Když se ženy domluví 4

Autor článku: Irena Fuchsová ERIKA. „Ty… Oldo… můžu se tě na něco zeptat?“ Zvědavě jsem se podíval na svého kolegu. Co z něj zase vyleze? Poslední dobou se do mě strefoval pořád.

Byl jsem dobrá oběť! Starý mládenec, který se nedávno nastěhoval do nového bytu a netají se tím, že se chce co nejdřív oženit a mít děti. Já vím, že na tom není nic špatného.
Akorát, že se zatím nemám s kým oženit a všichni to vědí.
Celá kancelář ztichla. Jarda si chvíli vychutnával pozornost a pak na mě ukázal.
„Ty seš přece hezkej kluk, Oldo! Vysokoškolák. S novým bytem. S dobrým místem. A jsi pořád ještě svobodný! Pozor! Nejsi rozvedený! Jsi svobodný! Je to tak?“
Usmál jsem se.
„Až na jednu věc se držíš faktů. Je pravda, že jsem vysokoškolák, mám byt a práci. A jsem svobodný. To jsou fakta. Ale že bych byl hezkej…“
„To víš, že seš hezkej, Oldo! Nedělej, že nemáš doma zrcadlo! A já se tě chci zeptat na něco, co souvisí s tím, že seš hezkej! Řekni mi, prosím tě, jedno. Jak to, že takovej hezkej kluk přitahuje samý výstavní ošklivky?“
Celá kancelář se rozchechtala a já, celý rudý, jsem se pokoušel smát s nimi. Co jiného jsem měl dělat? Jarda měl pravdu.
Všechno začalo před pár týdny, když jsme zapíjeli můj nový byt a já prohlásil, že se chci co nejdřív oženit! A už to jelo! Jako bych své kolegy slyšel! Hele, u nás je starej mládenec, strašně hodnej, chytrej, nepije, nekouří, je docela hezkej, peníze má, ale von snad ještě nikdy se žádnou vážně nechodil! Bydlel s rodiči, teď si koupil byt a chce se ženit!
A kdo se asi takové informace chytí, co myslíte? Miss Česko 2005 určitě ne…
Začaly se kolem mě motat osoby něžného pohlaví, které opravdu vypadaly, jako když je vypustí z panoptika, v tom má Jarda pravdu! Na jednu stranu jsem jejich zájem chápal. Říkaly si, vrána k vráně sedá. On je sám a my také. Dáme to tedy dohromady. Chce se přece oženit a my se chceme vdát!
Nejradši bych jim řekl, ano, to je pravda! Chci se oženit! Ale s krásnou ženskou a ne s příšerou z jezera Lochnes!
Myslel jsem, že jsme se zasmáli a tím to skončilo, ale Jarda otravoval dál.
„Máš pro to nějaké vysvětlení?“
Chtěl jsem být vtipný, ale nic mě nenapadlo. A tak jsem řekl pravdu.
„Mně se vždycky líbily krasavice, i když nejsem žádný zázrak. Mám doma zrcadlo. A krasavice se mi líbí i teď. Ale člověk je musí hledat! To je stejné, jako když rýžuješ zlato. Nejdřív musíš přebrat hromady špinavého písku, abys měl radost ze zlata! A já se zatím pořád ještě hrabu ve špinavém písku…“
Tomáš s vážnou tváří vstal od stolu a ukázal na mě. Tak ani on si nedá pokoj?
„Oldřichu, nevím, jak se bude Janě z osobního oddělení líbit, že ji nazýváš hromadou špinavýho písku!“
Všichni se znovu rozchechtali a já se zhrozil. Jana z osobního si na mě myslí také?! Byla sice štíhlá, měla hezkou tvářičku a příjemný hlas, ale oblékala se jako svoje hodně starší sestra…
Mávl jsem po nich rukou a šel si radši udělat kafe. Když jsem se vrátil, dali mi už pokoj.
Odpoledne jsem se šel podívat po lampičce na noční stolek. Nehledal jsem nic extravagantního, potřeboval jsem prostě lampičku. Nezařizoval jsem si byt definitivně, na to bude dost času, až budeme dva.
Procházel jsem dlouhým oddělením se svítidly a byl jsem vcelku spokojený. Proč bych nebyl? Je mi dvaatřicet, mám byt, vynikající džob a chodím si tady s plnou peněženkou! Můžu si koupit, co chci! Připadal jsem si jako milionář!
A najednou jsem si všiml, že na mě kouká nějaká dívka. Ale hned jsem se opravil. Ne! To nebyla nějaká dívka! To byla krasavice! Vysoká! Štíhlá! Dlouhé blonďaté vlasy stažené do uzlu! Pleť jako samet! Oči jako modré tůně!
Na sobě měla úzké černé kalhoty, bílou košili s rozhalenkou a černou koženou bundičku. Přes rameno červenou kabelku a na nohách červené lodičky na vysokých podpatcích.
V břiše se mi všechno stáhlo. A co se mi stáhlo v břiše, to zase jinde vylezlo…
Pořád na mě koukala. Pořád. Rychle jsem si zopakoval, čím jsem se před chvíli holedbal. Je mi dvaatřicet, mám byt, vynikající džob a chodím si tady s plnou peněženkou! Můžu si koupit, co chci! Můžu si koupit i tebe!
Usmál jsem se na ni. Usmála se také. A tak jsem si řekl, zubař je horší a vyrazil k ní.
„Jsem v koncích, slečno. Podíval jsem se na vás a úplně jsem zapomněl, proč jsem přišel. Nešla byste si někam sednout? Třeba si vzpomenu. A třeba taky ne…“
Rozesmála se, představili jsme se a za půl hodiny jsme seděli v baru, kde jsem to znal, protože jsme sem občas zašli po práci na skleničku.
Šatnářka byla bývalá kurva, která si chtěla po listopadu založit bordel, ale zkrachovala, tak mi to alespoň říkal Jarda, když jsem tu byl poprvé. A tahle dáma si teď znalecky prohlížela moji společnici. Uznale pokyvovala hlavou. Pak se podívala na mě a já o metr vyrostl! Tak silný pocit hrdosti jsem ještě v životě nezažil!
Erika byla nádherná! Byla jako anděl! Vyrazila dech i bordelmamá!
„Dojdu si na toaletu,“ řekla, když jsem jí pomohl sundat koženou bundičku a podal ji šatnářce.
„Jen jděte, drahoušku! Teď jsem to tam navoněla,“ usmála se na ni šatnářka, a když Erika zmizela, spiklenecky na mě mrkla. „To víte, důchod mám malej, tak jsem si k šatně vzala i hajzl! Voní to tam jako v nebi!“
Když se můj anděl vrátil z nebe, vešli jsme do baru. A jestli jsem byl do této chvíle hrdý a šťastný, tak teď jsem se málem hrdostí a štěstím roztrhl! V rohu totiž seděl Jarda a tři kolegové! Když jsme kolem nich procházeli, vychutnal jsem si je. Nezmohli se ani na pozdrav! Koukali na Eriku doslova s hubou otevřenou!
Schválně jsem ji posadil tak, aby na ni dobře viděli. Jen se kochejte, srabíci! Ještě dopoledne jste si ze mě dělali legraci a teď čumíte, co?
Chvíli jsme si povídali o všem možném, ale pak Erika řekla, že má hlad. Prý si chtěla koupit nějaké sušenky, protože tenhle měsíc nevystačila s penězi. A tak jsme si objednali večeři. Dali jsme si také aperitiv, ale Erika měla chuť na něco silnějšího a dala si mix s exotickým názvem. A potom ještě jeden. Když viděla, že na peníze nekoukám, došla si k baru a barman jí tam míchal něco speciálního.
„Oldřichu! Seš sám sobě jednička, vole!“
Zahučel mi do zad Jarda, když odcházel. Ve dveřích se na mě otočil a zvedl obdivně palec.
Co víc jsem si mohl přát? Když jsem si představil, jaké pozdvižení bude zítra v práci, tetelil jsem se štěstím. Vážně! Nepamatuju se, kdy jsem byl naposledy takhle šťastný.
„Víš, jak se to jmenuje? Sexy Bomba! Ochutnej,“ nabídla mi Erika pití, když se vrátila ke stolu s dalším mixem. Všichni po ní koukali! Úplně všichni! Chlapi ji svlékali pohledem a ženské ji zase rychle oblékaly! Trochu jsem se napil, ale bylo to moc sladké. Typické ženské pití! Limonáda! Ani se nedivím, že do sebe házela jeden za druhým.
Seděli jsme naproti sobě, já se topil v modrých očích, ona popíjela, povídali jsme si o dovolené, o tom, jak rádi spíme, co se nám líbí v televizi, a když nám přinesli jídlo, jedli jsme.
Já bych mluvil i při jídle, ale Erika mluvit nemohla! Jedla a jedla! Musela mít strašný hlad! Když jsem se jí zeptal, jestli chce ještě, chtěla!
Byla kouzelná! Říkal jsem si, když je přirozená při jídle, bude přirozená i v životě! Co víc si přát než přirozenou krásnou ženu?
Už jsem měl všechno naplánované. Budu s ní tady sedět co nejdéle a pak ji pozvu k sobě. Bydlím totiž za rohem! A ustelu si v obýváku! Eriku nechám v ložnici samotnou. Ať vidí, že to s ní myslím vážně! A ráno jí řeknu, že bych se o ni chtěl ve vší počestnosti ucházet! A za měsíc se zasnoubíme! A na jaře bude svatba! A příští Vánoce už budeme tři!
Ale pak se stalo něco, co mé plány změnilo.
Erika šla na toaletu. Když se vrátila, stoupla si k baru a čekala, až jí barman namíchá další pití. V tu chvíli se otevřely dveře a dovnitř nakoukla bordelmamá. Rozhlédla se a šla rovnou ke mně.
„Ta hezká slečna patří k vám, že jo?“ Ukázala na Eriku, opřenou u baru. Hrdě jsem přikývl. Zkrachovalá bordelmamá ke mně natáhla ruku.
„Dostanu stovku za hajzl! Ta kurva to tam zblila jako prase! Tohle ať si dělá v Perlovce! To je její rajon!“
Když jsem zaplatil a vyšel sám před bar, věděl jsem, co zítra udělám.
Půjdu na osobní oddělení za Janou, která je štíhlá, má hezkou tvářičku, příjemný hlas a obléká se jako svoje hodně starší sestra…

Zdroj:
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://fuchsova.blog.ona.idnes.cz/