Když se ženy domluví 5

Autor článku: Irena Fuchsová KOLEGA. „Co se děje, Vágnere?“ Kolega házel do kafe sedmou kostku. On, který pije kafe zásadně hořké. „Sype se mi manželství, Dvořáková.“ Odpověděl a hodil do kafe další tři kostky.

„Z čeho?“
„Co, z čeho,“ zeptal se nechápavě a míchal v hrníčku cukr.
„Když se něco sype, tak se to vždycky sype z něčeho, ne?“
Mávl po mně rukou. Touhle rychlostí bys na koupališti hovado nezabil, pomyslela jsem si, ale nahlas jsem neřekla nic. Situace byla vážná. Vypadá to, že můj milovaný brejlounek se chce k smrti zacukřit!
„Ty tvoje vtípky, Dvořáková… Co ty víš o manželství, prosím tě? Seš vdaná pětadvacet let za jednoho chlápka.“
Zvedla jsem vítězně prst.
„No právě! A proto vím o manželství a hlavně o jeho sypání všechno! Vsaď se, Vágnere, že ti poradím tak, že se ti přestane sypat, ať se sype z čehokoli.“
Ostražitě se na mě podíval.
„O co se chceš vsadit?“ Usmála jsem se, jako by o nic nešlo.
„Uděláš mi… vždyť ty víš!“
„Co ti udělám,“ zeptal se tónem, jakým se ptali Fučíka, jak se jmenuje a on odpovídal profesor Horák. Rychle jsem ho uklidnila, aby svůj výslech nepřiostřil.
„No… uděláš mi radost. A ty moc dobře víš, čím.“
Sundal si brýle, které jsem na něm milovala a začal si je čistit.
„Srandičky, srandičky. A já jsem před rozvodem.“
Byl sladký. Natáhla jsem před něho ruku.
„Plácneme si?“
Nasadil si brýle a podíval se na mě, jako by mě viděl poprvé.
No bóže, tak jsem o deset let starší. Tobě je, Vágnere, pětatřicet a máš ženu pro změnu o deset let mladší! Mrkla jsem na něj, abych mu dodala kuráž. Neboj se mě, brejlounku!
„Platí.“
Po chvíli přemýšlení se opatrně dotkl mé ruky, jako by se bál, že se mu v dlani promění v hada.
„Stejně se ti to nepodaří, Dvořáková…“
Nechápavě kroutil hlavou a pak se napil deseti cukrů.
„Hm… Nikdy bych neřek, že zrovna já se dostanu do takovýho průseru!“
„Tak povídej.“
Provlnila jsem se naší kanceláří a pohodlně se zabořila do křesla pro návštěvy.
Nemyslete si, že jsme kancelářské myši, co v pracovní době řeší manželské prkotiny. Dneska jsme dělali přesčas tak dobře a rychle, že jsme měli hodinu k dobru. Schlíplý Vágner se připlížil za mnou a sedl si naproti. Za chvíli jsem věděla o sypání všechno.
Měl šestiletou dceru, která šla v září do první třídy a matinka, do té doby na mateřské dovolené, se poprvé ve svém životě zapojila do pracovního procesu. Hned po maturitě totiž otěhotněla s Vágnerem, a od té doby neznala nic jiného, než radostnou výchovu svého děťátka a starost o jediné světlo svého života, brýlatého Vágnera, který doma víc nebyl, než byl, protože to jeho důležitá práce vyžadovala.
A teď najednou Růže- Vágnerova žena se jmenovala Růžena, ale on jí říkal Růže-, měla práci v příjemném kolektivu, disponovala svojí výplatou a uvědomovala si, že je stejně mladá a žádoucí, jako její volné kolegyně, ale létat jako ony nemohla!
Měla dvě závaží, která ji v letu brzdila. Malou Růžičku a Vágnera. V naší společnosti není zvykem, aby žena při podobném svůdném volání nebeských výšin, zanechala děťátko v péči otce a vylétla z rodinného hnízda. Kdepak. Děťátko vezmeme s sebou a mužíčka se zbavíme, protože je úplně, ale úplně na nic!
Co na tom, že jsme ho ještě před měsícem měly docela rády a bylo nám v našem bytečku, který mimochodem sehnal on, dobře. Co na tom, že nás má rád a Růžičku miluje! Teď je Vágner závaží, tak pryč s ním!
Helena, Jarmila, Olina, Eva, Martina… ty všechny jsou svobodné nebo rozvedené, a jak je jim, panečku, krásně! A mně bude krásně také!
A tak se milá Růže přestala před měsícem s Vágnerem milovat. Plánovala si, že nadržený samec si najde během dvou dnů jinou samici a za a) vyklidí bez problémů společný byteček, za b) zařídí rozvod a za c) bude na Růžičku dávat co nejvyšší alimenty.
Růže tuto svoji vizi Vágnerovi naznačovala zatím velice jemně. A Vágner dělal jednu blbost za druhou. Začal s ní debatovat. Rozebíral situaci. A svěřil se své mamince.
Debaty a rozbory situace byly slušně řečeno na nic. A Vágnerova maminka, aby tu holku potrestala, je přestala zvát v sobotu a v neděli na oběd, nehlídala Růžičku, nežehlila a nezašívala. To všechno ta dobrá duše dělala od té doby, co Růže začala pracovat. Bohužel toho nechala ve velice nevhodné chvíli.
Vysvětlila jsem Vágnerovi, že on ani žádný jiný mužský není příčinou jeho sypajícího se manželství. Problém je v tom, že Růže začala pracovat!
Proto nic nestíhala, byla unavená, neměla čas na sebe, na Růžičku, na Vágnera, a musela to na někoho svést. A tím někým byla rodina. Manželství.
Vágner.
Můj sladký brejlounek!
Vágner na mě zíral jako brýlaté štěňátko baseta. Pak si olízl suché rty a přikývl.
„Možná máš pravdu, Dvořáková. Hergot, kéž bys měla pravdu! Musíme se něčeho napít.“
Nalil nám do skleniček whisky. Svoji do sebe hodil a moji mi podal. Možná se dotýkal svými prsty mé ruky déle, než bylo nutné, ale třeba se mi to jenom zdálo.
„A co mi poradíš, Dvořáková?“
Na vteřinu sklouzl pohledem po mých prsou, klínu a nohách. Usmála jsem se. Ty můj sladký brejlounku! To víš, že ti poradím!
Když jsme se po další hodině u svých aut rozcházeli, řekl Vágner něco, na co jsem čekala tři roky.
„Dvořáková, jestli chceš, nech zítra auto doma, počkám na tebe před vaším domem. Stejně mi tam vždycky vlítneš… a mě už nebaví ti každý den říkat, že po hlavní jedu já! Ne ty!“
„Ale já jsem ženská, Vágnere!“
„Já to vím,“ řekla tiše moje láska a šla ke svému autu. Když ho otevřela, otočila se na mě.
„Děkuju ti, Dvořáková.“
A pak jsme nasedli každý do svého auta a jeli domů. U našeho baráku jsem sjela k naší garáži a Vágner pokračoval o pár ulic dál.
Bobovi jsem udělala k večeři bramboráky. Miloval je, protože věděl, že dělat bramboráky se mi hnusí. Bramborák je ztráta času, řvala jsem v prvních letech našeho manželství, ale nebylo mi to nic platné. A tak když je dělám, má Bobo pocit, že mu vyznávám lásku a celou dobu se motá v kuchyni. Vaří si kafe, jde vynést koš, doplňuje slánku, rovná párátka, sype cukr do cukřenky a to všechno dělá jenom proto, aby na mě mohl sahat!
I dneska se mu podařilo to, co při bramborákách vždycky. Když jsem zabořila ruce do mísy s nastrouhanými bramborami, stál najednou těsně za mnou a začal mě líbat na ucho.
„Co to děláš s těma bramborama, Maruško?“
„Vymačkávám z nich ten hnusnej sajrajt…“
Líbal mě do vlasů, na krku, hladil mi prsa, já pořád mačkala brambory, pak mě od mísy zvedl a položil mě na koberec pod jídelní stůl…
Když jsme se v koupelně myli, ukázala jsem na bramborové nudličky ve vaně.
„Budeš mít dneska o jeden bramborák míň, Bobo.“
Spokojeně se na mě podíval a velkoryse mě vyzkoušel.
„Jestli je nechceš dělat, Maruško, tak je nedělej, já si namažu chleba.“
Naštvala jsem se.
„Tos uhod! Teď! Teď, když už je mám skoro hotový!“
„Jak chceš… tak je tedy udělej…“ Spokojeně zapředl a konečně mi dal pokoj.
Když jsme jeho bramboráky jedli, oznámila jsem mu, že mě Vágner ráno vezme do práce svým autem. Zajásal.
„Konečně! Ale že mu to trvalo, blbounovi! Já na jeho místě…“
„Co?“
Napjatě jsem čekala kompliment.
„Maruško, nezlob se na mě… ale jak ty mu tam každý ráno vlítneš… vždyť on jede po hlavní, ty přece musíš počkat!“
„Ale já jsem ženská!“
Bože, jak jsou ti chlapi nechápaví!
„To já přece vím,“ řekl a dal si na talíř pátý bramborák. „Ale být Vágnerem, tak tě vozím do práce každý den… než mít nervy, jestli mi tam vlítneš…“
„Buď klidný. On mě teď bude vozit denně.“
„To jsem rád. Ty ušetříš benzín a on nervy. Tedy, Maruško, ale ty bramboráčky se ti dneska povedly!“
„Však ty ses taky překonával, Bobo!“
Usmáli jsme se na sebe. Idylka. Po pětadvacetiletém manželství, prosím!
„Tak co,“ zeptala jsem se druhý den Vágnera, sotva jsem dosedla do jeho auta.
„Zabralo to, Dvořáková! Zabralo! Udělal jsem všechno, cos řekla!“
Radostně mě praštil do stehna.
„A dala ti.“ zkonstatovala jsem a narovnala si sukni, která se jeho nadšeným úderem zkrabatila.
„Prosím tě, Dvořáková! NE! Na to je ještě brzy! Ale poprvé jsme se včera večer nehádali! Jupííí!“
Zavýskl si a praštil mě do stehna podruhé. Zlatíčko! Ale zítra si vezmu radši kalhoty!
A pak začal povídat.
Když včera přišel, obě holky už byly doma. Ani se nezul a křikl na malou, aby mu podala odpadkový koš. Když se vrátil s vyneseným košem- vynesl ho ve svém životě potřetí-, dal oběma holkám pusu. Malá zírala nad vyneseným košem, velká dělala jako by nic.
Po večeři společně s malou odestlali. Velká žehlila. Vágner pak dostal s malou ohromný „nápad“! Převléknou peřinky do čistého, protože maminka má teď hodně práce a my jí musíme pomáhat!
A když Vágner s malou poprvé v životě převlékal peřiny, neustále mlel o tom, jak je maminka statečná, jak všechno zvládá, náročnou práci, Růžičku, její první třídu, domácnost, Vágnera a ještě k tomu všemu dokáže vypadat tak nádherně přitažlivě! Jako mladá holka, co má po maturitě! Prostě je senzační a on je strašně rád, že má doma takovou kost.
„Maminka ale není kost,“ pronesla v tuto chvíli malá Růžička. „Kosti se vyhazujou, tatínku!“
Vágner ale zabodoval.
„Ano, Růžičko, to máš pravdu. Kosti se vyhazujou, ale nejdřív se musí pěkně obrat. A čím víc se oberou, tím líp.“
Na tomto místě se velká Růže pousmála, ale v čistě povlečené posteli Vágnerovi stejně nedala, i když se o to pokusil. Na mojí radu aktivněji než jindy…
Další rady jsem mu stačila říct, než jsme dojeli do práce a on mi stačil ještě dvakrát zkrabatit sukni, čumáček můj brejlatý, sladký!
Odpoledne mě Vágner vysadil před naším domem, a když odjížděl, ukázala jsem mu zdvižený palec. Drž se, můj brejlounku, protože se už nemůžu dočkat, až mi uděláš… radost!
Bobo doma ještě nebyl, tak jsem relaxovala u televize, na kterou jsem dneska měla chuť. Když jsem ho uslyšela na chodbě, televizi jsem vypnula, v koupelně jsem jen tak v tričku a ve spodních kalhotkách zaklekla na podlahu a s připraveným hadrem, kýbl vedle sebe, jsem začala „uklízet“.
„Ahoj, Maruško!“
„Ahoj, Bobo!“
Neotočila jsem se a vrtěla jsem zadkem od krku až k patě. V předsíni bylo ticho. Usmála jsem se. Zabralo to jako vždycky!
Začala jsem se na oko bránit Bobovým rukám, které jsem měla najednou všude.
„Bobo… ale no tak, Bobo… nech toho! Musím dělat večeři!“
„Nemusíš, Maruško! Nemusíš! Vemu si chleba se sádlem!“
S mokrým hadrem a kýblem jsem si sice připadala jak znásilňovaná Anna proletářka, ale večeři jsem potom opravdu dělat nemusela. Zasedla jsem k televizi a už se od ní nehnula. Krásný večer!
Ráno v autě Vágner zářil.
„Počkej, Dvořáková,“ zarazil mě, hned jak jsem dosedla. „Vím, na co se chceš zeptat. Ještě mi nedala, ale už mi brzy dá. Udělal jsem všechno, jak jsi řekla. Koupil jsem kytku, tu jsem dal do vázy a dělal jsem, jakože nic, koupil jsem grilované kuře, to jsme si vzali s chlebem, takže Růže nemusela dělat večeři, pak jsme se všichni tři koukali na televizi a pak přišla moje matka.“
Podíval se na mě a já zvědavě zvedla obočí. Pyšně se usmál.
„Chovala se přesně, jak jsem jí po telefonu nařídil. Pozvala nás v sobotu a v neděli na oběd, pomohli jsme jí odnést ranec prádla na žehlení a na zašití a dneska, protože Růže má dlouhou službu, si vyzvedne Růžičku a nechá ji u sebe spát. Takže budeme večer doma sami. A teď raď dál, Dvořáková, jestli chceš, abych ti udělal radost!“
Sjel k chodníku a zastavil. Sundal si brýle a podíval se na mě. Můj zlatý Vágner. Můj brejlounek.
Věděla jsem, že se dočkám!
„Vágnere, dneska půjdeš do Spořitelny k jejímu okénku. Je na sporožiru, ne?“
Přikývl.
„Kolik můžeš postrádat?“
Pokrčil rameny.
„Tak kolik? Pět tisíc?“
Prudce si nasadil brýle a zhypnotizoval mě. Vydržela jsem jeho pohled a on po chvíli přikývl.
„Půjdeš si uložit na své sporožiro pět tisíc. Budeš se k ní chovat, jako když ji neznáš. Až vyplní lístek na vklad, řekneš, já si to rozmyslel, už nechci uložit nic, ale vy jste tak krásná, že vám ty peníze nechám, kupte si něco hezkého!“
Vágner mlčel. Pak nastartoval, jel dál a promluvil až u naší firmy.
„Dobře. Udělám to tak, Dvořáková.“
Chcete říct, jak to dopadlo?
Vágner se ten večer dočkal. Růže mu dala. My ženský jsme totiž strašně prodejný! A teď už bude záležet na Vágnerovi, jestli to nezbabrá svou leností a lakotou. Čeká ho vynášení košů, sem tam návštěva ve Spořitelně, kupování kytek a večeří a tak dále a tak dále…
A až jeho Růže časem pochopí, jako jsem po letech manželství pochopila já, jak to dělat, aby byli spokojení oba, budou si žít jako v ráji.
A na řadu jsem přišla konečně já.
Dělali jsme ten den zase přesčas. Zůstali jsme ve firmě sami. Nikde nikdo. Všude ticho.
Chodila jsem v kanceláři po měkkém koberci bosa, protože mě už v lodičkách tlačily nohy a dávala jsem dohromady vytištěné stránky. Vágner si svlékl sako, povolil kravatu, sundal brýle, vyčistil je a zase si je nandal.
Brejlounek můj sametovej!
Sedl si do křesla. Podíval se na mě. Usmála jsem se.
„Napijeme se?“
A už jsem nalévala whisky. Sedla jsem si naproti němu. Měřil si mě přísným pohledem. Udělalo se mi horko. Vzpomněla jsem si na svého manžela, kterého miluju, protože to s ním už teď umím.
Bobo, můj Bobo! Kde jsi?
„Dvořáková, tak ty chceš, abych ti udělal radost?“
„Chci, Vágnere. Už tři roky to chci.“
„Tak dobře. Tak ti tedy udělám radost.“
Zavřela jsem oči. A pak to udělal. Vágner to udělal!
Uslyšela jsem jeho hlas. Zněl z dálky. Jako by to byl závan větru! Jako bych byla maličká panenka a stála na jeho dlani a jeho dech se do mě jemně opíral…
„Maruško! Maruško! Nalej mi, prosím tě, Maruško, trochu sifonu!“
Byla jsem v transu! Byla jsem zhypnotizovaná!
„Maruško! Prosím tě, Maruško, ten sifon! Slyšíš, Maruško!“
Vstala jsem. Nalila jsem sifon do skleničky a vrátila se zpátky k Vágnerovi. Vzal si ji a usmál se na mě.
„Ty jsi na mě tak hodná, Maruško!“
Když jsme dopili, vzal si sako, já uklidila skleničky, obula se a za chvíli jsme šli pomalu k jeho autu. Mlčeli jsme.
„Děkuju ti, Vágnere,“ řekla jsem, když jsem vysedala před naším barákem.
„Já děkuju tobě, Dvořáková.“
A jestli jsem druhý den jela svým autem nebo s Vágnerem, do toho vám nic není.

Zdroj:
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://fuchsova.blog.ona.idnes.cz/