Důchodce a duchovní život – Nebesa

Autor článku: František Benda Duchovnímu životu je věnováno stále více pozornosti. Jeho náplň je ale určitelná jen obtížně. V současné době je úroveň filosofie, umění, náboženství, etiky, humanismu a dalších směrů již natolik rozvinutá, že by se daly jen stěží od představy o duchovním životě oddělit.

A tak se na něm každý zúčastňuje alespoň částečně. Dokonce i ti, kteří okázale dokládají, že se jich žádné duchovní zaměření netýká, už tím, že vědí o co jde a zaujímají k němu postoj, jakkoli odmítavý, se na něm také podílejí.
Snadnější to ovšem mají ti, kteří po duchovním vyžití na některý způsob touží. I kdyby se nepřiklonili k žádnému oficiálnímu směru, v podstatě jim stačí velice jednoduché spontánní plnění každodenních povinností, bez předepsaných rituálů. Dokonce je příznivě přijímán názor, že prostý přístup, vycházející z upřímného srdce, by mohl být Bohu nejmilejší.
Pro ty, kteří netouží hledat cestu na vlastní pěst, a chtějí se naopak jednoduše připojit k některému již zaběhnutému systému, se nabízí poměrně velké množství možností. Vynořovaly se z hlubin věků postupně; někdy s obtížemi, jindy poměrně snadno. Každopádně je dnes k dispozici obsáhlý seznam několika velkých, dalo by se říci základních náboženských směrů, doprovázený velkým množstvím naučení menších, zaměřením méně rozsáhlých.
Na některé z nich se ani název náboženství nehodí, protože pojem boha nepotřebují, a také se jím příliš nezaobírají, zatímco jiné ho mají přímo ve svém základu.
Ve velkých náboženstvích vznikly postupem doby zpravidla dvě frakce. Do jedné se hlásí ortodoxní přívrženci původního učení, nepřístupní jakýmkoli novotám, kdežto druhou tvoří mysli pokrokovější, jdoucí s dobou a přizpůsobující jí tedy i své učení.
Dvojí dělení vzniká rovněž při značném rozšíření učení a potřebě určit část nutnou pro vážné zájemce, např. mnichy a kněze, a část jen doporučenou pro laiky a pouhé sympatizanty.
Malá učení s nevelkým počtem zájemců (ale často o to horlivějších) bývají zřídka originální. Dost často jde o satelity učení velkých, které si z nich vybraly některý pro ně pozoruhodný či důležitý detail. Ten se jim zdál natolik podstatný, aby kolem něj rozvinuly svůj vlastní kolorit učení. Jde pak o řadu názorů téměř bratrských, lišících se pouze v detailech.
Náboženství a filosofie si již dávno vzaly na úkol popisovat a vykládat stav světa a dění v kosmu. K tomu používají jednak svá přímá pozorování, jednak vlastní smělé úvahy a myšlenkové konstrukce. Zdálo by se tedy jen přirozené, že budou přihlížet k pokroku moderní doby a zahrnou jej do svých závěrů. Pohříchu k tomu často nedochází, a stará učení se drží zuby nehty prapůvodních dogmat. Vedle nich se pak ale logicky ocitnou závěry zcela moderní, opírající se o současné vědecké pokroky. Zařazování moderny se dá snadno obhájit, stejně jako tvrzení opačné, že staří nebyli tak zchoulostivělí a zkažení jako my, takže jistě měli blíž k pochopení některých pravd, z nichž mnohé nám již zůstávají uzavřeny.
Všechny tyto představy rozšiřují obzor duchovních zájemců do nepřehlednosti.

Naskýtá se tudíž otázka: vyčerpaly se už všechny možnosti náboženských vyznání, nebo je jejich počet teoreticky mnohem větší, takže se můžeme dočkat přílivu stále nových a nových?

Spíš jako zbožná představa vyznívá přesvědčení, že nejvyšší Tvůrce nebo Dohlížitel vysílá čas od času svého Oprávce, který zařídí (nebo se o to alespoň pokusí) nápravu světských poměrů. Také je možná představa, že vnitřní mechanismus systému si někoho podobného vynutí a vytvoří sám. Při vší úctě k případným nadpozemským silám se nezdá, že by za současného stavu světa bylo něco podobného vůbec možné. To se zatím nepovedlo dokázat ještě nikomu, i když se dá předpokládat, že v dřívějších dobách byly všeobecné poměry přece jen poněkud jednodušší. Spíš se stávalo, že čistým duším, které se o jakousi nápravu pokoušely, se nepodařilo srovnat s tehdy panujícími světskými pořádky, takže skončily neblaze.

Hebrejský Hospodin vysílal proroky, aby se této nevděčné úlohy ujímali, a v případě Krista obětoval dokonce svého jediného Syna. V Bhagavadgítě oznamuje Kršna „když je svět v nouzi, přicházím“, a Buddha se netají s tím, že není zdaleka prvním ani posledním z buddhů, kteří si předsevzali zbavit svět utrpení.

Ve všech těchto případech nahlíží lidstvo svou existenci očima božstev jako věc nejistou, pochybnou, potřebující občas poopravit. Dokonce se uplatňuje názor, že – ve shodě s entropií – se svět řítí neodvratně do zkázy. Indický výraz kálijuga, černé období, to vyjadřuje jednoznačně: lidstvo prý čekají zdrcující přírodní katastrofy, všeobecná vzájemná nenávist a neomezený rozvoj zla – až k naprostému zániku všeho. Leccos tomu bohužel v současnosti dost nasvědčuje. Ale nebuďme pesimističtí.

Jóga nepodléhá všeobecné skepsi. Buduje svůj vnitřní duchovní svět za všech okolností. Ve všem všudy spoléhá sama na sebe, nečekajíc na pomoc odkudkoli. V takovém případě je jí přízeň či nepřízeň prostředí celkem lhostejná – překážky ji nanejvýš vyburcují k většímu úsilí. Rozhodující pro ni je zachování vnitřního klidu, o který ale prosí současně pro všechny žijící bytosti, což přesně odpovídá i zaměření buddhistů. K tomu ale není nutno přidávat se ke frontě vyznavačů některého z náboženství; stačí bdělá pozornost při vědomém prožívání a trvalé zaměření směrem k duchovnímu životu.

Autor: František Benda, Foto: Internet