Procházka č.1

Autor článku: Eva Haltufová Jsem důchodce. Zpočátku jsem byl na tento stav hrdý a využíval jsem nově nabyté svobody z plných sil. Za našetřené peníze jsem trochu cestoval a věnoval se svým koníčkům, v poslední době se ale spíše věnuji doktorům, či lépe řečeno oni se věnují mně.

Ale ještě není tak nejhůř, musím se jen trochu šetřit, změnit jídelníček a chodit na pravidelné procházky. A tak se snažím si všechny ty rady vzít k srdci. Vypracoval jsem si jakýsi denní harmonogram v přesvědčení, že i život důchodcův má mít nějaký řád. Spím špatně a tak brzy ráno vstanu, lehce posnídám a vyrazím na procházku č. 1 to znamená ranní. Protože procházky jen tak mě moc neberou, procházka č. 1 má jasný cíl. Jsou jím noviny. Dojdu do PNS, koupím svoje noviny a kráčím zpět k domovu.

Ne jinak tomu bylo i dnes. Vykročil jsem do chladného rána. Jiné už to nebude, pomyslel jsem si, vždyť už je podzim. Nijak zvlášť naladěn jsem nebyl, čekal mě celkem nudný den a počasí taky nic moc, však máme zimu na krku. Jak výstižné. Všude bláto, spadané listí, chladno, šero, mlha za mnou, mlha přede mnou, prostě listopad. Najednou slyším, jak na mě někdo volá: Berto, Bertíku ! Otáčím se, nikoho nevidím, v tom znovu slyším : No tak Bertíčku, kde jsi, počkej přeci! Mladý ženský hlas zněl naléhavě až prosebně.

Zastavil jsem se, ale stále jsem v té mlze nikoho neviděl. Kdo tu na mě může čekat, že by dnešní den začal jinak než kdykoliv jindy, pomyslel jsem si. Ano, tady jsem, odpovídám do šera a čekám, odkud se ta mladá dáma vynoří. Najednou se přede mnou objevila postarší dáma ledabyle ustrojená i učesaná. Přistoupila ke mně blíž a podezřívavě si mě změřila očima. Potřebujete něco, že mě voláte, zeptal jsem se a marně jsem pátral v paměti, odkud se známe, že mě tak důvěrně oslovuje. Ne, já na vás nevolám, odpovídá paní . Ale když už tu jste, neviděl jste tady mého Bertíka Ne, nikoho jsem tu neviděl, paní, já jsem Bertík.

Paní na mě nevěřícně zírala a jen prohodila : To jsou teda fóry. Tu se odněkud z křoví přiřítilo malé, urousané klubíčko a jen podle toho, že to radostně štěkalo, jsem poznal, že je to pes. Tady jsi, Bertíčku, zvolala paní radostně, vzala malého yorkšíráčka do náruče a aniž by se rozloučila, odkráčela. A já, Albert, kterému známí říkají Berto a ještě známější Bertíčku, spěchal pro ty noviny, tentokrát s pobaveným úsměvem na rtech.

Autor: Eva Haltufová, Foto: Internet