Nešťastný letní příběh 7

Autor článku: Blanka Rotreklová Pevně ale věřím, že se to napočtvrté již nevrátí a kočky budou v pořádku a konečně je budu moci zdravé dát dál, snad do dobrých rukou. Paradox by byl, kdyby zvíře vinou nového majitele pošlo.., což se mi už v minulém chovu stalo.

A taky budu muset už být jen bez koťat navždycky, i když nikdy neříkej nikdy a tato fobie mě třeba přejde po čase asi po dlouhém čase, po této zkušenosti, která se mi prostě z nějakého důvodu stát musela. Nebo bych jí byla ušetřena, kdyby lékař věděl..? Opravdu nevím ani nechci nikoho soudit, prostě to beru už jen jako svou vlastní docela velkou smůlu. A jen se s tímto doktorem velmi nerada potkávám, ale musím pro léky a očkování, protože autobusem to je pro mě velmi neschůdné, nepříjemné a drahé, ale co si u toho vytrpím za sebezapření… prostě musím, ta zvířata za nic nemohou a já se o ně postarat musím až do konce.

Snad tímto článkem, což není záměrem, neponičím lásku lidí ke zvířatům, chovatelům nevytvořím zbytečný strach, protože tohle se nestává každému, snad ani nezničím důvěru v lékaře, protože bez toho všeho by se nám o hodně hůř žilo. Jen Vám svěřuji svůj příběh, který vnímám, tak jak píši a který mě nemilosrdně potkal a pozastavil v žití života jako takového – naprosto běžného.

Dnes už taky vím, že budu asi protivná stárnoucí žena, která bude doktory jen otravovat, otravovat a otravovat, dokud nebude cítit, že je vše jak má být. Rozhodně nejsem hypochondr a k doktorům chodím až když teoreticky umírám, jinak se jim odjakživa vyhýbám, ale už se nenechám odbýt nikdy a nikým, protože na to pak doplatím jen já sama za svůj stud obtěžovat a nechat se jednoduše odbýt. Takhle to možná vyhovuje lékařům, ale pacientům určitě ne.

A co myslíte – jak dopadla kastrace? Ta byla naplánována, kamarád sehnal odvoz, vše objednáno, ale já jsem se stále nemohla v hloubi duše rozhodnout, ale večer jsem ulehala s tím, že na tento zákrok s kočkou půjdu, protože vše bude pohodlné a vyřešené, jak pro mne tak hlavně pro kočku. Ráno, když mě probudil budík, kočka leží přímo vedle mě u hlavy, to už neudělala několik týdnů, vždycky mě to hrozně potěší, mám ji opravdu hodně ráda, jak se říká, dostala se mi konkrétně tato bytost do srdíčka. A v tu chvíli mi to v hlavě přeskočilo a já přesně věděla jaké je mé rozhodnutí, v čemž jsem do té chvíle den za dnem hodinu za hodinou jen tápala a nevěděla čeho se chytnout, který hlas a odkud mi napoví, kde najdu tu správnou radu a to správné řešení. Přišel, odkud a jak nevím, ale ve zlomku vteřiny jsem věděla, že na kastraci se nejede, že vše půjde cestou přírodní, kočka porodí, ve všem ji pomůžu, její mláďata ať si sama vyseparuje jak to kočky dělají, už jí v tom bránit a krmit uměle nebudu, protože vím, že tentokrát jsou opravdu některá postižená na zdraví a dost závažně a že si snad třeba jen jedno nebo dvě nechá a ukojí je a vše spolu zase zvládneme. Nevím, jestli je to správné rozhodnutí, ale teď už věřím, že ano.

Jak vše dopadne, jak to zvládne, nevím, ale když vidím její velké břicho a jak by do něj řezali, jak by vše zničili, prostě nemůžu.. nejde to. Jen jsem ráda, že mi toto rozhodnutí přišlo do hlavy tak jistě a cítím, že takto to má být. Po vyléčení od koktidů se mi zdá v lepší formě, jakoby až teď začínala být taková hezčí, jak to bývá u březích koček, že se dostatkem jídla a mléka jakoby obalují a mají i milejší výraz, což konkrétně u mé kočky rozhodně není, protože její výraz je spíše odstrašující, působí jakoby naštvaně, zamračeně, i když to tak ve skutečnosti není. Je to dáno rasou a její jedinečností jako každého, každá kočka má jinou podobu, i když by to neznalý člověk nepochopil a nevidí to a připadnou mu stejné. V tom člověk asi musí žít.

A tak mne opustilo obrovské břemeno, protože není nic horšího než se nemoci rozhodnout, což trvalo tolik dlouhých dnů. Za necelé tři týdny by měla porodit a jak to vše dopadne, to netuším, ale mám silnou víru, že dobře, že rozhodně přežije, porodí dobře a já jsem zvědavá co v sobě nosí a mísí se strach se zvědavostí, poněvadž to množství chemie zanechalo určitě veliké následky. Těším se na ně, i když se bojím toho zlého, protože vím, že všechna nepřežijí a já se zase setkám se smrtí, i když jen s tou kočičí. Ale každý ji vnímáme jinak, pro někoho je to jen zvíře, pro někoho jen nepříjemné a hloupé zvíře, pro někoho je to lítostivá záležitost a někdo přesně ví, o čem tady píšu a jak to cítím já.
Neříkám, že to byl můj životní cíl starat se o kočky, chtěla bych žít, tak jak se žít ve středním věku má, ale nebylo mi dopřáno, a tak jsem se upnula ke kočkám, byla to náhoda, byl to osud a v dané chvíli mé dlouhodobé nemoci to bylo asi dobře, poněvadž mi pomohly tak, jak se pomoci, nebo spíše zachránit vůbec dá.

Dnes bych ale nechtěla už dokonce života žít jen pro kočky a s kočkami, chtěla bych samozřejmě víc a zkrátka žít zcela normálním běžným lidským životem, žádné zázraky, žádné úžasy, jen žít, pro někoho, s někým a být a cítit se šťastná a těšit se z každého dne a ne jej jen přežívat jak se dá, mít zaměstnání, a zkrátka jen žít. Jenže nevím jak na to. Snaha je věc jedna a štěstí věc druhá. Byly doby, kdy nebylo ani jedno, dnes chybí to důležité, bez čehož téměř nic nejde, právě to štěstí, alespoň kousek a na chvíli a já na ně i po tom všem čekám, jinak by se ani přežít nedalo.

Autor: Blanka Rotreklová, Foto: Internet