Důchodce a duchovní život – Nekonečno a kruh

Autor článku: František Benda Lidské vlastnosti jsou nepřeberné. Mnohé vědecké obory se již pokusily o jejich utřídění, ale dokonalosti nedosáhl žádný z nich. Zdá se to marné.

Máme co dělat s nejrůznějšími skupinami lidí, dělenými podle rozličných kriterií. Jsou zde muži a ženy, mladí a staří, progresivní a konzervativní, pracovití a líní, zdraví a nemocní, nadaní i zaostalí. A ještě spousta dalších, nejrůznějším způsobem pomíchaných. Někteří s mnoha zájmy, jiní zcela bez nich.

Významná je skupina duchovně založených. Podle statistiky asi 10 let staré je v naší republice registrovaných kolem 4,5 miliónu věřících. Z toho se asi 10 % do náboženského života aktivně zapojuje, kdežto zbytek s ním víceméně pouze sympatizuje.

Počet zájemců o jógu, buddhismus, islám a řadu alternativních esoterických směrů není znám. Je jich patrně mnohem víc než polovina.

To je dostatečné množství, aby bylo bráno v úvahu. Ať jsou pouze duchovní život připouštějící, tolerující, zajímající se o něj nebo jen s ním koketující, či se zúčastňují náboženského života jenom občas, častěji nebo plně, všichni více či méně patří mezi vyznavače. V jakési duchovní zákony, byť i jenom zčásti, věří.

Zbytek národa, tedy nevěřící, se řídí zákony jinými. I oni by dokázali snést dostatek věrohodných důkazů pro svoje přesvědčení. Vlastně také věří, jenže něčemu jinému, protože pravdu nezná nikdo. Je to přirozený důsledek dvojnosti našeho světa.

Svět věřících prošel mnoha proměnami. Přes šamanství, magii, uctívání velkého množství drobných bohů až k víře v Boha jednoho.

Nevěřícnost má výhodu v tom, že mysl se nerozptyluje představami nějakých jiných světů, než je ten náš důvěrně známý. Její nevýhodou je naopak poznání, že takový názor nedokáže zasáhnout v okamžicích, kdy se člověk nachází v neřešitelných depresivních situacích. Nedostatkem duchovního nazírání je zase nepředstavitelnost a nedosažitelnost předmětů uctívání. Jsou nejvyšší, nejhlubší, nejvzdálenější. Kde ale vlastně jsou? Primitivní mysl žádá přesné určení (přírodní bozi byli v živlech, dali se snadno zobrazit). Nejvyšší – směrem k Polárce, k Orionu nebo k jinému souhvězdí? Země se ale otáčí, takže nejvyšší je pokaždé někde jinde. Nejhlubší – až do nitra Země? A co tam? Její rozměry jsou známy – větší by už vlastně směřovalo z druhé strany ven. A nejvzdálenější – jak daleko, je-li vesmír nekonečný?
Pojem „transcendentální“, často používaný jako přídomek duchovních jevů, je pro běžnou mysl nestravitelný. Pro ty, kteří touží po důkazu, je nepoužitelný.

Druhá možnost naznačuje, že Bůh je svou podstatou ukryt uvnitř každého z nás. Určení místa je zde ale stejně obtížné jako ve vesmíru, takže různé směry jej umisťují rozličně. Jenom vlastnosti jsou stejné: hluboko, daleko, v nedostižnu.
V obou případech jsou ale nejvyšší hodnoty neustále po ruce. „Sejdou-li se dva nebo tři ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“, říká Kristus (Mat.18,20). Dokonce není ani nutno trvat na počtu dvou či tří. Skutečně zbožný má svého Boha po ruce vždy a všude. Na duchovní cestě se pak doporučuje nespouštět ho z mysli nikdy, za žádných okolností.
Pro řadu lidí není duchovnost důležitá. Nemají potřebnou víru, nestojí o ni a také ji nehledají. Často ji získávají až v kritických chvílích ohrožení. Pak se rázem mění v hluboce věřící. Zjišťují, že život bez víry je život bez opory. Ta je sice neopodstatněná a nezdůvodnitelná, ale působící. Když ničím jiným, tedy alespoň útěchou a nadějí.
Stručně by se dalo říci: pro Západ je Bůh v nekonečnu, pro Východ uvnitř nás. V obou případech ale dosažitelný poměrně snadno, i když pouze v představě.

Západního Boha je nutno vzývat, sloužit mu, přinášet mu oběti, modlit se, dodržovat rituály. Zasloužit si jeho přízeň. Pak se lze dočkat milosti, i když zaručené to není. Ta se zase ale někdy objeví zcela ne- očekávaně, překvapivě a zdánlivě naprosto nezaslouženě.

Východního Boha, ukrytého uvnitř nás samých, je nutno poznat, očistit od zábran našeho vlastního nepochopení a nepoznání, a nastolit ho do vlády. To, co v tomto postupu brání, je naše nevědomost. Proto je pokládána za základ všeho zla.

V prvním případě je člověk obnažený a bezmocný, vydaný na pospas neznámým silám, ale opírající se o důvěru ve vyšší moc. Jeho zachránce je sice někde v nekonečnu, ale přivolatelný pouhou myšlenkou.
V případě druhém člověk bezmocný není. Právě naopak. Je „požehnaný, ucelený, samozářící, samostatný“. Vše potřebné má po ruce. Jenomže tyto spasitelné vlastnosti jsou ukryty kdesi za hranicemi jeho běžných současných možností a podmíněny jeho projevenou disciplínou – bez ní se neobjeví. Zde nestačí prosit, velebit nebo přinášet oběti. Bez nasazení vlastního úsilí není zisku. Duchovní pokrok není na splátky. Nejdříve zaplať, pak teprve získáš. Špatně poučené mysli hrozí, že se v případě falešně nastoupené cesty bude dlouho točit v kruhu pouhých možností, ze kterého se jí prorazit ven hned tak nepodaří.

Autor: František Benda, Foto: Internet