Když se ženy domluví 7

Autor článku: Irena Fuchsová GENTLEMAN. Jela jsem do Prahy něco zařizovat pro šéfa. Všechno jsem vyřídila, akorát jsem nestíhala vlak. A tak jsem utíkala a utíkala a u nádraží jsem si nadeběhla průchodem, protože můj vlak stojí vždycky na prvním nástupišti, ale on tam tentokrát jako naschvál nestál!

Byl na druhé koleji a každou chvíli se měl rozjet. A další jede za hodinu a půl!
Váhala jsem, jestli mám přeběhnout přes koleje a vtom jsem si všimla, že na mě z prvního vagonu mává nějaký chlap. Zamával a zmizel. A já se v tu chvíli rozhodla. Než čekat hodinu a půl v Praze na nádraží, to ať mě radši přejede pantograf!
Utíkala jsem po nástupišti, abych se dostala před lokomotivu a přešla přes koleje. Docela jsem se bála, ale u lokomotivy se objevil zase ten chlap a křičel na mě, abych si pospíšila. Tak jsem koleje přeběhla a vlak se rozjel, sotva se za námi zavřely dveře pantografu! Fakt!

Věřili byste tomu, že ten chlap, když viděl, jak běžím, šel za strojvůdcem a řekl mu, aby počkal, že běží jeho snoubenka? Chápete to? On řekl o cizí holce, že běží jeho snoubenka!
Koukala jsem vděčně do jeho modrých očí a měla jsem strašnou chuť prohrábnout jeho blonďaté vlasy! Byl jako andílek! Jmenoval se Vašek a byl z Kolína jako já, takže jsme spolu jeli až na konečnou.

Když jsem doma ležela ve vaně, říkala jsem si, nebýt Vaška, tak ještě teď stojím v Praze na nádraží! Určitě se na ten fotbal půjdu v neděli podívat! Vašek mi totiž říkal, že se v Kolíně hraje každou neděli Hospodská liga. Nevěděla jsem, co to je, tak mi to vysvětlil.

Do každé kolínské hospody chodí nějaká parta, a protože to nejsou žádný vypitý pivní mozky, ale chlapi, který uměj makat a hlavně uměj hrát fotbal, hrajou za svoje hospody proti sobě Hospodskou ligu. A letos vede Centrál. To je hospoda, kam Vašek chodí nejvíc. Když jsme vystoupili v Kolíně z vlaku, už jsme si toho moc neřekli, protože Vašek řešil s jedním svým kamarádem, jestli ještě půjdou na jedno k Pepovi do Centrálu a jestli si tam stačí zahrát kulečník, než Pepa bude zavírat.

Nakonec se rozhodli, že půjdou, Vašek mi připomněl, abych určitě přišla v neděli na ten fotbal, když jsem jeho snoubenka a byl pryč.

Neděle jsem se nemohla dočkat. Vašek byl první muž- džentleman, do kterého jsem se opravdu, ale opravdu zamilovala. Vždyť on pro mě dokázal zastavit vlak! Když jsem to říkala holkám v práci, zíraly! A když jsem jim řekla o snoubence, měly pusy doslova dokořán!
A chcete vědět, jak dopadla moje láska s pivním, pardon, s prvním džentlmenem v mém životě?

Vzali jsme se za půl roku.
Vašek měl byt po babičce a měl ho skoro prázdný. A já zase měla nábytek schovaný ve stodole u tety. Teta ale stodolu potřebovala na nové auto a tak mi Vašek jednou v neděli po fotbale, když vyhráli a on dal dva góly, řekl, abychom se vzali. Že si nábytek můžu dát k němu do bytu.

Za měsíc jsme se brali. Holky z práce nám byly na svatbě, přišel i šéf a všichni koukali, jaký je Vašek obr! A jak je silný! A šikovný! Vzal mě před radnicí do náruče a neupadl se mnou! A když mu kamarádi hodili míč, tak do něho kopl a trefil se! Rozbil okno u kanceláře starosty, který nás oddával! Rázem jsme se stali nejslavnější novomanželskou dvojicí v Kolíně!
Byla jsem šťastná!

Po svatbě se ukázalo, že je Vašek šikovný i na domácí práce! Spravil všechno, co jsem potřebovala! A netrvalo mu to dlouho! Vzpomínám si, že mi jednou spadl řemen na staré singerovce po babičce. Vašek nejdřív hudral, co si pořád vymýšlím, pak šel na pár piv, když přišel, já už dávno spala, ale ráno byl řemen nasazený! Prý na tom dělal celou noc, říkal.
Zlatý Vašíček! Nebo skoby! Všechny skoby v bytě zatloukal Vašek! A když bylo potřeba zapnout plynová kamna, Vašek to zvládnul taky! Byla jsem fakt hrdá na to, že mám manžela, který umí všechno!
Koupili jsme například koberec, a bylo potřeba seříznout dveře, aby se koberec dostal i pod ně. Vašek to dlouho a pečlivě měřil. Myslel dokonce i na to, že se koberec sešlape! Počítal milimetry, jako by byl nějaký inženýr!

Nakonec dveře vysadil, během týdne sehnal nástroj na ohoblování dveří, pak dva dny sháněl staré židle, na které vysazené dveře položil, ohobloval je, položili jsme koberec a pak už nám zbývalo jenom nasadit dveře zpátky!

A to vám je pěkně těžká věc, nasadit dveře, to vám tedy povím! Vy si na to určitě zvete odborníka, ale Vašek chtěl dveře nasadit sám! Fakt, troufnul si na to úplně sám! Už, už tam byl! Chyběl mu milimetříček! A zase tam nezapadly! Mně ty panty fakt připadaly, jako když tancujou!
Pomáhala jsem mu, samozřejmě, protože mi bylo jasné, že tohle by nezvládlo ani pět chlapů! Ale jak může jedna slabá a hloupá ženská pomoct chlapovi při nasazování dveří? Jak? Nijak.

Nepodařilo se nám to a tak Vašek odešel na pivo, aby načerpal sílu. Byla jsem z toho, jak jsem mu pomáhala, tak zmožená, že jsem se šla na chvíli projít před dům, a tam jsem potkala souseda. Venčil kokršpaněla.
Říkám mu, jak jsme se s Vaškem zapotili u dveří a soused pořád nemohl pochopit, o čem mluvím. A tak nechal psa venku a šel se k nám podívat. A tam…

Tam se něco stalo. Něco osudového. Ale to jsem ještě netušila, že to něco je osudové. Soused vzal dveře a udělal lups a dveře byly nasazené. Lups a byly nasazené, vám říkám! Nepotřeboval moji pomoc! Nepotřeboval jít na pivo! Lups a bylo to!

A já si poprvé od svatby položila otázku, jestli jsem si vzala pravého gentlemana. Ale hned jsem si v duchu pěkně vynadala a poprosila jsem souseda, aby dveře zase pěkně vysadil, protože by Vaškovi bylo divné, kdo je nasadil a žárlil by. Soused to pochopil, dveře vysadil a odešel.
Vašek, když přišel kolem půlnoci, dveře samozřejmě nenasazoval, ale ráno to zkusil znovu. A zase to nešlo. Jenomže já si dávala pozor, jak to dělal soused, a tak jsem si klekla, dole jsem je pěkně pevně chytila a pozorovala jsem, kdy budou nahoře nad pantem. Jakmile tam byly, stáhla jsem je dolů a šup! Jenomže Vašek to nějak špatně držel, či co, dveře šly mimo pant a žuchly o zem. Vašek je nadzvedl a bouchl do stropu. Kus omítky nám sletěl na hlavu, Vašek zařval několik sprostých slov, některá jsem dokonce ani neznala, a pak řekl, abych dveře podržela, že si musí dojít pro nářadí, že je za chvíli tady. A odešel.

Držela jsem dveře minutu, dvě, pět minut, deset. Teď si asi řeknete, ta holka je úplně blbá, proč je o něco neopřela?! No jo, ale když vám manžel řekne, podrž to, přijdu za chvíli, tak opravdu čekáte, že přijde za chvíli!
No, ale u Vaška se ta chvíle protáhla přesně na čtyřicet dva minut. Pak konečně přišel s kamarádem a my tři, protože jsem asistovala i já, my tři jsme dveře konečně nasadili.
Chudák Váša si oddychl, protože to je dřina, držet v ruce dveře, které nejdou do pantů, to vám tedy povím! A držel je hlavně on! Ale podařilo se nám to.

Nicméně se vám přiznám, že ve mně začal hlodat malinkatý brouček pochybností. Že ten malinkatý brouček kecal o nasazování dveří, a jak to sousedovi šlo a Vaškovi ne, to by mi tak nevadilo, ale on ve mně roznášel pochybnosti o tom, jak Vašek… no… prostě o tom, jak Vašek se mnou souloží.

On na mně totiž většinou usnul. Nebo mi na něj narval ruku a já mu po něm musela píglovat nahoru dolů, až ho měl pěkně tvrdýho, a já už ruku necejtila, ale zato jsem cejtila, jak jsem dole celá mokrá, a začala jsem se k němu tulit a doslova jsem mu ji nastavovala, když vtom mi začal na ruku stříkat!
Někdy křičel, Jiřinko!, někdy Ještě jedno, Pepo!, podle toho, kolik měl v sobě piv. Abych pravdu řekla, bylo mi úplně jedno, co křičí, protože jsem věděla, že dneska zase vostrouhám!

Kolikrát jsem měla chuť říct, dělej! Už mě píchej, do prdele!
…Ježiši, tam ne! Tam ne! Tak to nemyslím! To já bych se bála, že tam by mě to bolelo! A vůbec! Von není schopnej vosouložit mě vepředu a ještě poleze dozadu!

Takhle ve mně můj malinkatý brouček rozkecával svoje pochybnosti. Pár týdnů se mi dařilo držet ho na uzdě. Jenomže pak jsme potřebovali natáhnout plyn do zadního pokoje.
Vašek šel na pivo, že prý to zvládnu sama. Sotva plynaři přišli, vysadili čtvery dveře a já omdlela. To zase bude nasazování, proboha! Vůbec jsem nepočítala s tím, že se plynaři, až udělají rozvod plynu, budou zdržovat složitým nasazováním dveří!

Bylo mi jasný, že Vašek přijde po desátý, až Pepa zavře Centrál. A taky mi bylo jasný, že dneska z milování nebude nic, protože na mně zase usne. Anebo bude chtít tamto! Ale tentokrát ti ho, kamaráde, nevyhoním, říkala jsem si v duchu a bylo mi do breku.
Vošukaná nebudu, čtvery dveře vysazený, takhle jsem si manželství s gentlemanem nepředstavovala, takhle tedy ne!

Plynaři už byli hotoví, jeden začal nosit do auta věci a druhý, který se mi moc líbil, chytil jedny dveře a lups ho, chytil druhý dveře a lups ho, chytil třetí a lups ho a chytil poslední a lups ho!
Jo, slyšíte dobře. On ty čtvery dveře nasadil během čtyř lupsů! Všiml si, jak se tvářím a zeptal se, co se děje.
„Můj muž nasazuje dveře někdy i dva dny… a vy… tedy, vy jste machr!“
Plynař se usmál.

„Každý jsme nějaký, mladá paní. Ten váš třeba zase umí něco jinýho.“
Chtělo se mi brečet ještě víc. Zavrtěla jsem hlavou.
„Dva dny nasazuje dveře, a když přijde z hospody, usne jako dřevo…“

Plynař pokýval hlavou.
„Vždyť to říkám. Každý jsme jiný. Dveře nasadím raz dva, to je fakt, ale zase mi trvá dlouho milování.“
Zčervenala jsem a řekla tu největší stupiditu, která mě napadla.
„Vás bych chtěla mít doma.“
A víte, co řekl on?
„Já bych chtěl mít u sebe doma vás, paní Jiřino.“
Hádejte, jaké to mělo pokračování!
Ano. Přesně tak. A Vašek si za to může sám.
Chlap má umět nasazovat dveře.
Chlap má umět nasazovat všechno.

Zdroj:
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://fuchsova.blog.ona.idnes.cz/