Když se ženy domluví 6

Autor článku: Irena Fuchsová MAREČEK. Že se rodiče rozvedli, to Markovi tolik nevadilo. Otec stejně nebyl skoro doma, a když přijel z montáží, tak se s matkou pořád hádali kvůli jeho ženským, které měl všude, kde pracoval.

„Až budeme spolu sami, uvidíš, jak nám bude krásně,“ slibovala Markovi matka celý rok, co se připravovala na rozvod.
„Budeme spolu chodit do kina, do divadla, na výstavy, budeme jezdit po příbuzných…“
Když byla konečně rozvedená, šli spolu k tetě Babetě, které bylo krásných osmdesát let, a měla šedesátiletého milence. Před celou shromážděnou rodinou prohlásila, že matka je zvrhlá, když se rozvedla jen tak, pro nikoho.
„Každá správná ženská se rozvádí kvůli chlapovi! Jinak to nemá žádný význam! Mám pravdu, Eduarde?“ Obrátila se na svého milence a odklepla popel své oblíbené Sparty na zem.
„Máš pravdu, miláčku, máš… ale klepej to, prosím tě, do popelníku… vzpomeň si, minule jsme se milovali tady na zemi! A byli jsme celí od popela…“
„Chachacha,“ zachechtala se z celé společnosti pouze tetička a Marek. „Popelili jsme se, Eduarde, jako slepice a kohout! Chachacha!“

Teprve teď se přidalo i ostatní příbuzenstvo. Tetička totiž vlastnila továrnu, hotel, parkoviště a čtyři domy, které pronajímala zahraničním firmám a Eduarda si nemínila vzít, ani mu nemínila nic odkázat a své příbuzné milovala.
„Jsme spolu z lásky a ne kvůli mamonu,“ oznámila před třemi lety o Velikonocích, kdy Eduarda poprvé představila celé rodině.
„Takže ho mějte rádi,“ pokračovala. „Jeho přítomnost v mém srdci a v mém domě, nikoho z vás po mé smrti o nic neokrade.“

Teď se ale teta Babeta dívala nespokojeně na Markovu čerstvě rozvedenou matku.
„Představím ti chlapa, Jolano! Olízneš všech deset a na toho bejvalýho blba si ani nevzdechneš! Souhlasíš?“
Matka přikývla. V duchu si říkala, k tetičce půjdu zase za měsíc, do té doby na chlapa zapomene…
„Eduarde,“ kývla Babeta na svého milého. „Jdi zavolat Alešovi. Když je někdo šikovný na počítače, bude šikovný i na ženské.“

Celá tetička. Co může udělat hned, neodkládá na pak.
Za dvacet minut seděl vedle matky pan Aleš, za dvě hodiny ji odvezl s Markem domů, druhý den ti dva vstávali až k nedělnímu obědu a po obědě odjela matka s Alešem k němu domů pro jeho věci.
Aleš se k nim nastěhoval a Markovi bylo jasné, že nebude žádné divadlo, kino, výstavy… Bylo mu to líto. Měl svoji matku rád. Chtěl s ní být sám, zvlášť když mu slibovala, jaké to bude, až se rozvede. Bylo mu sedmnáct. A bylo mu těžko. Jeho matka ho zradila a jemu bylo, jako by ho zradil celý svět.
Ale dostal se z toho za pár dnů. Vlastně ho z toho dostala jeho kamarádka
Eleonora, křtěná Eliška …
…Aleš byl maximálně spokojený. Jolana byla hezká, sice ne moc štíhlá, ale svoje špeky uměla elegantně zakrýt, dobře vařila, ten její kluk nebyl skoro doma, a když byl, zalezl do svého pokoje a nebylo ho ani slyšet. Do práce to teď měl deset minut, což proti dřívější hodině a půl znamenalo výhru ve druhém pořadí Sportky a ve svém bytě nechal za úhradu bydlet kamaráda, který dostavoval barák.
A tak teď Aleš pospíchal z práce do svého nového domova a pospíchal rád.
„Au!“
Au se ozvalo pod ním na chodníku. Vytřeštil oči. Proboha, porazil nějakou holku!
„Slečno, promiňte… já jsem byl zamyšlenej…“ Pomáhal jí vstávat, ale moc to nešlo.
„Noha… bolí…“
Ucítil příjemný parfém a podíval se na ni pozorněji. Krásná holka, perfektně nalíčená, nádherné oči, na sobě dokonalý hadry, kabelka aspoň za čtyři tisíce se válela kousek od ní, černé vlasy rozhozené po ramenou…

Konečně se postavila, ale hned zavrávorala a přitiskla se na něj. Musel ji podepřít, a když ucítil její pevná prsa a štíhlý pas, zamotal se pro změnu on.
„Je to lepší,“ zeptal se galantně krasavice a lehce ji poponesl na chodníku, aby viděla, že má sílu chlapa a není žádný béčko.
„Trochu… ale… můžu vás o něco poprosit?“
„Musíte, slečno, musíte! A neproste! Rozkazujte! Já jsem hloupej Honza, kterej za to může.“
„A já jsem Wanda,“ usmála se na něho zářivě. „S dvojitým Wé.“
„Já jsem Aleš. Rozkazujte, Wando!“
„Jsem tady ve městě služebně a bydlím tamhle… naproti… v hotelu… kdybyste mi pomohl na pokoj… abych tady nepajdala… nevadí vám, že chci, abyste mě doprovodil na pokoj?“

Koketní otazník na konci věty Alešovi vyrazil dech!
To je nádhera! Stačí vrazit do ženský a hned pěkně šupky hupky na hotýlek! Jiný za to platěj a já…
V hotelovém pokoji to ještě nikdy se žádnou nedělal a tak není divu, že vzrušením sotva prošel kolem recepce. Říkal si, jaký měl štěstí, že porazil na chodníku mladý ušlechtilý maso a ne vypečený nasmrádlý bůček!

Wanda zamkla a hned ho povalila na postel. Sedla si na něho a přikázala mu, aby jí nalil víno, které stálo otevřené na stole.
„Za chvilku… za chvilku, holčičko… teď počkej…“
Chytil ji za boky a dostal facku. Nebyla velká, ale facka to byla.
„TEĎ! Já to víno chci nalít TEĎ!“
Pevně ho stiskla nohama, až se zajíknul rozkoší. Natáhl se tedy po lahvi, podařilo se mu nalít plnou skleničku a podal ji Wandě. Usmála se na něho a stiskla ho ještě víc.
„Ne, ne! To vypiješ ty! Nebo…!“

Znovu se napřáhla a Aleš radši poslechl. Vypil skleničku naráz, Wanda mu ji vzala z ruky a položila se na něho…

Byla to královská jízda! Milování, jaké ještě nikdy nezažil! Wanda pod ním sténala rozkoší a Aleš se vznášel v oblacích! Chvílemi se mu zdálo, že mu Wanda ujíždí dozadu, slyšel cválat koně, rozhlížel se po pokoji, jestli je někde neuvidí, ale viděl jenom šedou mlhu a pak se kolem něho setmělo…
Když mu u hlavy něco zazvonilo, otevřel oči. Venku se už stmívalo. To zvonění byl telefon. Zvonil a zvonil. Zvedl ho a představil se jménem. Ženský hlas mu začal nadávat.
„Ty hajzle! Tak je to pravda! Seš na hotelu s děvkou!“
Byla to Jolana. Všechno se s ním houpalo, ale rychle se probral.
„Kufry máš za dveřma! Přijď si pro ně, ale neopovažuj se na mě zazvonit, nebo zavolám policii! Ty… ty…! Seš stejnej kurevník, jako byl můj bejvalej! Jste všichni stejný! Všichni!“
Praštila s telefonem a Aleš ani nestačil nic říct. Co taky říkat…
Připadal si jako ve zlém snu. Proboha, jak se to všechno zamotalo! Šel přece z práce! S Jolanou byli domluvený, že půjdou do DELVITY udělat nákup na celý týden a večer si někam půjdou sednout… to je k vzteku! Sakra, a jak se vůbec dověděla, že je na hotelu se ženskou?
Musel ho někdo vidět! Nějaká svině udavačská! Možná její synáček, parchant jeden! Tomu se nelíbilo, že jsem se k nim nakvartýroval!
Kde je vlastně Wanda? Nakoukl do koupelny. Nebyla tam a její věci byly pryč.
S neblahým tušením sáhl po peněžence, ale nic mu nechybělo. Peníze, doklady, klíče, všechno bylo na svém místě. Asi musela někam odejít…
Rozhlédl se po pokoji. Na stole stála umytá sklenička, ze které pil víno a o ni byl opřený list papíru. Á, milostný dopis, usmál se Aleš a vzpomněl si na Wandiny výkřiky rozkoše. Je to dobrý, pomyslel si. Přišel jsem sice o bůček, ale zato budu mít svíčkovou!

Vzal papír a četl. Četl jednou. Podruhé. Četl potřetí. Když mu došlo, co čte, zařval.
„Do prdele! Do prdele! Do prdele!“
Zhroutil se na postel a začal plakat…
…Marek dal kabáty do šatny a pozoroval matku, jak k němu přichází od zrcadla. Vypadala spokojeně a slušelo jí to.
„Mami… není ti to líto… s Alešem? Že to tak brzy skončilo?“
„Ne, Marečku. Radši dřív než později. Bylo to pro mě účinné ponaučení. A doufám, že pro tetičku taky! Všichni chlapi jsou stejní. A už o tom nemluv, Marečku. Pojď, bylo třetí zvonění. A kup program, ano?“
Marek šel k paní uvaděčce pro program a pak se šli posadit do hlediště…
…“Eleonoro? Můžu se tě na něco zeptat?“ Marek se usmál na svou největší kamarádku, když se druhý den spolu loudali ze školy.
„Hm,“ broukla líně Eleonora a špičkou jazyka přestala tvarovat kopeček zmrzliny. Když Marek mlčel, posunula si brýle na nose a pohybem hlavy odhodila nádherné černé vlasy z ramen na záda.
„Na co se chceš zeptat?“
„Co kdyby se Aleš neprobudil? Už nikdy! Po tom prášku, cos mu zamíchala do vína?“
„Prosím tě…“ Eleonora se pohrdavě usmála. „Matka chemička, otec doktor, já génius.“
„To byla ale dokonale provedená pomsta! Rafinovaně ho dostat na hotel, umrtvit ho a pak zavolat mojí matce, kde ho má hledat… to tedy bylo super!“
Marek se obdivně zadíval na Eleonořin jazýček, který znovu kroužil po kopečku zmrzliny. Eleonora pohrdavě sykla.
„Ssssuper… tohle by udělal primitiv! Ale já jsem NĚKDO, Marečku! To poznáš, až se ode mě konečně necháš připravit o panictví! Už jste ve třídě zbyli jenom dva. Marečku, já tomu idiotovi nechala v pokoji dopis.“
Marek se vyděsil.
„Dopis?! A cos mu napsala?“
„Hm… Takovou blbost…“
„Jakou blbost?!“
„Napsala jsem mu, že mám AIDS. A že se mstím chlapům, protože od jednoho takovýho podobnýho ochotnýho jsem to chytla! A tak je teď systematicky sjíždím, hajzly! Čím víc jich nakazím, tím líp. Určitě si nechá udělat test, ale než bude znát výsledek, ať si pěkně trpí! Tvoje maminka přece taky trpěla a ty, Marečku, tys taky trpěl… nemám pravdu, můj miláčku spolužáčku?“
Marek Eleonoru hltal pohledem plným obdivu a poprvé začal zcela vážně uvažovat o tom, že by už konečně mohl ve třídě přestat patřit k trapné menšině.

Zdroj:
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://fuchsova.blog.ona.idnes.cz/