Lékařské povolání není žádná romantika

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná Vzpomínám si, že jeden čas se prosazovala myšlenka – vybudovat systém rodinných lékařů. Není nic ideálnějšího, když lékař svůj okruh pacientů dobře zná a může jim radit nejen v otázkách zdraví, ale působit i v době, kdy je v rodině nesoulad, protože požívá důvěru.

Ale zřejmě takový lékař by měl být k podobnému fungování školen, protože by musel ovládat více oborů. Zdá se mi, když tak o tom přemýšlím, že medicína se dala trochu jiným směrem, než jak by bylo pro pacienty potřeba, a tak takové vztahy mezi lékařem a jeho pacienty se těžko vytvoří, pokud lékaři samotní nejsou vnitřně laděni na běžné lidské sebeprožívání a problémy, které v běžném životě člověka potkávají. Být tzv. rodinným přítelem více lidí je vyčerpávající, pokud na to není člověk připravený. Asi to bylo snadnější, když lidé obecně měli k sobě blízko a například patřili do jedné farnosti, kde se o ně staral pan farář a oni dokázali sdílet vzájemně svůj život. Dnes lidé k sobě blízko nemají a ani nemají valný zájem o druhé, třeba tak, aby si udělali čas, pohovořili s člověkem a dodali mu něco síly sami ze sebe. A je zvláštní, že čím je člověk silnější v kramflecích, tím více pociťuje potřebu po sblížení s někým, kdo mu opravdu porozumí a zbaví všech těch neurotických problémů, které nasbírá velmi brzy ve svých všedních dnech.

Jestli lidé očekávají altruistický přístup od právníků, lékařů nebo učitelů či jiných lidí, kteří hlouběji pronikají do jejich vlastního zázemí a „spravují“ jejich věci, pak se rozhodně mýlí. Ne, že by všichni právníci, učitelé, lékaři a podobná povolání byli jen cynici, toužící po penězích. To v žádném případě. Ale spíš si myslím, že k takovému přístupu nestačí jen mít povolání, ale i osobností nastavení, a to se získá výchovou a také dobrým příkladem od někoho, koho si vážíme a koho toužíme napodobovat a později i následovat. V duchu stále počítáme s tím, že ten, kdo se nás dotýká, ať naší fyzické nebo psychické stránky, má vyšší spiritualitu a vědomosti, kterými dokáže ovlivnit a zmírnit naše problémy, nebo se jich můžeme lépe zbavit. Jenomže, takoví lidé spíš patří do klasických románů než do běžného života a byli navíc vyformováni náboženskou etikou.

Pokora k nemoci a schopnost naslouchat

A to, podle mého názoru, musíme odlišovat, než začneme na nějakého doktora nadávat, že nám neposkytl „to navíc“ co jsme od něho vnitřně očekávali. Domnívám se, že je v medicíně tolik oborů, že málokterý lékař má takový vztah k přírodě a k duchovnímu sebeprožívání, aby z něho byl ten obětující se altruista, který má ten příkladný poměr k lidem a současně po vlastní osobnostní stránce byl takovým tím vzorem cností. Lidé dokáží zneužívat dobroty a laskavosti a lékaři si takových problémů ve své praxi užijí dost a dost, protože i oni něco od svých pacientů očekávají.

Neposlušní pacienti jsou riziko

Třeba je to pokora k situaci, do které se ten člověk, který se na něho obrátil, dostal. Porušování léčebného režimu anebo zanedbávání pokynů je pro lékaře velký problém, takový pacient ho dostává do rizika neúspěšné léčby na kterou si pak stěžuje a rozjíždí aféry, které poškozují nejen způsob léčení, ale také lékaře jako osobu v očích druhých lidí. Lékaři nemají dost času se zabývat umíněnými lidmi, kteří nenaslouchají jeho pokynům a současně nemají páky, aby donutili své pacienty se chovat tak, jak to vyžaduje jejich stav i nastolený léčebný režim, než formou zákona a následnou sankcí. V podstatě si mnoho lidí stejně dělá to, co sami uznají za vhodné a naslouchají svým známým, kteří mají „zkušenosti“ s léčením, vyměňují si mezi sebou léky a zkouší, jestli něco nezabere víc, než to, co jim jejich doktor předepsal. Mne takové chování udivuje, protože jednají proti sobě samým a myslí si, že přechytračí nemoc i svého zdravotníka. A lékař není nadřízený, ale spolupracovník v procesu uzdravování, protože nemá nic jiného po ruce, než svou vědu, a ta může ještě také selhat.

Vysvoboďme se z romantických představ

V době, kdy jsem pracovala ve zdravotnictví, jsem poznala hodně rozličných osobností a bylo jen pár těch, kteří byli tzv. lékaři od Boha. Ale to je u všech povolání stejné. Bolest, která doprovází nemoc, je něco mimořádného a člověk je také ve zvláštním psychickém stavu. Utrpení a strach ze smrti je velký stres a musí se zvládat i po psychické stránce. Soucit je sice potřebný, protože i lékař je jen člověk, který se může takových situací bát a vypořádává se s nimi po svém, ale současně je profesionál, který musí respektovat předpisy i pokyny, kterými je vázán konečně i ze zákona. A nyní jsme u toho! Medicínské právo je velmi složitá disciplína, která musí počítat i s rozměrem, který nelze právem regulovat. Jestliže se lékař dopustí jednání nebo chování, které neodpovídá nastaveným regulím profesionality, pak jedná za sebe jako člověk a je na úsudku, zda v tu chvíli profesionálně selhal nebo se zachoval nadstardním způsobem, který by se nemusel jinak očekávat od jiného, ale vedl k záchraně člověka. A to je už o etice, kterou nikdo ani v právu a v jistém ohledu ani v medicíně nemůže vynucovat. Ale rozhodně jsou lékaři takovým situacím vystavováni.

Je důležité, nyní v době reforem, zvažovat tyto citlivé body a vysvětlovat, čím je a není medicína, kým je a není lékař. Rozhodně to není jen poslání, ale také řemeslo, které musí každý doktor bezpodmínečně zvládnout a za to je placený, chválený a i někdy trestaný, pokud selže a způsobí zhoršení zdravotního stavu nebo smrt. A v této souvislosti musí i pacienti a vůbec lidé, přemýšlet, že oni především jsou odpovědni za své zdraví před obdobím, než se setkají se svým lékařem, který pak odpovídá za metodu stanovení diagnosy, za léčebný postup a medikamenty, které doporučí na základě svých znalostí zkušeností a možností. Nic víc v tom objektivně není. Subjektivně ale – všechno, co je od věků spojeno se zázrakem života …

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet