balkonem zastavila sousedka s dítětem.
„A čím hnojíte tu krásu, mladá paní?“
Mrazík se uvelebil na lavici pode mě, jednou rukou mi roztahoval nohy, druhou rukou mě držel pevně za boky a tlačil si mě na sebe takovým způsobem, že i kdybych chtěla, odejít jsem nemohla… ale kdo by chtěl…
No páni!
Snažila jsem se sousedce odpovědět, protože pořád stála s hubou otevřenou a čekala, co řeknu.
„Hnojím… ÁÁÁÁ!“
Už jsem ho tam měla! Až u pupíku! No, páni! No, páni! Ježíši, Mrazíku! Co to se mnou děláš?!
„Á Á Á? Jako ten autobazar? Á Á Á? Tak se to hnojivo jmenuje?“
Sousedku otázka hnojení opravdu zajímala. Ježíši, ježíši, ať už jde! Přisedla jsem na Mrazíka a ten zaúpěl slastí.
„Semenem… hnojím semenem…“ Vypravila jsem ze sebe a měla v hlavě vygumováno. Co to říkám? Jakým semenem?! Představa Mrazíkova semene, které týden čekalo, až do mě bude vstříknutý, byla tak silná, že se mi drala i na jazyk!
Mrazík si dal pod sebe polštářek, takže byl ve mně nejvíc, jak kdy pamatuju! Stahoval mě na sebe a od sebe a mně nezbylo, než se pevně držet zábradlí, zaklíněná vedle truhlíku s masožravkou a zaklíněná do Mrazíka.
„Semenem? A jakým semenem, prosím vás? To jsem ještě neslyšela!“ Sousedka se podivovala a zvedla dítě k truhlíkům.
„Podívej se, Slávečku, na ty krásné kytičky! Podívej se!“
Mrazík mě chytil za prsa, drtil je a dole se dostával tam, kde to určitě ještě neznal, cestovatel jeden!
„Ne semenem! Hnojivem!“ Vyrážela jsem s námahou ze sebe. „Hnojivem, které je dobré na klíčení… na semínka…!“
Ne. Už jsem nemohla. A teď přišla pod balkon druhá sousedka s manželem!
„To je krása, viď, Lojzíku?“
„Kytička mezi kytičkama!“ Soused si neodpustil lichotku a Mrazík přirazil.
„Áááááá!“
Vyjekla jsem a zatřepala rukou, jakože jsem se o něco píchla.
„Teď se zrovna paní ptám, čím to hnojí!“
Sklonila jsem hlavu k masožravce, abych se trochu schovala. Měla jsem pocit, že shořím! Dosedala jsem na Mrazíka s pocitem, že se mi břicho roztrhne vařící slastí, cítila jsem jeho ruce všude dole a jeho penis mi připadal jako obrovská roura, kterou do mě vlévá kusy ohně…
„ÁÁÁÁÁÁÁ!“
Zatmění. Klesla jsem hlavou do masožravky. Ticho. Někdo křičel. Kdo to křičel? To já křičela? Ne. Já řvala!
„Mladá paní, co se vám stalo?“
„Pane Suchánek! Vlezte na ten balkon! Něco se jí stalo!“
„Nikam nelez, Lojzo! Ještě se jim tam něco ztratí a bude to na tobě!“
Zvedla jsem hlavu. Pod balkonem stálo asi dvacet sousedů!
Vytřeštěně jsem se na ně dívala. Mrazík se ve mně ještě držel, ale už bylo po všem.
Podívala jsem se na masožravku. Holčičko moje, pomoz mi! Zašklebila se na mě a já se vzpamatovala.
„Ta… ta… tahleta kytka… mě… mě… kousla!“
Pod balkonem to ztichlo. Dav sousedů čekal na vysvětlení. Tak do toho!
„To je masožravá kytka! Manžel ji dostal od kamaráda z Egypta! Podívejte se!“
Ukázala jsem jim ruce do červena otlačené, jak jsem se křečovitě držela zábradlí a truhlíku.
„Kousla! Fakt, kousla! Podívejte se! Kousla mě!“
Odtáhla jsem se do bezpečné vzdálenosti od masožravky i od sousedů.
„Měla byste jít k doktorovi… co když má v sobě nějakou nemoc?!“
„A nemůže se ta potvora vysemenit?“
Mrazík pode mnou zavyl.
„Kterej vůl to řek?! Krouman, ne? Jestli myslí mě, tak mu rozbiju hubu, šišounovi plešatýmu!“
A už si mě na sebe zase posazoval! Tak to prrrr, chlapečku! Prrrr!
„Jdu si to radši vyčistit kysličníkem!“ Usmála jsem se na sousedy a vycouvala do bezpečné vzdálenosti od Mrazíka. Sousedi se pomalu a neradi rozcházeli.
„Aby nám to nepokousalo děti!“
„Kdepak, člověk už neví, čeho se bát dřív! Jestli psů nebo kytek!“
„Na takový potvory by snad mělo bejt taky ňáký povolení, ne?“
„Měla by to vyhodit!“
„Kdepak, vyhodit! Spálit by se to mělo!“
„Z Egypta… nevědí co s penězma…“
Od toho dne jsem byla zapsaná v kronice našeho paneláku jako paní z přízemí, co ji pokousala masožravka z Egypta.
A moje krásná tamhle ta?
Když není na balkoně, trůní na čestném místě v naší ložnici a je… no, co vám mám povídat, je furt při chuti…

Zdroj:
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://fuchsova.blog.ona.idnes.cz/